Přesně před padesáti lety, 23. října 1956, začala v Budapešti velká demonstrace, od níž se pak odvinulo první velké povstání proti ruskému komunistickému panství ve střední Evropě.

Srovnání s rokem 1968 v „ČSSR“ se nabízí samo od sebe. Symbolicky se dá dokumentovat na osudu dvou pomníků J. V. Stalina.

Ten budapešťský byl o něco menší než ten pražský. Diktátor tam stál osaměle. Nápad na stržení vznikl spontánně navečer 23. října, během akce se však ukázalo, že to nebude jednoduché. Autojeřáb nestačil, ke slovu musely přijít autogeny. Nakonec se dílo podařilo: na soklu zbyly jen dvě obrovské holinky: jakoby čekaly na toho, kdo si je znovu nazuje. Ti, co se na stržení pomníku podíleli, byli pak za Kádára drasticky potrestáni. Nicméně holinky zmizely. A dnes je těžké poznat, kde vůbec pomník stál.

My starší se ještě pamatujeme na obrovskou kamennou horu, která hyzdila vršek nad Čechovým mostem. Diktátora podpírali čeští i ruští kamenní „pracující“. Řízená demolice, organizovaná „stranou a vládou“, jež proběhla s Chruščovovým souhlasem (ne-li na jeho příkaz) trvala několik měsíců. Pozůstatky monstra przní ještě dnes svah nad mostem. Nikdo neví, co s nimi.

Stejně měl i maďarský stalinismus vratší základy než ten český. Rusové přišli do země jako okupanti a taky se tak chovali. Odešli někdy na počátku devadesátých let. Maďarsko bylo válkou krutě zpustošeno a vyplundrováno. V polosvobodných volbách roku 1945 (vynutili si je západní spojenci) utrpěli komunisté drtivou a potupnou porážku. Komunistický režim byl nastolen směsicí teroru a špinavých intrik. V zemi byla strašná bída. Pokus o jakési uvolnění v roce 1953 byl záhy odpískán.

Příchod ruských jednotek v roce 1945 vnímala drtivá většina české společnosti jednoznačně jako osvobození. Ruští vojáci se záhy stáhli a nechali vše na domácích komunistech. Ti vyhráli volby zcela přesvědčivým způsobem, protože stavěli na slovanských sympatiích a plebejské české náklonnosti k „socialismu“. Díky tomu mohli komunisté únorový puč maskovat jako legální převzetí moci. Sociální situace byla dobrá aspoň tom smyslu, že nikdo nehladověl.

Maďarům šlo v revoluci o dvě věci: obnovu politického pluralitu a obnovu národní suverenity. Že to po dobrém nepůjde, bylo jasné od večera 23. října. Povstání bylo nakonec krvavě potlačeno ruskou přesilou. Západu nezbylo než bezmocně přihlížet. Ale přesto: „Zrno-li nezemře, samo zůstane, a zemře-li, mnohý užitek přinese.“ Oběti z podzimu 1956 se rentovaly. Rusové i Kádár pak už věděli, co si smějí dovolit a co ne. Za relativně svobodnější situaci ze sedmdesátých a osmdesátých let vděčí Maďaři svým padlým z roku 1956.

Také „Pražské jaro“ mělo nepochybně svůj význam pro rozklad a pád bolševického panství. Jenže: jak pokud jde o politický pluralismus, tak pokud jde o státní suverenitu, byly reformě komunistické elity velmi zdrženlivé. Chtěly se chovat realističtěji než Maďaři v roce 1956. Vůbec jim to nepomohlo. Následoval sesuv do dvacetiletého hnusného marasmu.

Maďarská revoluce byla prvním velkým povstáním utiskovaného národa proti ruské okupaci a komunistickému útlaku. Maďarský David tenkrát s rudým Goliášem prohrál. David ve všedním životě vyhrává málokdy. Přesto mají být Maďaři dnes na co pyšní.

MfD, 24.10.2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.