Idomeneo (celým jménem Idomeneo, Ré di Creta) je opera W. A. Mozarta. Zkomponoval ji v roce 1781, ještě před pěticí svých nejproslulejších operních skladeb, a na repertoáru divadel se neocitá příliš často. Problém tentokrát není v opeře samé, ale v inscenaci režiséra Hanse Neuenfelse, kterou měla letos v listopadu znovu uvést Německá opera v Berlíně.

Děj opery vychází z řecké pověsti o krétském králi Idomeneovi. Když se vrací z trojské výpravy, dostane se do hrozné bouře a slíbí bohu moří Poseidonovi, že pokud se zachrání, obětuje mu toho prvního, koho na pevnině potká. Tím prvním je ovšem jeho syn. Sujet, který známe z mnoha evropských pověstí a pohádek. Báje i opera končí happyendem, bůh na oběti netrvá a opera je, jak je v operách zvykem, obohacena o milostný příběh.

Jak vidno, libreto originalitou nevyniká, ostatně v operních libretech nebývá pro originalitu dost prostoru. Přesto se s tvrdošíjnou pravidelností opakují pokusy upozornit na to či ono dílo jeho novátorským pojetím: časté bývá přenesení do současnosti, případně nějaká pokud možno křiklavá reinterpretace. Považuji to za nedorozumění, kouzlo opery je ve stylizaci života a daleko lépe snese provedení na loutkovém divadle než „modernizaci“. Nicméně ozvláštňování je svůdné. Neudržel se ani režisér zmíněné inscenace Mozartovy opery. Připojil k ní jakýsi (nezpívaný) epilog, v němž Idomeneo manipuluje s uťatými hlavami Ježíše, Buddhy, Poseidona a Mohameda. A zde vznikl problém: zatímco křesťané jsou na hanobení Boha zvyklí, buddhisté flegmatičtí a staří Řekové již dávno vymřeli, muslimové nemají smysl pro legraci a svůj nesouhlas projevují akty brachiálního násilí. Berlínská policie jaksi předjala hrozící pohromu a upozornila berlínského senátora (ministra) pro vnitro, který intendantce opery Kirsten Harmsové sdělil, že by nerad viděl, jak její divadlo letí do vzduchu. Nato se intendantka rozhodla inscenaci stáhnout z repertoáru.

Protože se tak stalo preventivně a muslimský svět se dosud nezmítal v divokých protestech (asi by k nim ani nedošlo, muslimští fanatici nepatří k milovníkům oper W. A. Mozarta), dodali si jiní politici kuráž a vytáhli do boje za svobodu umělecké tvorby. Spolkový ministr vnitra Schäuble dokonce věc probral na první celoněmecké islámské konferenci, patrně aby měl krytá záda. Věc se začala probírat v médiích, objevili se další politici bojující za svobodu projevu a intendantka nakonec své rozhodnutí zřejmě změní. Příběh tedy končí happyendem, podobně jako Mozartova opera, a zjevně by si i on sám zasloužil operní zpracování.

Story, kterou psal sám život, se inspirovala na případu karikatur proroka Mohameda, ale má trochu jinak položené akcenty: úřady chtěly preventivně zasáhnout, ale protože se nic zlého nestalo (a zjevně nestane), cenzura tentokrát neprošla.

Zbývá jen konstatovat, co se podařilo probojovat: do Mozartovy opery byl vložen pasus, který prozrazuje ambice režiséra a upozorňuje na sebe – bohužel svou nepřiměřeností a stupiditou. Je to jako kdyby někdo pomaloval Hynaisovu oponu v Národním divadle sprejerskými symboly. Opona není nic moc, ale není důvod, proč ji prasit. Obávám se, že něco velmi podobného platí pro Mozartova Idomenea.

Shrnutí: v Berlíně proběhl zápas o svobodu tvorby s větrnými mlýny; a protože to byl zápas s větrnými mlýny, je těžké odhlédnout od toho, že jeho předmětem byla blbina.

1. října 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.