TUNIS: Malé zamyšlení
O nějakou tu míli jižněji, v tuniském Tunisu, odstartovala toho dne prezidentská kariéra Zina Ábidína bin Alího. A jak se zdá, v pátek 14. ledna 2011 skončila. Neslavně.
Musí-li vládce prchat před hněvem vlastního lidu, nic důstojného v tom není. Bin Alí není ovšem první, a naštěstí ani poslední.
Druhý prezident nezávislého Tuniska měl tak trochu smůlu. Když se řeklo Habíb Burgiba, většina lidí si dala toto jméno do souvislosti s Tuniskem. Podle mustru Násir - Egypt, Kaddáfí – Libye, al-Asad – Sýrie.
Řeklo-li by se v anketě mezi náhodnými kolemjdoucími Bin Alí, většina dotázaných by pokrčila rameny. Včetně těch, kdo v Tunisku prožili dovolenou a prezident, náležitě omlazený, na ně hleděl z portrétu visícího v hlavní hotelové hale.
Loni v září mu bylo čtyřiasedmdesát. Přesto na fotkách rozvěšených po tuniských hotelech vypadá (vypadal – předpokládám, že jeho obrazy mizí stejně rychle jako letošní sníh) o dvacet let mladší. Inu, když někomu zachutná moc a řídí se heslem „čím déle, tím lépe, nejlépe doživotně“, dostane se do jistého vizuálního dilematu.
Porovnejme to s USA. S výjimkou Roosevelta může první muž Unie viset na zdech škol a federálních úřadů nanejvýš osm let. Za tu dobu se zase o tolik nezmění, aby bylo nutné statisíce, možná miliony portrétů měnit. To s Bin Alím to bylo jiné. Když se mu jako premiérovi podařilo palácovým převratem odstranit čtyřiaosmdesátiletého a podle všech známek senilního Burgibu, bylo mu padesát jedna. A protože v Tunisku žádné pravidlo „dvakrát a dost“ nemají, a čas letí jako voda v zaplněném vádí, muselo dojít k tomu, k čemu došlo. V roce 2007 oslavil sedmdesátku, ale v hotelu, kde jsem v tom roce pobýval, mu na obrázku bylo stále těch jednapadesát.
Možnosti, jak toto dilema vyřešit, jsou v zásadě tři.
Nechat je (tyto samozvané spasitele národa) v úřadu pouze dvě funkční období. Nebo cca po deseti letech tisíce či kolik jejich fotografií vyměnit, což jednak leze do peněz, jednak se tím vladaři nepříjemně připomíná jeho věk. Být to ve středověku, odešel by takový opovážlivec o hlavu kratší. Třetí možnost: Mladistvé vzezření prezidentovo na obrázcích ponechat a riskovat, že návštěvníci z Evropy si o tom budou myslet své. Což tuniským úřadům vadí asi ze všeho nejméně. Tedy: „C“ je a bylo až dosud správně.
Ptal jsem se několika Tunisanů, co je pravdy na tom, že všichni jako jeden muž milují Bin Alího. Chvíli jsem měl pocit, že nerozumí otázce, pak se začali vlnit jako hadi a nakonec z nich vylezlo – jak kdo. Trochu to připomínalo schizofrenii Kubánců, kteří mi v osmdesátých letech tvrdili, že „Fidel es nuestro padre“ (Castro je náš otec.) Když jsem z toho dovodil – vy všichni jste tedy bratři a sestry, bylo mi řečeno, že nikoli.
Ať tak či onak, nejnovější vývoj v Tunisku přinesl nový pohled na tuto zemi. Pokud jsme ji dosud považovali za jednu z nejstabilnějších v arabském světě , kde vzedmutí lidového odporu, nota bene takového, který by byl s to otřást něčím tak zdánlivě neotřesitelným, jako byla pozice Bin Alího na prezidentském trůnu, pak nyní musíme dát za pravdu staré moudrosti, že všechno je jinak. Každé ucho džbánu lidské trpělivosti se jednou utrhne (nebo alespoň natrhne).
Jakkoli Tunisanům přejeme lepší vládu, lepší režim, lepší poměry a prosperitu, musíme si položit otázku. Co bude mít horší dopad na turistický ruch v daných zemích – útočící žraloci u břehů Sinaje, nebo případná politická nestabilita v Tunisku? Věřme, že ani jedno, ani druhé.
Zima dříve či později skončí a nejen našinci se budou rozhodovat, kam se na jaře i později vypraví. A ať je to jakkoli, obě země, Egypt i Tunisko, nás, turisty ze Západu i Východu, potřebují. Přejme si, abychom tam mohli jezdit i nadále bez obav – byť mnohdy tamním vládcům a jejich politickým vrtochům navzdory.
