Během incidentu, k němuž došlo méně než dva týdny poté, co řecké ministerstvo obrany oznámilo, že Turecko porušilo řecký vzdušný prostor 138krát za jediný den, turecká pobřežní hlídková loď 13. února narazila do řeckého pobřežního hlídkového plavidla poblíž pobřeží Imia, jednoho z mnoha řeckých ostrovů, o kterých Turecko tvrdí, že patří jemu.

Většina území současného Řecka byla pod osmanskou okupací od poloviny 15. století až do řecké války za nezávislost v roce 1821 a založení moderního řeckého státu v roce 1832. Ostrovy, stejně jako ostatní části Řecka, jsou legálně a historicky řecké, jak naznačují i jejich názvy.

Turecká vládní Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) se však zdá být zaměřená, ne-li posedlá, invazí a dobýváním těchto řeckých ostrovů, protože se domnívá, že jsou to ve skutečnosti turecká území.

V prosinci například Kemal Kılıçdaroğlu, vůdce hlavní turecké opoziční strany CHP, uvedl, že kdyby vyhrál volby v roce 2019, tak „napadne a obsadí přes 18 ostrovů v Egejském moři, stejně jako bývalý turecký premiér Bulent Ecevit napadl Kypr v roce 1974.“ Řekl, že neexistuje „žádný dokument“, který by dokazoval, že tyto ostrovy patří Řecku.

Také Meral Akşener, vůdkyně nově založené opoziční strany „Dobrá strana“, vyzvala k invazi a dobytí ostrovů. 13. ledna tweetovala: „Co je potřebné, to se musí vykonat.“

Nejvíc siláckých řečí přichází od tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana, který se samozřejmě zdá být povzbuzen svou vojenskou invazí do afrinského regionu v severní Sýrii, která se zatím nesetkala s prakticky žádným odporem.

„Varujeme ty, kteří překročili hranici v oblasti Egejského moře a Kypru,“ prohlásil Erdoğan a pokračoval:

„Jejich odvaha přetrvá jen do doby, než uvidí naši armádu, naše lodě a naše letadla… Ať už pro nás Afrin znamená cokoli, naše práva v oblasti Egejského moře a Kypru jsou stejná. Nikdo ať si nemyslí, že průzkum ložisek zemního plynu ve vodách u Kypru a oportunistické pokusy v Egejském moři vypadnou z našeho radaru.“

„Stejně jako narušujeme plány v regionu skrz operace Eufratský štít a Olivová větev (v Sýrii) a brzy v Manbiji a dalších regionech, tak můžeme a narušíme i plány těch, kteří narušují naše jižní hranice… Naše válečné lodě a letectvo ostražitě hlídkují v oblasti, aby mohly zasáhnout, kdykoli to bude potřebné.“

S odkazem na dny Osmanské říše pokračoval Erdoğan:

„Ti, kteří si myslí, že jsme z našich srdcí vymazali země, kterých jsme se před sto lety vzdali se slzami v očích, se mýlí.“

„Říkáme při každé příležitosti, že Sýrie, Irák a další místa na mapě leží v našich srdcích a nijak se pro nás neliší od naší vlastní domoviny. Snažíme se, aby cizí vlajka nevlála nikde tam, kde je recitován adhan (islámské povolávání k modlitbě v mešitách).“

„Věci, které jsme dosud dělali, blednou ve srovnání s ještě většími snahami a útoky, které plánujeme v příštích dnech, inshallah (Jak si přeje Alláh).“

Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan (Foto Elif Sogut / Getty Images)

Osmanská dynastie a říše byla založena kočovným turkmenským vůdcem někdy kolem roku 1300. Během více než 600 let osmanského období osmanští Turci, kteří také reprezentovali islámský chalífát, pravidelně vedli džihádistické války a napadali a okupovali země na třech kontinentech.

Neo-Osmani v Turecku stále hrdě přijímají koncept džihádu (islámské svaté války) proti káfirům (nevěřícím). Vedoucí představitel státem financovaného Ředitelství pro náboženské záležitosti Diyanet otevřeně označil nedávnou vojenskou invazi Turecka do Afrinu za „džihád“.

Toto označení dává smysl, pokud si připomeneme, že muslimští Turci mají v Malé Asii demografickou většinu díky svému po celá staletí trvajícímu pronásledování a diskriminaci křesťanských, jezídských a židovských obyvatel. V 11. století pronikli turečtí džihádisté ze střední Asie a podmanili si řecky mluvící a křesťanskou Byzantskou říši a tím připravili cestu postupnému poturčení a islamizaci regionu prostřednictvím metod, jako byly vraždy, únosy, znásilnění a nucené konverze k islámu.

Největší turecký útok proti křesťanům ve 20. století se odehrál během genocidy Řeků, Arménů a Asyřanů (Sýrijců / Chaldejců) v osmanském Turecku v letech 1914-1923. Toto však nezabránilo Turecku, které nadále popírá genocidu, aby se v roce 1952 stalo členem NATO. Tento útok také neodradil Turecko, tři roky po vstupu do NATO, ze spáchání divokého proti-řeckého pogromu v Istanbulu nebo násilného vyhnání zbývajících Řeků z Turecka v roce 1964.

Právě proto, že Turci nikdy nebyli hnáni k odpovědnosti za své zločinecké činy a agresi, tak i nadále ohrožují bezpečnost a svrchovanost svých sousedů. Je nejvyšší čas, aby se Západ probudil a začal se Ankarou zabývat.

Autorka je rodilá muslimka vychovaná v Turecku, v současnosti působí jako novinářka ve Washingtonu, D. C.

Překlad: Mikuláš Hrubiško

Převzato z webu Gatestone Institute