V českém prostředí se v souvislosti s krizí kolem Ukrajiny šíří názor, že ve střetu kolosů, jako je Amerika, Rusko nebo Čína, je lepší zůstat neutrální. Což v podstatě znamená přátelit se tak nějak s každým. O něco podobného se snažil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan. Tato strategie se teď dostala do krize.
Turecko ale možná nemělo zas tak dobré karty. Na jedné straně je sice tato země položená strategicky na dotyku Evropy a Asie, což jí dává výhody, ale také ji staví do ošemetné situace.
Erdogan se snažil vzít si ze své situace to lepší. Nabídl Vladimiru Putinovi Turecko jako tranzitní zemi pro plynovod TurkStream za zrušený SouthStream. Turecko také slavně koupilo ruský protiletadlový systém S-400, čímž značně podrazilo své partnery v NATO.
A s Putinem našel Erdogan společnou řeč i v jiných věcech, coby dva autokraté budující svůj vlastní politický systém si vzájemně pomáhali proti americkému a evropskému protitlaku.
Současně se Turecko stalo největším investorem na Ukrajině. V řadě podniků, jako je jedna z hlavních telekomunikačních firem na Ukrajině, figurují členové Erdoganovy rodiny.
Totéž platí o podniku, který na Ukrajinu dodává drony, dokonce se mluvilo o tom, že by se výkonné turecké drony na Ukrajině vyráběly. Turecko mělo zase zájem o špičkové ukrajinské poznatky v oblasti leteckých motorů.
Turecký prezident velmi obezřetně kličkoval mezi tlakem Ameriky, NATO i Ruska, a dokázal se s Putinem dohodnout i v oblastech, kde se ruský a turecký pohled lišily, ať to byla Sýrie, Libye, Kavkaz nebo Střední Asie.
Občas se ukázalo, že Erdogan je sice šikovný, ale tahá za mnohem kratší konec provazu. Například když Turci omylem sestřelili ruskou stíhačku nad Sýrií a Putin začal svého menšího partnera před zraky celého světa ekonomicky trestat. Rusko přestalo dovážet turecké potraviny a omezilo příliv turistů – a Erdogan musel kapitulovat, protože jeho ekonomický úspěch byl křehký.
I nadále si ale Rusko svého tureckého partnera pěstovalo, protože Ankara byla kvůli svým vlastním cílům ochotná narušovat jednotu Aliance, případně udržovat své partnery v nejistotě, zda splní své závazky. Toho, o co Ukrajina tolik stála, totiž účast na vzájemném ručení skupiny demokratických států, si Erdogan evidentně zas tolik necenil.
To vše hrálo úlohu v situaci, kdy vypukla válka na Ukrajině. Vznikla otázka, zda Turecko jasně odsoudí Rusko a případně znemožní proplouvání ruských válečných lodí přes Bospor, jenž spojuje Středozemní a Černé moře.
Roli hraje i obchod s Ruskem i Ukrajinou, turecká schopnost tlačit na Západ prostřednictvím svého přátelství s Kremlem. A možná i trochu pýcha a pocit, že Erdogan hraje nejvyšší ligu.
Turecko je nyní v okamžiku velkého přehodnocování. Kdysi vstoupilo do NATO kvůli svým obavám ze Sovětského svazu, v podstatě souseda přes Černé moře. Po jeho zániku – zejména po nástupu premiéra a pak prezidenta Erdogana – dospělo k závěru, že úzkou vazbu s Aliancí už nepotřebuje a bude si vybírat jen rozinky.
Teď v samotném Turecku přemýšlejí, co pro ně krize kolem Ukrajiny znamená. Stejnou otázku si ale klade i Severoatlantická aliance, totiž zda není čas a příležitost přilákat Turecko zpátky do řad standardních členů.
Jedno z poučení říká, že Aliance se nedělají pro dobré počasí, ale pro to špatné. Druhé říká, že za spojenectví se platí loajalitou. Ovšem třetí dodává, že pokud nakonec nejste přepadenou zemí vy, pak máte ještě šanci na změnu kurzu.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus