Českou společností nyní cloumá zásadní problém: přejmenovat nebo nepřejmenovat ruzyňské letiště na Letiště Václava Havla? Hlavní přitom je, že celá ta záležitost vůbec nemá váhu, která se jí přikládá: představa, že se tím jaksi zafixuje význam Václava Havla tak, aby byli jeho odpůrci donuceni kapitulovat, je mylná: zatím nemáme zkušenosti s několikanásobným přejmenováváním letiště, ale to je jen tím, že tento druh dopravy je poměrně nový. Zato s nádražími nám to přejmenování šlo ráz dva.

Tak trochu ve stínu zápasu o letiště zůstává dění v Evropské unii a kolem Evropské unie. Jde v podstatě o dvě události:

Za prvé, chystaná evropská rozpočtová a hospodářská unie, respektive smlouva o vstupu do ní a to, jaký postoj v této věci zaujme ČR.

Jak bude ta smlouva přesně vypadat, se zatím neví. Měla by obsahovat závazek vstupujících států, zafixovaný pokud možno v ústavách, že celkové státní dluhy nepřekročí 60% HDP a že celkový schodek rozpočtu nebude vyšší než 3% HDP. V případě porušení těchto zásad budou proti hříšníkovi uplatněny sankce.

Mělo by též platit, že státy budou předkládat své státní rozpočty předtím, než je odhlasuje parlament, ke "kontrole" (co to znamená?) do Bruselu.

Zmíněné zásady mají platit pro členy eurozóny hned, pro ostatní signatáře smlouvy zjevně od okamžiku, kdy do eurozóny vstoupí. Nechci se vůbec plést do ekonomických záležitostí. Rád bych jen upozornil na to, že jde o ekonomické záležitosti, v první řadě o záchranu společné měny.

Evropská cesta k integraci začala v roce 1952 vznikem Společenství uhlí a oceli. Šlo taky o hospodářskou spolupráci, ale její motiv byl jednoznačně politický: potřeba zacelit rány, způsobené (zejména ve vztazích mezi Francií a Německem) druhou světovou válkou tváří v tvář ruskému komunistickému nebezpečí. Byla to tedy politická záležitost a motor evropské integrace byl politický.

Nebezpečí však na přelomu 80. a 90. let ztratilo na naléhavosti rozpadem SSSR. Evropská integrace od té doby pokračuje jaksi samospádem. Žádný výrazný politický tlak neexistuje a proces vývoje se velmi podobá procesu rozkladu. Je poněkud absurdní napřed si vytvořit společnou měnu, pak zjistit, že nemůže existovat bez společného státu a pokoušet se ten stát vytvořit. Motivy vzniku společného státu musí být politické.

A za druhé: Evropská unie v současné době řeší jeden politický problém: totiž problém Maďarska. Maďarský parlament schválil novou ústavu a řadu navazujících zákonů, s nimiž bruselští papaláši nesouhlasí. Své požadavky chtějí prosadit tím, že Maďarsku odepřou hospodářskou pomoc. Pokud Maďarsko setrvá na svém, hospodářsky se zhroutí. Neformulovaným, ale zjevným cílem je revize maďarských voleb z roku 2010. Jde o jakousi kombinaci studené války a bratrské pomoci ČSSR z roku 1968, obojí tentokrát ovšem v sametové verzi. Také soupeř, kterého si v Bruselu vybrali, není příliš mocný (to ČSSR v roce 1968 taky nebyla).

To, čeho jsme svědky, je bujné unijní politické vyvádění utržené z řetězu. Hřeší na to, že v současné době neexistuje žádné vnější politické nebezpečí srovnatelné s někdejším Stalinovým Ruskem. Problém je, že podobná politická bujnost může dost snadno přispět k tomu, aby se nebezpečí zrodilo. Ve střední Evropě o tom víme své.

Lidovky.cz 13. ledna 2012