Také Polsko má svou Brožovou-Polednovou. Jmenuje se Helena Wolińska-Brus, byla v padesátých letech vojenskou prokurátorkou, vydala zatykače na 24 účastníků polského odboje a má na svědomí smrt generála Emila Augusta Fieldorfa, zástupce velitele hlavní polské domácí odbojové organizace Armii Krajowej generála Bóra – Komorowského (vznesla vůči němu obvinění). Generál byl popraven v únoru 1953 a jeho tělesné pozůstatky po ruském způsobu zašantročeny. (Podotýkám, že Armia Krajowa bojovala jak proti německým, tak proti ruským okupantům.) Wolińské je teď 88 let.

Pokud jde o provinění a některé okolnosti, obě ženy jako by si z oka vypadly. Jsou tu však i rozdíly: paní Wolińská je Židovka, v roce 1940 si zachránila život útěkem z varšavského ghetta a bojovala pak v řadách proruské Armii ludovej. Během Gomulkových antisemitských čistek v roce 1968 přišla o místo a emigrovala do Velké Británie, kde žije dodnes. Má britské státní občanství. A tím se případ komplikuje.

Polsko se už dvakrát (v roce 1999 a 2001) pokoušelo o její vydání. Britské úřady to dvakrát po sobě odmítly. Odmítnutí zdůvodnily tím, že jde o velmi starou osobu a že to, z čeho je obviněna, se odehrálo už dávno. Nyní na ni okresní vojenský soud ve Varšavě vydal z podnětu polského Ústavu paměti národa evropský zatykač. Wolińské hrozí až deset let vězení.

K případu lze poznamenat dvojí. Za prvé, jen na okraj: je pravda, že paní Wolińska byla na rozdíl od paní Brožové za války pronásledována, a to krutě. Od pronásledování však nevede žádná přímá cesta k vraždění, byť i jen justičnímu, tedy v rukavičkách. To, že někdo trpěl, není polehčující okolnost pro vraždu.

A za druhé: stejně jako v případě paní Brožové si vůbec nejsem jistý, zda vzhledem k vysokému věku obviněné má soudní řízení vůbec nějaký smysl, zda již nebyla překročena ta hranice, po níž je soud třeba přenechat historikům (i historik má právo a dokonce povinnost soudit, i když jen v přeneseném slova smyslu). Z toho hlediska bych chápal rozpaky britské strany. Mám jen nepříjemný dojem, že kdyby se jednalo o vydání německého válečného zločince, byť by se byl provinil jen tak, jako paní Wolińska, všechny tyhle ohledy (ten člověk je starý, stalo se to už dávno) by šly stranou. Je velmi obtížné se zbavit dojmu, že se tu měří dvojím metrem: zločiny, spáchané někdejším nepřítelem (nacistickým Německem) se posuzují trochu jinak, než zločiny spáchané ve službách někdejšího spojence, sovětského Ruska (Wolińska sloužila loutkovému režimu vydržovanému z Moskvy, provinila se vlastně i vlastizradou). Člověk z někdejšího ruského záboru se těžko zbavuje dojmu, že i tak úctyhodná společnost, jako je ta západní, trpí podivnými iluzemi a v podstatě bagatelizuje jeho utrpení. Buď odhodit skrupule a soudit i Wolińské, nebo všeobecně přestat s morbidním soudním pronásledováním polomrtvých senilních zločinců, kteří už brzy stanou před soudem spravedlivějším a přísnějším, než je ten lidský: a přestat v obou případech, ať už jde o komunistu, nebo nacistu.

25. listopadu 2007

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.