TURECKO: Dilema Evropy - 3
Opoziční Republikánská lidová strana (CHP) jakoby začínala opouštět svou dosud důsledně sekulární platformu, v tradici Atatürka, otce zakladatele moderního Turecka. Její vůdce Deniz Baykal, co se dřív tolik bránil proti snaze Erdoganovy strany dovolit nošení islámského šátku na veřejných univerzitách a horlíval proti Gülovi, jehož manželka se vyskytovala ošátkovaná, teď při místních volbách představil kandidátku své strany, do černého sukna halenou. Prezident Gül odjel do Iránu na oficiální návštěvu k audienci u ajatoláha Khameneiho, první to hlava státu ze spojenectví NATO tak učinivší.
Kurdský problém rovněž stále doutná, strana PKK už víc než čtvrt století v ilegalitě se opakovaně dokáže zviditelnit. Před soud se dostalo svědectví o sérii vražd na příkaz armády. Případ dostal jméno Ergenekon, namočeny jsou desítky generálů a politiků, někteří s prokázanými konexemi k mafii, drogovým gangům. Žaloba je v mamutím rozsahu 2500 stran, proces začal v říjnu 2008 a o jeho výsledku jsem se dosud nedozvěděl. Generálové se nikdy netajili svou nechutí vůči Erdoganovi a jeho strana AP (Spravedlnost a rozvoj) kvůli svým proislámským sklonům jen s velkými obtížemi unikla hrozícímu zákazu Ústavním soudem. Průzkumy veřejného mínění potvrzují, že většina (60%) Turků věří v konspiraci, že armáda bažila vyvolat puč.
Premiér Erdogan, stále populární vzdor svým autokratickým tendencím, překvapil vsttřícností vůči Kurdům (menšina 14 milionů), když dovolil v lednu 2009 zahájení provozu první státní televize v kurdské řeči a na univerzitách umožnění novinky – oboru kurdské literatury. (Dosavadní předpisy dovolovaly soukromým televizním stanicím vysílat v kurdštině pouhé čtyři hodiny týdně – s tureckými podtitulky. Háklivost úřadů byla tak značná, že dítěti v Německu žijících rodičů, tureckých občanů, zabránily v návštěvě vlasti, poněvadž mělo kurdské jméno.)
Erdogan v roce 1974 napsal hru MASKOMYA (akronym, zkratka slov „Zednáři, Komunisté, Židé“), již režíroval a v ní i hrál. Teď v lednu 2009 na sebe značně upozornil na shromádění potentátů ve švýcarském Davosu, odkud z panelu diskutujících demonstrativně odešel („neo-Taliban tantrum“, New York Post, 8.4.2009) s proklínáním Izraele a jeho počínání v Gaze. Za scénou se tuze angažoval na zprostředkování kontaktu mezi Izraelem a Sýrií o vyřešení sporu o Golanské výšiny. Rovněž pracoval na dosud neúspěšné výměně zajatců s Hamasem: jednoho lapeného izraelského vojáka za tisíce zajatých Palestinců. Obvinil Izrael z barbarství, ze zločinů proti lidskosti, vznesl požadavek vůbec je nepouštět do OSN, též přišel s návrhem tureckým školákům, aby psali eseje o solidaritě s Palestinou. (Izrael zareagoval s nápadem, aby v jejich školách děti se rovněž přičinily a tématem by jim byla turecká genocida Arménů v roce 1915.). Erdogan rovněž vyslovil nesouhlas Turecka proti jmenování nového generálního sekretáře NATO. Jím se totiž stal dánský kandidát Anders Fogh Rasmussen, jenž se nedomáhal zatracení a případného ukamenování opovážlivého dánského karikaturisty.
Dilema, sakramentský oříšek k rozlousknutí: turecký med, turecká lázeň a masáž, turecké hospodářství. Též zdroj alternativních zásob ropy a zemního plynu, z kaspické oblasti přes Gruzii, a tak příležitost omezení závislosti na Rusku.
Ozvou se ale skeptici, zda ta Evropa, politickou korektností tolik posedlá, se už úplně nezbláznila a svou oddaností ideálům multikulturalismu míní spáchat sebevraždu. To jí tolik imponují kroužící dervišové? Do své náruče přijmout sedmdesát milionů muslimů, když už teď v nejedné členské zemi se nejvíc rodí chlapečků s jménem Mohamed? Už teď přibývá mešit, zabalených žen, agresivních, arogantních požadavků vetřelců, kteří odmítají integraci, pohrdají svobodami, domáhají se, aby se hostitel přizpůsoboval, podřizoval přivezeným normám. Včetně středověké šárie.
Jenže ono Turecko by mohlo sloužit jako užitečný most mezi křesťanstvím a mohamedánstvím, jako vítaná odpověď na otázku o slučitelnosti demokracie a islámu.
Ať už uskutečnitelná realita či pouhá chiméra, prezident Obama, krátkodobý návštěvník, z Prahy odletěl do Turecka, bez zastávky v Řecku, tradičním rivalovi, jak bývá neméně tradičním zvykem. Tam se národu představil svým plným jménem Barack Hussein Obama, což se během prezidentské kampaně na domácí půdě ani jednou nestalo, a když se někdo v ojedinělém případě přece jen opovážil, zatracen byl jako rasistický provokatér. Však ono „Hussein“ naprosté většině Američanů nezní libě, stejně lákliví by byli mnozí Češi po zjištění, že jejich první po-komunistický prezident se ve skutečnosti jmenuje Václav Džugašvili Havel.
S Havlem si Obama na rozloučenou družně popovídal a v Ankaře, někdejší diplomatické adrese Alexandra Dubčeka před jeho totálním politickým pádem, se vyslovil ve prospěch přijetí Turecka do Evropské unie.
Nejen Francie a Německo nereagují s nadšením. Sarkozy návrh odmítá zcela, kancléřka Merkelová plné členské přijetí rozmělňuje eufemismem „privileged partnership“. Též ale ochabuje zájem na turecké straně – jak mezi vrcholnými představiteli včetně Erdogana, tak v národě patrioticky značně laděném.
Citovaný již zdroj (New York Post) jako výjimka z pravidla současné mediální pro-obamovské poslušnosti, tuto jeho iniciativu míchání se do evropských záležitostí jednoznačně odsoudil: je to jejich evropský svět, jejich kultura křesťanská, ne mohamedánská. Obama tak přispívá k podvracení Atatürkova odkazu, oné tolik prospěšné odluky státu a mešity.
Ano, tuze souhlasím s odkazem na Encyclopaedia of Islam. Podumání si zaslouží definice džihádu: „Řešení islámu zbraněmi je náboženskou povinností muslimů. Džihád musí takto pokračoval až do té doby, než celý svět bude ovládán islámem.“ (Middle Eastern Forum, 7.4.2009).
Naše učiliště (State University of New York at Binghamton) už dlouhou řadu let podporuje výměnný program s univerzitou v Istanbulu - přijíždějí studenti, kandidáti, usilující o doktorát, graduanti a naši noví kolegové a kolegyně. Stoprocentní tvorové západní civilizace, u nichž by se ani v nejmenším nedaly postřehnout sklony k náboženské intoleranci, natož ponižování, tupení, zabíjení žen kvůli prohřeškům ohrožené rodinné cti.
Na závěr poskytuji optimistickou zprávu. Před několika dny jsem se přeptával na jejich prognozy o pravděpodobnosti přijetí do Evropské unie. Odpověděli jednoznačně pesimisticky: nevěří, že k takovému členství dojde.
***************************************
Poznámka redakce: Upozorňujeme čtenáře, že v nakladatelství Šulc-Švarc vyšla nová knížka Oty Ulče. Nese název Slasti plavby od Radbuzy k oceánům a autor-suchozemec v ní líčí deset týdnů strávených na palubě zaoceánské lodi.
Zcestoval celý svět několikrát dokola a vždy to bylo letadlem, nyní se ale vypravil do čtyř úhlů světa na velké lodi. Plavil se kolem Aljašky, Karibikem vnikl do Panamského průplavu, aby ho důkladně prostudoval. Srovnává nebetyčné rozdíly ve vývoji Ameriky na severní a jižní polokouli a medituje o tom, jak by to bylo dopadlo, kdyby Britové a Španělé jeli kolonizovat opačným směrem. Z Chile pak obeplul Ameriku děsivými vodami kolem Ohňové země, v intimním sousedství Antarktidy, kam si už neodskočil, ale něco užitečného k zapamatování z polárního kontinentu se také dozvíme. O to více místa věnoval čtvrté plavbě z Nového Zélandu do Japonska po bojištích 2. světové války, kde se pustil do nástinu válečných strategií z Pacifiku, čtenářům v Evropě vesměs málo známých.
Čtenáři Neviditelného psa některé autorovy příběhy, zážitky a s nimi spojené úvahy znají z jeho článků, nyní mají možnost přečíst si je v ucelené podobě a doprovozené kromě fotografií i kresbami Jiřího Slívy.
Záběry ze křtu knihy Slasti plavby od Radbuzy k oceánům můžete zhlédnout na YouTube.com/Neviditelný pes Jeden třeba tady:
Neoficiální stránky Oty Ulče
