Dá-li se říci o něčem v České republice, že je skutečně „provinční“, tak je to politické zpravodajství. To se totiž týká většinou takových „světodějných událostí“, jako je Topolánkův penis anebo Vlčkův pytlík – tedy s penězi. Že v Rakousku a Maďarsku jsou na tom podobně, není polehčující okolnost.

A přitom právě v minulém roce a na jaře toho letošního proběhla v zemi, která po staletí ovlivňuje středoevropský prostor, událost, jejíž důsledky nejsou přesně zřejmé, ale která pravděpodobně bude mít pro Evropu a naši část v ní přímé a velké dopady.

Jde o Turecko. Jediný demokratický a sekulární muslimský stát na Blízkém východě a po staletí náš přímý soused. Osmanská říše, jejíž je Turecká republika hrdým následníkem, tři sta let útočila na naše hranice. A byl to strašlivý a nemilosrdný nepřítel. Muslimský nepřítel proti křesťanské Evropě.

Protože jsme obecně úplně zblblí z Jiráska a národovců, je na čase podívat se znovu na skutečný dějepis. Turecko se totiž, jak se zdá, v posledních letech začalo měnit ze sekulárního demokratického státu na stát muslimský. A to bude pro Evropu problém. Takže trochu dějepisu:

Málo se ví o tom, že České království přijalo Habsburka Ferdinanda volbou za svého panovníka r. 1526 právě proto, že Osmani v té době táhli na Rakousko. A v roce 1529 oblehli Vídeň, kterou naštěstí nedobyli. Do roku 1532 pak plenili rakouské země.

Bezpříkladné barbarství otomanských vojsk Sulejmana II. zvaného Nádherný, kterého se dopouštěla cestou k Vídni, bylo důležitým „hlasem“ na straně pro volbu Habsburků na český trůn. Osud posádky a obyvatel Budapešti byl varováním. Vojenská posádka Budapešti se vzdala Osmanům za příslib zachování životů. A byli do jednoho povražděni! (Viz zde)

Ostatně, dodnes budou Turečtí průvodci v Istanbulu nadšeně vykládat Rakušanům, Maďarům a Čechům o tomto sultánovi, netušíce, co vlastně vykládají a komu.

Turci se pokusili dobýt Vídeň ještě jednou roku 1683 a tehdy byla situace ještě horší. Pokus o dobytí Vídně a tím celého Rakouska - tedy včetně českého království - ukončil slavný příchod Jana III. Sobieského a Karla V. Lotrinského, což vedlo k porážce obléháním vyčerpaného vojska Kary Mustafa paši. To vedlo na straně Čechů k potvrzení přesvědčení a následně k praktickým krokům, které vedly k tomu, že jsme si sami pochvalovali, jak bylo dobré, že jsme „Rakušany“.

Komunističtí, ale i čeští národnostní dějepisáři pak vyškrtli celou tuhle část našich dějin. Kdo dnes ví, kdo to byli Vilém Zvířetický z Vartemberka, Petr Opita (někdy též zvaný Peřina z Malečína), Petr Had z Proseče a Jan z Hardek, velitel tak potřebné jízdy bojující o záchranu Vídně? Kdo kdy slyšel o dobrovolnických oddílech z českých zemí pod velením Melichara Krokvice, Jiřího Němce a Kašpara z Říčan táhnoucích na Turka k záchraně „naší Vídně“? Kdo se někdy učil o slavné české obraně brány „Rotenturmtor“ pod velením plk. Hanse von Hardegg v roce 1526?

A co ještě slavnější a krvavější obrana vídeňského předpolí a Wiener Neue Stadt v roce 1683, kde pěšáci Českého království (mnozí z nich byli jistě čeští Němci, že) stáli jako poslední obrana vyčerpané Vídně. Poslední obranná linie, přes kterou musulmanská vojska nepošla. Kdyby padly české a moravské pluky, padla by bývala Vídeň. A v Praze by možná dnes nad Hradčany svítil půlměsíc. Jen tyto poslední rakouské – tedy českomoravské - pluky za cenu strašlivých obětí uchránily Vídeň. Do té doby, než přišel Sobiesky.

Historici, spisovatelé a novináři celého světa dodnes opěvují Sobieského - najdete jeho obrovský obraz i ve Vatikánu – protože to je romantické. Habsburkové byli realističtější. Velitele těchto vojsk, českého šlechtice Zdenka Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jmenovali předsedou rakouské Dvorské válečné rady. Tedy vrchním velitelem všech vojsk. To nás v dějepise neučili, co?!

No, už bychom si této skutečnosti také mohli jako národ všimnout a třeba jej spolu s maršálem Radeckým a jeho vojsky, pluky od Hradce Králového, a třeba i statečné české vojáky od Piávy, kryjící ústup – tedy zdrhnutí těch úžasných rakouských a maďarských vojsk před italskou ofenzivou,- zahrnout mezi „české vojáky“. Abychom už mohli konečně zatrhnout ty kecy nevzdělanců a čechožroutů o národě, který nikdy nebojoval. Ale to jsem trochu odbočil.

Osmanská říše, svého času zasahující od Vídně až po Jemen a od hranic Alžíru po Černé moře (v roce 1683) vznikla na základě bojovného islámu a panovala na dobytých bývalých římských a také křesťanských územích. Skončila jako politický a státní útvar tím, protože nedokázala oddělit vládu a náboženství. Tedy to, co Evropa v krvavých válkách dokázala. Což je důvod, proč stále stojí křesťansko-židovská civilizace v čele světa a proč ji tak či onak všichni napodobují (a pomlouvají).

Zakladatel moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk si toho byl vědom. Jeho doposud v žádné islámské zemi nepřekonané odvážné reformy znamenaly nejen vyhlášení formální republiky, alehlavně zásadní rozchod státu a církve. Generál Mustafa Kemal správně pochopil, že základem státu jsou nejen státní akty, jako je vyhlášení ústavy, ale i zdánlivě formální a se státní ideologií nesouvisející „maličkosti“. Jako je oblečení, pravopis a výuka na školách. Tedy její zavedení. Co se týče těchto vnějších znaků společnosti, byl tedy daleko chytřejší než většina dnešních našich kavárenských vzdělanců. A chápal, že bez vnějších znaků se nezmění vnitřní uspořádání státu. (To ovšem dodnes dobře chápou islamisté - oblečení je jedním ze základních civilizačních a sociálních, a tedy i politických znaků, víme?! )

Atatürk proto zakázal mužům nosit fezy a nařídil nosit evropské klobouky. Žádný státní úředník nesměl chodit ve fezu. To byla pro tehdejší turecké pravověrné muslimy strašná urážka. Přes okraj klobouku je totiž Alláh nevidí. Státní a veřejní zaměstnanci také museli chodit v evropských oblecích s kravatou.

Veřejně prohlásil muslimskou víru za zaostalou a nehodnou Turka. Araby považoval a vyhlásil za barbary a zbabělce, zatímco Turci jsou moderní a bojovný národ.

Ostatně, když jsem se dotázal v horách Anatolie místního imáma, zda rozumí tomu, co znělo z amplionů mešity, ušklíbl se, nabídl nám místo na kobercích před mihrábem a pravil: „To je arabsky a kdo by se učil tuhle řeč barbarů? “ Vztah Turků k Arabům tedy vždy byl a je poněkud odtažitý. Protože muslim automaticky neznamená Arab.

Atatürk byl drsný reformátor. Nechal například drasticky vyvraždit celý sultánův harém utopením v Bosporu. Zároveň bylo uzákoněno volební právo žen. Uvědomme si, jak revoluční čin to byl! Volební právo žen ve státě, kde do té doby byla žena úředně víceméně jen otrokyně anebo „hospodářské zařízení“. Vědom si toho, že oblečení žen a jejich sociální postoje jsou v každé společnosti jedny z určujících, doporučil, tedy vlastně nařídil, že ženy - zvláště ve veřejných funkcích a manželky funkcionářů a státních zaměstnanců - se musí oblékat evropsky. Zakázal nošení šátků – později zmírněné na „doporučení“. To byl bezprecedentní zákrok do zvyků společnosti. Většina tureckých žen tehdy nosila tzv. turecké kalhoty a „čádor“. Čádor je černý oděv – plášť zahalující celou postavu až ke kotníkům. Šátek je uvázaný tak, že tvoři nad čelem jakousi stříšku. Kryje též ze stran tváře a celý krk. Mohli jsme se s ním setkat ještě nedávno. Varianta pro mladší ženy byla barevnější, šátek a „turecké kalhoty“ nosily na Balkáně muslimky – Bulharsko, Bosna, Kosovo, Albánie – ještě v sedmdesátých letech dvacátého století. V zásadě platilo a platí, že toto oblečení je jedině „vhodné“ pro pravověrnou muslimku, zvláště na území bývalé osmanské říše.

Dalším základem turecké republiky byla silná a na politickém vedení státu nezávislá armáda. Ta měla být spolu s tím, že byl zrušen chalífát, fundamentem, který zaručí, že se Turecko nestane už nikdy zemí ovládanou muslimskými kleriky. A že se vydá na cestu moderního státu.

Osmani zanechali po sobě strašlivé dědictví. Negramotnost, hospodářský úpadek, nepotismus, zbídačelou zemi se středověkými poměry. Pak přišel Atatürk a zavedl reformy a na islámské poměry neuvěřitelně moderní a demokratický stát. To vše fungovalo skoro půl století. Turecko se modernizovalo, demokratizovalo a když bylo nejhůř, zasáhla nezávislá armáda. Turecko stálo na stráži Evropy a demokracie vůbec. A to do té doby, než se do věci začala motat Evropa a její levicoví intelektuálové a politici ovládající Evropskou unii. Turecko podalo přihlášku do Unie. A začaly se dít podivné věci.

Na první pohled je jasná jedna věc. Nový vládce Turecka Erdogan, demokraticky dosazený, „bojuje za práva žen“ – nosit muslimský šátek. To sekulární, ale i věřící, leč moderní Turci správně chápou jako veřejnou facku do tváře Atatürka a jeho odkazu. A jako pokus zvrátit cestu Turecka k demokracii zpět k muslimské teokracii.

Za jásotu politických korektníků a takzvaných multikulturalistů z Bruselu a jemu podřízených gubernií a šílenců vládnoucích na universitách USA.

Moderní Turci jsou překvapeni, rozzuřeni a mají pocit že byli zrazeni. Podle posledních průzkumů si 82% Turků nepřeje vstup do Unie. Ale nikdo přesně neví, kolik z nich je přívrženců demokracie a kolik naopak těch, co hlásají „návrat k pravému islámu“.

Obrázky:
1 - Dnešní turecké mládí - zahrady na Zlatém rohu
2 - Čádor klasický a barevný - Velký bazar
3 - Modrá mešita je úchvatná