Probíhající volba tureckého prezidenta má pouze jednoho kandidáta. Turecká vládní strana Spravedlnosti a rozvoje (Adalet ve Kalkinma Partisi - AKP), jež je označována za umírněně islamistickou, nominovala na post prezidenta ministra zahraničí Abdullaha Güla. Tato strana je zajímavá tím, že ačkoli navazuje na zakázanou islamistickou stranu Refah Partisi, prezentuje se jako středopravicová, proevropská a proamerická. Původně navrhovaným kandidátem byl předseda strany Recep Tayyip Erdogan, avšak strana se rozhodla jej nahradit současným ministrem zahraničí, jež je považován za umírněného, po protestech téměř 400 000 lidí v ulicích hlavního města. Pokud by byl zvolen, jeho žena by byla první první dámou v moderní turecké historii, která zahaluje svou hlavu. Své kritiky tím strana neumlčela. Sekulární opozice, kterou v parlamentu představuje jediná strana, sociálně-demokratická a nacionalistická Republikánská lidová strana, se obává, že nový prezident by mohl změnit současný striktně sekulární charakter tureckého státu a oslabit oddělení církve a státu. V současné turecké společnosti role náboženství roste. Na ulicích se objevují ženy v šátcích, což dříve nebývalo zvykem, a přibývá útoků na křesťany. Vláda je opozicí obviňována, že toleruje aktivity radikálních islámských skupin.

Pravomoci tureckého prezidenta jsou spíše reprezentativního charakteru, může však vetovat jakýkoli zákon a jmenuje kandidáty do značného množství funkcí. Volen je nepřímo parlamentem. Volba probíhá maximálně ve třech kolech. V prvních dvou kolech musí kandidát ke zvolení získat dvoutřetinovou většinu z 550 křesel, ve třetím kole mu stačí většina nadpoloviční. Vládní AKP disponuje v parlamentu 352 křesly, může tedy sama svého kandidáta zvolit až ve třetím kole. Nicméně opozice se rozhodla volby bojkotovat a tvrdí, že jsou neplatné, pokud se jich zúčastní méně než dvě třetiny poslanců. Za pravdu by jí mohl dát Ústavní soud, v němž mají stoupenci opozice většinu, přestože turecká ústava žádné takové ustanovení neobsahuje. První kolo opozicí bojkotované volby se již uskutečnilo. Opozice požádala Ústavní soud, aby je prohlásil za neplatné. V tom případě by musel premiér Erdogan vypsat předčasné parlamentní volby a o nové hlavě státu by rozhodovali nově zvolení poslanci. Nicméně předčasné volby by nejspíše žádné změny nepřinesly, volby v řádném termínu se mají konat v říjnu tohoto roku a průzkumy veřejného mínění žádnou velkou změnu podpory jednotlivých stran neukazují. V případě, že výhrady opozice nebudou vyslyšeny, by se mohl stát po třetím kole volby plánované na 9. května Abdullah Gül prezidentem. Pokud nezasáhne armáda.

V turecké společnosti má armáda, jež se považuje za ochránce sekularizace, již od dob zakladatele tureckého státu Atatürka tradičně silnou roli. Její představitelé sedí ve správních radách podniků a univerzit, silný vliv mají v soudnictví a v médiích. Tureckou politiku donedávna ovlivňovala Národní bezpečnostní rada. Byla složena z vojáků i civilistů, v jejím čele stál náčelník generálního štábu turecké armády a mohla vetovat jakákoli rozhodnutí vlády. Nicméně v roce 2003 v souvislosti s reformami, které po Turecku požaduje Evropská unie, se Národní bezpečnostní rada stala pouhým poradním orgánem a v jejím čele stanul civilista. Tlak EU tak přišel AKP velmi vhod. To, že je skutečně pojistkou sekulárního a republikánského charakteru země, prokázala armáda množstvím pučů a hrozeb, že je uskuteční. Právě ustanovení Národní bezpečnostní rady bylo výsledkem puče v roce 1960 a puč v roce 1980 značně rozšířil její pravomoci. „Sametový puč“ v roce 1997 vedl k pádu vlády premiéra Erkabana, jehož Strana blahobytu je přímou předchůdkyní AKP.

Prohlášení armády jsou tedy v Turecku nuceni brát vážně. Ozvala se i nyní a varovala vládu, že příští prezident musí respektovat základní principy státu a „v případě potřeby bude armáda demonstrovat své postoje“. Prohlášení armády bylo podpořeno také masovými demonstracemi, jichž se v ulicích Istanbulu zúčastnilo až milion Turků obávajících se o sekulární charakter země. Proti zásahu armády však hovoří to, že neexistuje žádná civilní alternativa současné vládě a armáda se vždy snažila po puči co nejdříve předat moc do rukou civilistů. Abdullah Gül se však kandidatury vzdát odmítl. Výroky armádních špiček důrazně odmítla vláda a označila je za v demokratickém státě nepřípustné vměšování do politiky. Podobně reagoval i evropský komisař pro rozšíření Oli Rehn. Současnou situaci označil za zkoušku toho, zda armáda věří v demokratické principy.

Současná politika EU vůči Turecku je velmi nezodpovědná a kontraproduktivní. EU nutí Turecko provádět reformy s cílem oslabení armády, která však představuje hráz nástupu islamistů k moci. Tyto reformy mají za cíl posílit demokracii, Turecko však není standardní evropskou demokratickou zemí. Zdá se, že si evropští politici rizika tohoto přístupu vůbec neuvědomují. EU přitom nejspíše o přijetí Turecka vůbec neuvažuje. Něco jiného jsou prohlášení představitelů unie, něco jiného názory politiků členských zemí a hlavně občanů unie, kteří většinou členství Turecka odmítají. S Tureckem je hrána hra, jejímž výsledkem bude islamistické Turecko mimo EU.

Aktualizováno: Ústavní soud vyhověl námitkám opozice a prohlásil první kolo prezidentských voleb za neplatné. Opakované první kolo, které dopadne úplně stejně, se uskuteční v neděli. 22. července se budou konat předčasné parlamentní volby. Řešení krize se tak odsouvá.