Začnete-li se zajímat o Turecko, radím nejlépe zapomenout na všechno, co jste se učili ve škole, protože "tehdejší" Turecko je něco naprosto jiného než dnešní Turecko. Kdyby někdo v budoucnosti shlédl dokumentární film o Turecku z roku 1970 a pak další z roku 2010, mohl by se domnívat, že nejde jen o dvě jiné doby, ale i o dvě jiné civilizace. Například Istanbul, dříve zaprášené a nevábné město se změnilo v moderní metropoli. V Istanbulu je nejvyšším vrchem takzvaný Camlica Hill, zdaleka poznatelný obrovským množstvím vysokých antén na něm postavených. Kolem je překrásný udržovaný park, o svátcích a dnech volna plný lidí. Staré ženy v černém a s šátky, mladé ženy dnes většinou také s šátky uvázanými podle pojmenování z doby našich babiček "na babku", ale v kabátcích tak těsně na tělo vypasovaných, aby byly vidět všechny patřičné obliny, které by mohly případně někoho zajímat. Kabáty mladých žen jsou velice elegantní a z drahých materiálů, děti pak oblečené do nejnovějších výkřiků dětské světové módy a muži v tradičních sakách, popíjí se nealko i pivo, na všech stranách se griluje a hoduje. Většinou kebab nebo kjufteta, bílý chléb a ayran chlazený slaný jogurtový nápoj anebo vynikající turecký čaj. Lepší než káva.

Pohled z kopce uprostřed města je neuvěřitelný. Představte si, že byste vylezli v Praze až na nejvyšší místo Žižkovské věže, k vysílačům a dívali se do krajiny. Istanbul má více než 13 milionů obyvatel. Být Praha stejně velká, ležela by až za Tábor, spojovala by se s Plzní, severní předměstí by bylo u Liberce pod Ještědem a Hradec a Pardubice by byly pražské části. A všude donedohledna stojí postavené nové čtvrti, vysoké věžáky sídlišť i moderních domů. Povzdechnete si: proč se jen u nás navrhují jako moderní domky v africko-arabském stylu s rovnými střechami takové hranaté paskvily, když v Turecku a Řecku dokáží být tyto domy tak krásné, vzdušné a elegantní? Ostatně i paneláky jsou na pohled daleko krásnějších než evropský odporný stalinisticko-marxistický typ dle Le Corbusiera, systém Larsen-Nielsen pražských, ale i pařížských sídlišť?! Nové domy Istanbulu jsou už od pohledu krásné a uvnitř plně vybavené tak, jak se u nás říká bytům 1. kategorie. Jsou menší, ale pro přistěhovalce z Anatolie či vůbec tureckého venkova se jedná o skok ze středověku do 21. století.

Ve svátek to vypadá, jako by se celý Istanbul nastěhoval někam do zeleně, do parků či na břehy mořského průlivu, všude kouří a voní rošty na kebab a kjufteta, hrají si děti, muži odpočívají a ženy soutěží, která má hezčí oblečení a krásnější děti. Ti lidé jsou od pohledu nabiti energií, elánem a optimismem. A důvěrou ve vlastní síly.

Modernější mladé lidi, divočeji oblečené, holky v tričkách a jeansech, ale stejně odhodlané poprat se ze životem najdete, když se podíváte, jak odchází davy desetitisíců mladých Turků třeba ze stadionu fotbalového klubu Beşiktaş.

Moderní Turecko je mladé, sebevědomé a ví, že chce jít dál. Jaký to rozdíl proti unavené a malátné Evropě! Evropská, do sebe zahleděná a dnes doslova vyděšená politická a intelektuální elita se na jedné straně strašně bojí nových politicko-ekonomických hráčů na světové scéně, neustále o nich mluví, na druhé straně se však strašlivě obává podívat pravdě do očí. Pohledy na novou konkurenci se zmítají mezi obdivem a strachem, případně je realita vytěsňována a zamlžována.

To se týká právě třeba Turecka. V několika minulých letech proběhly v zemi, která po staletí ovlivňuje středoevropský prostor, události, jejichž důsledky nejsou dosud přesně zřejmé, ale která pravděpodobně bude mít pro Evropu i naši část v ní přímé a velké dopady.

Momentálně je v tisku jen rozpačitě komentovaná událost, kdy syrská protiletecká obrana sestřelila turecký letoun Phantom F4, což na chvíli přilákalo pozornost. Pořádný rozbor nikde. Z komentářů je jasné, že dotyční buď o Turecku, jeho postavení a posledním vývoji mnoho nevědí, anebo je moc nezajímá. Sestřelený typ je sice poměrně starý model, jeho protivníkem na straně Varšavské smlouvy byly vynikající Migy 21, ale přeci jen jde o moderní letoun, nesestřelitelný jen tak. Ten nesestřelili žádnou zastaralou zbraní. A proč vlastně stříleli, když byla po desetiletí dodržována tichá dohoda, že Turci mohou sem tam při nějakých operacích, třeba proti Kurdům, zaletět, ba dokonce občas i vojensky vstoupit na území Sýrie?!

A jak navíc ukazují informace ze blízkovýchodních informačních pramenů, on možná neletěl z Turecka, ale z Turky okupované části Kypru, případně se jen v této části sporného území mezi severním Kyprem a v blízkosti Sýrie pohyboval. Což česká media vůbec nezaznamenala. Kypr je člen EU a je to jediný částečně okupovaný stát Unie. Sám není členem NATO. NATO a EU zdánlivě jedno jsou, ovšem Kypr je okupován jiným starým členem NATO od roku 1952 a žadatelem o vstup do Unie, tedy Tureckem.

Jiné zprávy například od Associted Press tvrdí, že letadlo startovalo ze základny a radarové stanice se sídlem v okrese Kürecik Malatya ve vnitřním Turecku, kterýžto vojenský areál je součástí systému včasného varování a radaru a raketové obrany NATO pod velením USA. Jeho činnost je výrazně zaměřena proti hrozbě z Íránu, případně též z Ruska. Systém byl oficiálně prohlášen za provozuschopný loni a američtí vojáci tam byli nasazeni od začátku roku 2012.

I v této souvislosti zní důrazně otázka: Co je vlastně Turecko? Pokud si na tuto otázku pravdivě neodpovíme, může Evropu čekat dosti nepříjemné překvapení. Jak ostatně předpovídá známý americký politolog George Friedman. Ten ve své knize "Příštích sto let" psané v roce 2008 správně předpověděl jak rychlý růst Turecka a jeho emancipaci na NATO a Unii, tak i to, že se bude Rusko tlačit na jih, obsadí, tedy vlastně anektuje část Gruzie, čímž se dostane do nepřímého konfliktu s Tureckem, které má v oblasti své vlastní zájmy. Což se také stalo. Turecko není žádný osamocený hráč. Je největším a nesilnějším představitelem turkických národů, což je skupina národů podobně velikán jako jsou Slovanén a početně silnější a prostorově rozloženější než Germáni. Jejich historie začíná někdy před 300 lety před Kristem v době Velké hunské říše zasahující oblast pak od pobřeží Čínského moře po Indii (dnes v oblasti Dillí) až po střední a jižní Evropu a Blízký východ.

Mezi tyto turkické národy v oblasti dnes patří například Kazaši (Kazachstán - 15 milionů obyvatel), Kyrgyzové (Kyrgyzstán – 5 milionů), Turkméni (Turkmenistán - 5 milionů), Uzbeci (Uzbekistán - 30 milionů). Celkový počet příslušníků turkických národů se odhaduje na 190 až 200 milionů lidí, kteří se táhnou od Středozemního moře až na hranice a dokonce za hranice Číny do Ujgurské provincie (autonomní oblast Sin-ťiang). Tato země, tvořící šestinu celkové rozlohy ČLR, byla obsazena komunistickými vojsky teprve roku 1949! A její odboj stále trvá. Tyto snahy i snahy všech turkických národů jsou a budou rozvojem Turecka posíleny. Lze očekávat tlak na vytvoření pravděpodobně dosti volného spojenectví turkických národů, které jsou ovšem všechny muslimské. V čele tohoto sdružení by mělo stát Turecko. Jen při této myšlence by měli naši předkové zježené vlasy hrůzou a šli by brousit meče a kontrolovat zbroj. A shánět spojence, ber kde ber!

Máme s tím své zkušenosti. České království přijalo Habsburka Ferdinanda volbou za svého panovníka r. 1526 právě proto, že Osmani v té době táhli na Rakousko. A v roce 1529 oblehli Vídeň, kterou naštěstí nedobyli. Do roku 1532 nemilosrdně plenili rakouské země, vtrhli i na jižní Moravu.

Bezpříkladné barbarství otomanských vojsk Sulejmana II. zvaného Nádherný, kterého se dopouštěla cestou k Vídni, bylo důležitým "hlasem" na straně pro volbu Habsburků na český trůn. Osud posádky a obyvatel Budapešti byl varováním. Vojenská posádka Budapešti se vzdala Osmanům za příslib zachování životů. A byli do jednoho povražděni!

Dnes turečtí průvodci v Istanbulu nadšeně vykládají Rakušanům, Maďarům a Čechům o tomto slavném sultánovi, netušíce, co vlastně vykládají a komu.

To však nebyla jediné setkání. V letech 1618 až 1920 se souhlasem "českých pánů" vtrhli Turci na jižní a střední Moravu a to byl také jedn z důvodů, proč se s nimi císař tak nemilosrdně vypořádal a proč se mnoho české moravské šlechty dalo na katolickou stranu. Turci se pokusili dobýt Vídeň ještě jednou roku 1683 a tehdy byla situace ještě horší. Pokus o dobytí Vídně a tím celého Rakouska - tedy včetně českého království - ukončil až slavný příchod Jana III. Sobieského a Karla V. Lotrinského, což vedlo k porážce obléháním vyčerpaného vojska Kary Mustafa paši. To vedlo na straně Čechů k utvrzení v přesvědčení a následně k praktickým krokům, které vedly k tomu, že jsme si sami pochvalovali, jak bylo dobré, že jsme "Rakušany". S kým půjdeme dnes, tedy zítra, pokud se vyplní slova G. Friedmana, že po roce 2020 se stane Turecko jednou z nejrychleji se rozvíjejících ekonomik a vojenskou velmocí uprostřed chaosu jak na Blízkém východě, tak na Balkáně? Friedmanem předpovídaná "existenční krize" arabských států již začala takzvaným " arabským jarem" a pokračuje nástupem arabských muslimů.

Prosím, neplést si arabské muslimy s tureckými muslimy. Atatürkova revoluce a modernizace státu, spolu s dlouhým, složitým, ale stabilním soužitím Turků s Německem, nechuť Turků k těm "zaostalým" Arabům, co je za 1. světové války zradili, vytváří svébytné turecko-muslimské názory a postoje. Většina tureckých muslimů se hlásí k sunnitské větvi islámu, menšina jsou vyznáním alawité (jde o něco jako rozdíly v křesťanských církvích – katolíci, protestanté, kalvinisté, baptisté atd., dodnes velice krvavé, jako byly kdysi náboženské konflikty mezi křesťany v Evropě).

Zde je zajímavá a většinou evropských politiků a komentátorů přehlížená skutečnost, že v Sýrii momentálně bojují menšinoví Syřané - Arabové vyznáním alawité presidenta Assáda proti arabským syrským šíitům podporovaným Íránem. A také Tureckem. Ostatně ani Írán není arabským státem, ale to, jak se zdá, mnoho Evropanů vůbec nechápe. Víme-li toto, lépe chápeme postoje Ruska a Číny a méně postoje poblázněného Západu.

Turecko je jediný demokratický a sekulární muslimský stát na Blízkém východě a po staletí náš přímý soused. Osmanská říše, jejíž je Turecká republika hrdým následníkem, tři sta let útočila na naše hranice. A byl to strašlivý a nemilosrdný nepřítel. Muslimský nepřítel proti křesťanské Evropě.

Osmanská říše, říše pod vládou Turků, svého času zasahovala od Vídně až po Jemen a od hranic Alžíru po Černé moře (v roce 1683). Vznikla na základě bojovného islámu a panovala na dobytých bývalých římských a také křesťanských územích. Skončila jako politický a státní útvar tím, protože nedokázala oddělit vládu a náboženství. Tedy to, co Evropa v krvavých válkách dokázala. Což je důvod, proč stále přes všechny problémy a morální únavu stojí křesťansko-židovská civilizace v čele světa. A proč ji tak či onak všichni napodobují (a pomlouvají).

Zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk si toho byl vědom. Jeho doposud v žádné islámské zemi nepřekonané odvážné reformy znamenaly nejen vyhlášení formální republiky, ale hlavně zásadní rozchod státu a církve. Generál Mustafa Kemal správně pochopil, že základem státu jsou nejen státní akty, jako je vyhlášení ústavy, ale i zdánlivě formální a se státní ideologií nesouvisející "maličkosti". Jako je oblečení, pravopis a výuka na školách. Tedy její zavedení. Chápal, že bez vnějších znaků se nezmění vnitřní uspořádání státu. (To ovšem dodnes dobře chápou islamisté - oblečení je jedním ze základních civilizačních a sociálních, a tedy i politických znaků, které urputně v západní Evropě a USA prosazují!)

Atatürk proto zakázal mužům nosit fezy a nařídil nosit evropské klobouky. Žádná žena si nesměla zakrývat obličej a vlasy klasicky vázaným šátkem. Žádný státní úředník nesměl chodit ve fezu, což byla pro tehdejší turecké pravověrné muslimy strašná urážka. Přes okraj klobouku je totiž Alláh nevidí. Státní a veřejní zaměstnanci také museli chodit v evropských oblecích s kravatou. Atatürk veřejně prohlásil muslimskou víru za zaostalou a nehodnou Turka. Araby považoval a vyhlásil za barbary a zbabělce, zatímco Turci jsou moderní a bojovný národ.

Ostatně, když jsem se dotázal v horách Anatolie místního imáma, zda rozumí tomu, co znělo z amplionů mešity, ušklíbl se, nabídl nám místo na kobercích před mihrábem a pravil: "To je arabsky a kdo by se učil tuhle řeč barbarů?" Vztah Turků k Arabům tedy vždy byl a je poněkud odtažitý. Takže muslim automaticky neznamená Arab.

Atatürk byl drsný, ale úspěšný reformátor. Základem Turecké republiky byla silná a na politickém vedení státu nezávislá armáda. Ta měla být - spolu s tím, že byl zrušen chalífát - fundamentem, který zaručí, že se Turecko nestane už nikdy zemí ovládanou muslimskými kleriky. A že se vydá na cestu moderního státu.

Osmani po zřícení a porážce svého státu v roce 1922 zanechali po sobě strašlivé dědictví. Negramotnost, hospodářský úpadek, nepotismus, zbídačelou zemi se středověkými poměry. Byly zavedeny reformy a vznikl na islámské poměry neuvěřitelně moderní a demokratický stát. To vše fungovalo skoro půl století. Turecko se modernizovalo, demokratizovalo a když bylo nejhůř, zasáhla nezávislá armáda. Turecko stálo na stráži Evropy a demokracie vůbec. A to do té doby, než se do věci začala motat Evropa a její levicoví intelektuálové a politici ovládající Evropskou unii. Turecko podalo přihlášku do Unie. A začaly se dít podivné věci.

Vlastní dlouhou vládou vyčerpaná turecká armáda – tedy její generalita - přestala situaci doma zvládat, hlavně z hlediska nutnosti zmodernizovat stát a obyčejné lidské potřeby udělat občas ve společnosti změnu. "Vyměnit kádry", jak by řekli komunisté.

Katalyzátorem rozpadu armády jako ručitele sekulárního státu a demokracie (tedy v místním provedení) byly požadavky vedení EU kladené v rámci jednání o vstupu Turecka do Unie. Vedení EU hrálo po celou dobu s Tureckem falešnou hru, slibovalo a nemínilo splnit, pustilo do hry NGOisty a multikulturní levicové blouznivce.

Stejný scénář předváděla a předvádí EU na "nových" členech EU, ale i na muslimských zemích. Například Alžírsko to odneslo další a dodnes trvající občanskou válkou, což však dvorským "radilům" vůbec nevadí. V Turecku to začalo jako vždy úžasnými "moderními radami". Třeba jak ukončit konflikt s Kurdy anebo s Armény. Tedy to, co sami Spojenci v čele s Anglií nedokázali vyřešit při jednání od konce první světové války až po nedávné dobytí a pak opuštění Iráku pod vedením USA. My, tedy "západní spojenci", jsme se několikrát na Kurdy a Armény vykašlali a dnes žádáme, aby to "zařídili" Turci. Takže už se zase k "zaostalým barbarům" hrnuly známé západní "hraběcí" rady.

Hlavně - a na tom EU trvala - armáda se nesmí a nesmí zapojovat do politiky. Protože musí být "demográcie"! To, že armáda jediná dokázala v Turecku udržet na uzdě různé pučisty, marxistické Kurdy i rozpínavé Sověty a hlavně muslimské fundamentalisty, co na tom? Vždyť my, ctnostní a vzdělaní Evropané konec konců pod fanatiky, pokud vyhrají, (údajně) žít nebudeme. Nacismus byl jen takový omyl a komunismus zase nebyl tak špatný, že?! Tak co?! Kdyby se to nepovedlo, pardon, nám nešlo o nic jiného než o čistou "demográcii".

Část Turků brzo pochopila, že si z nich dělá EU jen srandu a úředníci a aktivisté na nich zkouší své v Evropě nikdy vlastně neprosazené ideologické výmysly. Další význačná část Turků s osobní zkušeností z Německa, uražená oficielně neexistující, ale zato trvalou a neustávající xenofobií Němců vůči i sebelépe asimilovaným Turkům a znající skutečné poměry v EU, se rozhodla, že takhle tedy ne. Vrátila se do Turecka vyškolena v řemeslech i školách a moderním řízení, ale rozhodla se, že to bude dělat svobodně. A ne pod nějakou pohrdavou kuratelou "nadřazeného národa". Němci, aniž by si to uvědomili, posloužili jako doposud největší odborná škola na světě a vychovali novou generaci Turků. Ta se rozhodla chytit se příležitosti a dokázat světu a Unii že "turecké hospodářství" může být vzorem a ne pošklebkem. A vede se jí to.

Podle MZV ČR roste turecká ekonomika po změně režimu a nástupu populisty a mírného muslima Erdogana nevídaným tempem. V roce 2009 byl růst HDP ve výši 6,0 %, v roce 2010 bylo dosaženo hodnoty 8,9 % a v roce 2011 byl růst 8,5 %. Hrubý domácí produkt vzrostl dle Bussinesinfo.cz od roku 2008 z 13 373 dolarů na obyvatele neuvěřitelně na 17 510 v roce 2011! Klesá význam zemědělství v zaměstnávání obyvatel, což je ukázkou dobrého vývoje. Průmysl zaměstnává přibližně 20 % práceschopného obyvatelstva. V roce 2011 vzrostla zaměstnanost v průmyslu proti roku 2010 o 4,6 %. Průmyslová produkce v průběhu roku 2011 vzrostla, při porovnání její hodnoty v prosinci 2011 se stejným měsícem předchozího roku o 3,7 %, přičemž v jeho rámci stoupl těžební průmysl o 6,7 %, zpracovatelský o 2,7 % a energetika dokonce o 10,3 %. Kde jsi, stará Unie?!?

Turecko bohatne, lid nedbá na to, jak se dodržují formální a někdy i platné zákony, generalita - odepsaná a zrazená Unií - sedí v kriminálech, stejně jako stovky novinářů - aniž by jejich veronští kolegové pro ně uronili jedinou slzu. Ale život lidí se zlepšuje a to je hlavní. Ostatně, jak se zdá, v některých státech funguje rozumně řízená polodemokracie lépe, než evropské rady a předpisy. Turecko, stejně jako Čína, Malajsie, Jižní Korea, Singapur a další včetně Ruska, zjistilo, že nelze přeskočit některé vývojové etapy společnosti a vyhlásit "neomezenou demokracii" ve státě, který řeší základní otázky jak uživit obyvatelstvo a zajistit modernizaci země. To změnilo politickou mapu Turecka.

Obrovská porodnost sociálně nižších vrstev, ponejvíce z Anatolie, tradičně umírněně muslimských, změnila volební preference. Za jásotu politických korektníků a takzvaných multikulturalistů z Bruselu a jemu podřízených gubernií a šílenců vládnoucích na universitách USA, nový vládce Turecka Erdogan, demokraticky dosazený, zavedl ihned "řízenou demokracii s islámským podtextem" a v mnohém vyslyšel právě požadavky nové zaměstnanecké a střední vrstvy.

Je to vidět třeba na tom, jak "bojuje za práva žen" – nosit muslimský šátek. To sekulární, ale i věřící, leč moderní Turci chápou jako veřejnou facku do tváře Atatürka a jeho odkazu. A jako pokus zvrátit cestu Turecka k demokracii zpět k muslimské teokracii, což se zdá dnes jako přehnané.

Moderní demokratičtí i umírnění muslimští Turci jsou překvapeni, rozzuřeni a mají pocit, že byli zrazeni. Podle posledních průzkumů si 82 % Turků nepřeje vstup do Unie. Ale nikdo přesně neví, kolik z nich je přívrženců demokracie a kolik naopak těch, co hlásají "návrat k pravému islámu".

Oficielně se však Turecko stále snaží o vstup, jak přinesl zprávu z konference v Rumunsku slovenský server Webnoviny, který uvedl: Bukurešť 5. apríla 2010: Turecko sa nevzdá svojich dlhoročných snáh o členstvo v Európskej únii ani napriek mnohým prekážkam, ktoré musí prekonať. Počas návštevy Rumunska.... to povedal turecký minister pre európske záležitosti Egemen Bagis. "Tí politici v Európe, ktorí si myslia, že týmito ťažkosťami Turecko odradia, sa mýlia," vyhlásil. Zdôraznil, že Turecko dokončí rokovania tak, ako každá krajina, ktorá ich začala. "Nebudeme prvou výnimkou," povedal.

Otázkou je, zda se nejedná spíš o propagandu a ponechání otevřených zadních dvířek pro nenadálé možnosti - jako bylo sestřelení turecké stíhačky a turecká žádost o pomoc při řešení na NATO.

Co bude asi dělat nový "pán na Bosporu", nové bohaté a silné Turecko? Kam se vydá? O tom snad příště.