Chování Turecka v mezinárodní politice začíná zpochybňovat soudržnost NATO
Schůzka tureckého prezidenta Erdogana s předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou a šéfem Evropské rady Charlesem Michelem vyzněla nemastně neslaně. Oficiálně prý potvrdila platnost dohody EU s Tureckem z roku 2016, jež pomohla notně utlumit uprchlickou vlnu, nicméně Turecko je evidentně nespokojeno s výší kompenzace, které se mu za zadržování uprchlíků na jeho území dostává. Nelze se mu divit, poněvadž počet uprchlíků roste a vyvolává vážné problémy v samotném Turecku.
V minulých dnech dala Ankara Evropě jasně najevo, že si Turecka coby hlavního protimigračního valu málo považuje – v dosud neprostupné hrázi se objevily trhliny. Což vyvolalo pozornost pochopitelně i u nás. Země půlměsíce to ve veřejné diskusi zpravidla pěkně schytává: vydírá a jako spojenec v NATO je nepoužitelná. Vnímání Turecka se v posledních letech docela – v závislosti na konkrétních událostech – proměňuje, přičemž ono kolísání odráží i český vztah ke světu, respektive spíše jen povrchní znalost situace relativně nedaleko za našimi humny.
Z úhlavního nepřítele spojencem
Historicky Turecko (Osmanská říše) vystupovalo jako úhlavní nepřítel. Muslimská mocnost vedoucí po staletí války s Habsburky a v 17. století obléhající Vídeň si ostatně nemohla vykoledovat jiný než negativní obraz. Malebně, byť z dnešního hlediska politicky nekorektně, ho shrnují slova lidové písně Za císaře pána: „Mohamedáni, to jsou pohani, kalhoty maj podkasaný, plivaj do dlaní. / A ty Turkyně tlustý jak dýně, císař pán je nerad vidí ve svý krajině.“
Turecko za Mustafy Kemala Atatürka, jenž ve 20. letech minulého století započal proces sekularizačních reforem, u nás v zásadě žádné větší reakce nevyvolávalo. Což trvalo i zhruba v první dvacetiletce po pádu komunismu, kdy Česká republika vstoupila do NATO, tedy do organizace, jejíž druhou nejpočetnější armádou jsou právě turecké ozbrojené síly. Ostatně, turecký stát tehdy stále dbal na zásady sekularismu. Na což doplatil též starosta Istanbulu Erdogan, jenž si v roce 1999 odseděl pár měsíců v base za porušování sekulárního charakteru tureckého státu, konkrétně za veřejnou recitaci veršů: „Mešity jsou naše kasárna, kopule naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci.“ Ale i Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje se dlouho snažila prezentovat způsobem, že je vlastně pouze takovou muslimskou variantou německé Křesťanskodemokratické unie (CDU). Islamizace Turecka, kulturní i reálné války či migrační krize ale vytvořily dost jinou realitu.
Před pár lety u nás patřily k mediálním hvězdám kurdské bojovnice, neohrožené amazonky drtící fanatické vousáče z Islámského státu. Leč již tehdy se mohli zvídavější čtenáři dozvědět, že Kurdové představují vnitřně rozrůzněnou etnickou skupinu a že boj proti IS vede též krajně levicová Strana pracujících Kurdistánu (PKK), jež se kvůli protitureckému odboji ocitla na seznamu teroristických organizací. V létě 2015 se pak při turecké ofenzivě proti Islámskému státu, kterou ale Turci samozřejmě zaměřili i na kurdské jednotky, na „kurdské lvice“ skoro šmahem zapomnělo. Převažovala interpretace, že Turecko je naším spojencem v NATO a jeho zájmy je tudíž nutné respektovat. Ostatně, osud Markéty Všelichové a Miroslava Farkase, kteří byli kvůli kontaktům s Kurdy odsouzeni k vysokým trestům za údajnou podporu terorismu, českou veřejnost skoro vůbec nepálí.
Pokud tedy Turecko od roku 2016 zadržovalo za unijní peníze další migrační vlnu, bralo se to u nás skoro jako samozřejmost. A uvedená skutečnost se nevyzdvihovala ani coby plus členství v EU, jakkoliv představa, že si něco podobného vyjedná shluk suverénních státečků a států, patří do říše čirých iluzí.
Ti, kdo válčí s „Rusákama“
Když tedy Turecko poměrně drsně naznačí nesamozřejmost své role protimigračního valu, zapadne u nás skoro do stereotypů z habsburských dob. S jednou významnou částečně rozšířenou odchylkou: v Sýrii totiž soupeří s režimem prezidenta Asada a jeho ruským (a íránským) protektorem. Turecko a jím podporované syrské skupiny, které by jinak asi krásně zapadly do kategorie islamističtí fundamentalisté a teroristé, jsou v této optice bojového pole vnímáni kladně, poněvadž válčí s Putinem čili s „Rusákama“. Jde však převážně o transkripci našich konfliktů někam jinam.
A jen málokdo si pak připustí celkem logický závěr, že čím dál tím samostatnější manévrování Turecka na mezinárodním poli a jeho čím dál častější nesoulad se Spojenými státy staví nad další soudržnost i funkčnost NATO velký otazník.
Devadesátá léta, kdy Erdogan bručel v base, Trump měl štěk leda ve filmu Sám doma 2 a Usáma bin Ládin teprve snoval jisté plány s letadly, nenávratně odešla. Západ neboli USA a EU již nepředstavují zcela dominantního globálního hráče. Českou reakcí je však zatím spíše emoční tápání či strkání hlavy do písku.
Autor je politolog
LN, 12.3.2020