V Turecku skončily volby. Volby ojedinělé, neobvyklé a do jisté míra kontroverzní. Volilo se o zvýšení pravomocí tureckého prezidenta. Vítězstvím prezidenta Erdogana v těchto volbách se mění politické klima v této zemi, celý mocenský systém Turecka se mění na prezidentský. Prezident Erdogan tímto svým volebním vítězstvím získal neomezenou moc ve své zemi a jistě se zvýší jeho vliv v regionu, potažmo i ve světě.

Tato změna bude mít zcela jistě vliv i na válku v Sýrii a k názorům tureckého prezidenta bude muset svět více přihlížet. Nehledě na skutečnost, že Turecko je členem NATO a samo disponuje jednou z nejsilnějších armád ve světě.

Až nyní se začíná plně potvrzovat, že konflikt v Sýrii je surovinovou válkou, a tato skutečnost se začíná zcela jasně nyní i projevovat a je v tomto smyslu zveřejňováno neustále více faktů. Jedna z variant, která dává nejeden důvod k zamyšlení, je následující. Na jedné straně zájmy USA, Saúdské Arábie a Kataru oproti zájmům Ruska, Sýrie a Íránu.

Nedávná návštěva ministra zahraničí USA v Ruské federaci a následná okamžitá cesta ruského ministra zahraničí do Kataru dávají v této souvislosti další důvody k nejrůznějším analýzám v tomto směru..

Jak již bylo v tisku publikováno, před sedmnácti lety projevil Katar zájem o stavbu plynovodu přes Saúdskou Arábii, Jordánsko, Sýrii a Turecko. Turecko mělo být tzv. koncovým tranzitním bodem s následnou distribucí do Evropy. Všeobecně je známo, že Katar a Írán vedle Ruska disponují největším světovým nalezištěm této suroviny. Írán však vlivem embarga nemohl tuto surovinu vyvážet, Katar export plynu do Evropy zajišťoval vždy v kapalném stavu tankery.

Je evidentní, že realizace stavby plynovodu z Kataru by celou logistiku této suroviny významně zlevnila a mnohem nižší by byla i konečná cena pro odběratele v Evropě.

Turecko jako konečný distributor by tímto získalo globální vliv na dodávky této suroviny do Evropy a zesílil by se zcela jistě jeho vliv i v jiných oblastech. Realizace tohoto projektu, podporovaná USA, by jednoznačně udělala značné problémy Rusku, jehož ekonomika je na exportu plynu značně závislá. Turecko a celá Evropa by se tak zcela zbavily závislosti v těchto dodávkách na Rusku. Pro Rusko by byl takovýto scénář zcela jistě katastrofou ve smyslu negativních dopadů na vlastní ekonomiku, ale i značné snížení ruského vlivu z čistě geopolitického hlediska.

Prezident Sýrie Asad však tento projekt v roce 2009 odmítl. Je možno předpokládat, že tomuto odmítnutí předcházela značná diplomatická aktivita Ruska. Následně Asad podpořil projekt na výstavbu plynovodu z Íránu do Libanonu, jak jinak než přes Sýrii. Tento projekt byl Ruskem podpořen s tím, že Rusko by diverzifikovalo dodávky plynu do Evropy v přímé úzké spolupráci s Íránem v této oblasti a s ohledem na své zájmy. Tímto rozhodnutím prezidenta Asada byly veškeré záměry Kataru eliminovány. Nemluvě o skutečnosti, že tím byly přímo narušeny zájmy USA a potlačen jejich přímý vliv na Rusko.Prezident Asad se tak dostal na tzv. „ black list“ USA a jeho spojenců včetně Turecka a snaha o jeho svržení dostala reálnou podobu. Následně vznikl konflikt, který je prezentován jako válka mezi šíitskou menšinou na jedné straně a sunnitskou většinou a terorismem na straně druhé. Prezident Asad se nechal podle tohoto scenáře zřejmě vyprovokovat a následky jsou dosti fatální nejen pro oblast Blízkého východu, ale i pro Evropu.

Rusko v tomto konfliktu hájí pouze své existenční zájmy a mediálně se ohání bojem proti terorismu. Je evidentní, že samo s Asadem není schopno adekvátně v blízkém časovém horizontu konflikt v Sýrii vyřešit.

Je třeba podotknout, že tento záměr Sýrie byl a je zcela v rozporu i se zájmy Izraele, dalšího vlivného hráče v tomto regionu. Izrael v nedávné době podepsal dohodu o dodávkách zemního plynu přes Středozemní moře. Tato zatím předběžná dohoda mezi ním, Kyprem, Řeckem a Itálií je zajímavá. Realizace projektu by rovněž eliminovala zájmy Ruska v dodávkách plynu do Evropy.

Je zajímavé připomenout, že již roce 2015 Rusko přistoupilo k realizaci tzv. Tureckého proudu, plynovodu přes Černé moře do Turecka. Netrvalo dlouho a Turecko svou účast na tomto projektu odmítlo. Důvody si můžeme domyslet. Vliv USA je v tomto ohledu evidentní. Turecký proud měl vést z Turecka přes Řecko a Makedonii do Srbska, Maďarska a Rakouska. Zájmem Ruska bylo napojit se na jeden z klíčových plynových hubů v Evropě – Baumgarten. Po tomto extempore informovalo Turecko a Ázerbajdžán o výstavbě plynovodu TANAP. Tento tzv. Transanatolský plynovod by umožnil přepravu plynu z Ázerbajdžánu přes Turecko do Evropy. Ázerbajdžán by se tak stal rovněž přímým konkurentem Ruska na trhu s touto komoditou, případná realizace projektu však naráží na finanční problémy.

Nový prezident USA a jeho administrativa evidentně mění koncepci své politiky v tomto regionu a můžeme jenom doufat, že pozitivním směrem s využitím všech adekvátních diplomatických konstrukcí a s využitím kompromisních řešení.

A co turecký prezident Erdogan? V současné době jsou na území Turecka cca tři miliony uprchlíků z teritorií zasažených válečným konfliktem v Sýrii a asi by bylo nejlepším řešením je co nejdříve do Sýrie vrátit. Prezident Erdogan si upevnil svou moc ve vlastní zemi a může vládnout až do roku 2029. Je třeba s ním jednat a úzce spolupracovat a hledat společná diplomatická řešení, která by vyřešila konflikt v Sýrii a neohrožovala Evropu.

Že v tomto procesu bude hrát surovinová lobby prim, je nyní evidentní. V květnu se má setkat prezident USA s prezidentem Turecka, následně s prezidentem Ruska a zcela jistě i Íránu. Bude velmi zajímavé tento proces sledovat...