Když byl Reflexem.cz zveřejněn příspěvek o nebezpečnosti stávajícího Turecka pro Evropu, svým způsobem mě to potěšilo. Kdo sleduje moje komentáře, ví, že Ankaru dlouhodobě považuji za daleko problematičtější element, než je „kolovrátkově“ ostouzená Moskva.

V mnoha ohledech pro Západ neuchopitelné eurasijské Rusko není bezesporu beránek, má svoje zájmy, jako je mají veškeré velmoci(!). Nicméně vracet se k atmosféře studené války se jeví nejhorším, co nás může napadnout. Kvůli časté propagandě á la „lepší se mýlit s Atlantickou aliancí, než mít pravdu s Ruskou federací“ se veřejným prostorem nese příliš mnoho polopravd i lží. Doteď jsme např. „zpravováni“, že Kreml před deseti lety napadl Gruzii. Ač zvláštní komise Evropské unie uznala pravý opak. (Zločin proti míru byl nicméně Saakašvilimu jaksi odpuštěn i zapomenut, jelikož se podílel na budování „demokracie“ po státním převratu na Ukrajině.) Obvykle nás též „míjejí“ obecnější fakta narušující stereotypní obraz kremelské politiky jako nic než agresivní. Dejme tomu skutečnost, že na Dálném východě je RF vnímána rozličně od majority Evropy – coby stabilizující prvek…

(Programové) zjednodušování složité politicko-hospodářské reality dneška (i minulosti) se zdaleka, zdaleka neomezuje na největší stát zeměkoule, o němž nejmenovaní „mudrcové“ po nezákonné anexi Krymu s jistou směšností vítězoslavně podotýkali, že bylo „izolováno“. Byť jde od původu o nonsens.

Nevyvážené, i rychle se měnící popisy nás bombardují rovněž stran ajatolláhy řízeného Íránu, jenž je řádově svobodnější Saúdské Arábie, našeho protišíitského spřízněnce. Nápadné zkreslování dat či „cudné mlčení“ o nepohodlných jevech dnes už kdekdo cítí též u jiného, úžeji navázaného spojence – íránského souseda Turecka. Lidnaté republiky spravované „sultánovou klikou“. Prezidentem posílených pravomocí Erdoganem, jenž pojednou nemá v zemi na Bosporu konkurenci.

O směřování Malé Asie už nemůže být de facto sporu. Co si Erdogan přeje, to se stane. Do rozhodujících křesel usazuje své příbuzné, provádí masové čistky ve státním aparátu, bojuje proti nezávislým médiím a vojensky potlačuje formální spoluobčany neboli národnostní menšinu Kurdů. Nezákonně ingeruje do vývoje Sýrie či Iráku, kde „v rámci boje s terorismem“ podporoval Daeš. Nedůtklivě se také, přímo hystericky ohrazuje vůči jakékoli kritice, přičemž z ekonomických obtíží země (propad turecké liry, zahraniční zadluženost) viní nepřátele vnitřní i vnější. Prostě postupuje v mantinelech šovinistického diktátora.

Erdoganovci ale nemohou z ničeho nic janičářskou šavlí odetnout desetiletí „atatürkovské orientace“. Obzvláště při jejich stávajících starostech. Hospodářské, bezpečnostní, politické a kulturní vazby na starý i nový kontinent jsou pořád olbřímí; Ankara také de iure zůstává kandidátem na členství v Unii, společenství „evropských hodnot“. Jak je to možné? Nezastupitelnost, jíž jsme doktríně „osmanství“ ke své škodě poskytli, dává tureckým elitám možnost beztrestně vydírat a vést si svou. Dívat se mimo oslabenou Unii (viz turecká účast na červencovém summitu BRICS+), nad níž se vznášejí rizika jako vystřižená z učebnic antického Říma. Natahovat ruku do Asie.

Text vychází z článku pro Reflex.cz