Tunisko bylo první arabskou zemí, která před více než deseti lety nastoupila na cestu, které se začalo říkat arabské jaro. Následovaly i další státy, ale jen Tunisko bylo nakonec považováno za úspěšný případ. To se teď možná změnilo. Anebo také ne, záleží ale na úhlu pohledu.

Na konci července tam proběhlo něco jako puč. Prezident Kaís Saíd využil skutečnosti, že v poloprezidentském systému má pravomoci nad armádou a policií, o své vůli odstavil od moci premiéra, zabránil poslancům, aby se sešli, a oznámil, že dočasně bude vládnout sám. O pozici diktátora prý neusiluje.

Potíž je, že jeho kritici už se začali potýkat s policejní šikanou, jako by se Saíd chystal na delší setrvání v pozici někoho, kdo má v rukou exekutivu, legislativu a možná i justici.

Většina politických stran Saídův krok odmítla, jenže ve společnosti má relativně velkou podporu, větší než kterýkoli jiný politik. Politika a politici mají v Tunisku velmi špatnou pověst. Lidé jim nevěří, za deset let se nepodařilo zlepšit politickou situaci, korupci, nezaměstnanost, u moci se vystřídalo jedenáct vlád a v nich zasedli představitelé všech zavedených politických směrů, od levice po liberály, a také umírnění islamisté.

K diskreditaci tradiční politiky přispělo velmi špatné zvládnutí covidu-19. Zdravotní systém se zhroutil, Tunisko patří k zemím s největším počtem případů na světě. Do toho přišly ekonomické důsledky omezení turismu.

Kaís Saíd vládu za nezvládání koronaviru kritizoval a sám se prezentoval jako ten, kdo obstaral vakcíny a humanitární pomoc ze zahraničí. Profiloval se jako nepolitický politik, který nemluví, ale maká. Mimo jiné pro organizaci zdravotní podpory použil armádu, kterou řídí. Tím získal nejen popularitu, ale také veřejnost připravil na tento přímočarý způsob řešení problémů.

Vzniká otázka, jestli jde o krizi systému v jednom relativně malém státu, anebo jestli násilné převzetí moci máme chápat jako symbolické ukončení celého arabského jara.

Tunisko bylo poslední zemí, která se snažila o klopotné provozování demokracie. Teď Kaís Saíd udělal něco, co silně připomíná dřívější dění v mnohem větším Egyptě, kde se armáda po období experimentu s demokracií i islamismem vrátila před rok 2011.

Na věc se můžeme podívat ještě jinak. Kaís Saíd v minulých volbách překvapivě zvítězil jako černý kůň bez podpory významných stran. Sám se profiloval jako kritik porevolučních poměrů i institucí. Vystupuje jako populistický vůdce, který si prý s lidem rozumí lépe než nějaký pomalý a zkorumpovaný parlament.

Tento tón kritiky elit, korupce a tradičních institucí je něco, co se už několik let žene světem a má velký ohlas i jinde než v arabském světě – a nemusí být chápán jako krize arabského jara. Je to určitá reakce na špatnou práci politiků a na krizi tradiční demokracie.

Saíd může tuniskou demokracii oddělat, nebo oživit. Možná že sám ještě neví, čemu dá přednost.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus