TURECKO: Nad Hagií Sofií se smráká
Ze slavného chrámu chtějí muslimové udělat opět mešitu
Z Turecka přišla špatná zpráva. Reálně totiž hrozí, že slavný konstantinopolský chrám Boží Moudrosti (Hagia Sofia) bude přebudován na mešitu. S varováním přišel pravoslavný Řád sv. Ondřeje.
Chrám nechal postavit byzantský císař Justinián I. v letech 532 až 537. Až do dokončení katedrály v Seville o bezmála tisícovku let později byl největším křesťanským chrámem na světě. Po dobytí Konstantinopole v roce 1453 byl nicméně přeměněn na mešitu. Až turecký prezident Atatürk rozhodl, že se z mešity stane muzeum.
To je v ní do našich dnů. Možná tomu tak ale dlouho nebude. Řád sv. Ondřeje před několika dny vydal prohlášení, v němž varuje před sílícími úmysly muzeum zrušit. Ostatně úplně stejně dopadly v poslední době chrámy Boží Moudrosti v tureckém Izniku a Trapezuntu.
Iznik stojí na místě staré Nikaje, v níž se uskutečnily dva ekumenické koncily v letech 325 (ještě za císaře Konstantina) a 787. Město tak sehrálo významnou úlohu v dějinách naší církve. Kostel Boží Moudrosti zde nechal stejně jako v Konstantinopoli vybudovat císař Justinián. Chrám v historickém městě Trapezuntu (Trabzonu) je rovněž jednou z nejskvělejších ukázek byzantské architektury. Pochází ze 13. století.
Řád sv. Ondřeje upozorňuje, že před několika měsíci byla Národnímu shromáždění předložena žádost, aby Hagia Sofia začala opět sloužit jako mešita. "Existují náznaky, že se určité zájmové skupiny snaží lidi přesvědčit, aby se istanbulský chrám Boží Moudrosti, symbol křesťanské víry, stal mešitou," píše se v prohlášení.
Avšak symbolem křesťanství není jen samotná Hagia Sofia. Celé město bylo kdysi "Druhým Římem", dokud se tento titul neposunul do Moskvy. Stalo se tak po pádu Konstantinopole nešťastného dne 29. května 1453, kdy se jí zmocnili musulmanští Turci v čele se sultánem Mehmedem II. Nikoli náhodou si vysloužil přízvisko Fatih, Dobyvatel.
Naše vlastní budoucnost?
Když se dnes prochází městem člověk ze "staré" křesťanské Evropy, cítí smutek. Časy slávy Byzantské říše, která po staletí bránila křesťanskou víru před vpády pohanů, zmizely v nenávratnu. Kříž byl vystřídán půlměsícem, který nad bezmála čtrnáctimilionovým městem pyšně vlaje na stovkách a stovkách obrovských tureckých rudých zástav.
Za našich dnů už zde křesťanství připomíná máloco. Zahalené turecké ženy a mešity, které se bez nadsázky střídají po pár krocích, nemohou nechat nikoho na pochybách o tom, kdo je tu pánem. Možná trochu překvapivé v zemi, která je od dob Atatürkových považována za vzor islámského sekularizovaného státu.
A tak se neodbytně člověku při pohledu na to vše vtírá zlověstná a děsivá myšlenka, zda nevidí naši vlastní budoucnost, budoucnost kdysi křesťanské Evropy. Té Evropy, jež propadla iluzi pokroku a revoluce, které ji neodvratně vedou k zániku. A možná zaslouženě, možná skutečně nemá právo na další existenci, když zavrhla Boha a sebe sama. Pohltí ji civilizace, jež si je dobře vědoma, čím je.
