Dvě schůze o míru pro Ukrajinu se konaly počátkem tohoto týdne. Na té v saúdskoarabském Rijádu chyběla Ukrajina, stát napadený, a Evropská unie, soustátí bezbranné. Na trucpodniku v Paříži zase chyběl agresor Rusko. Ti pozvaní na obou schůzích si dělají ambice, že dojednají „trvalý a spravedlivý“ mír.

Že do Rijádu na rozhovory USA/Rusko nebyla pozvána Evropská unie není překvapivé. S čím by tam přišla, co by položila na stůl? Po projevu paní Ursuly z Leyenů na bezpečnostní konferenci v Mnichově, kde po třech letech války slíbila svým poddaným, že jim v dubnu nadělí balíček, který členským zemím umožní, pod dozorem a podle pravidel Evropské komise, investovat do vlastní obrany? To by rozbrečelo i drsnější nátury, než je Christoph Heusgen.

Ale ani u Arabů žádná sláva. USA tam přišly s ústupky, učiněnými ještě dříve, než nějaká jednání začala. Rusko nenabídlo žádné. Mír bude, když nám zůstanou dobytá území (která tvoří zhruba 20 % rozlohy Ukrajiny), Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO, ale může vstoupit do EU.

Což obojí jen dokazuje slabost Evropské unie. Proč by tam Ukrajina nemohla vstoupit, když se to společenství rozkládá samo sebou? Mluví se poslední dobou o její neschopnosti konkurence v obchodu a na světových trzích, ale aktuální události naznačují, že společně s úpadkem ekonomiky EU je na čase pozastavit se nad její neschopností jaksi obecně, v čemkoliv. Nic na tom nemění ani příslib konferenciérů z Rijádu, že dříve či později budou Evropa i Ukrajina k jednání přizvány. Budou, ale ne k jednání. Jen k podpisu.

Zastavit válku Ruska proti Ukrajině co nejdříve je bez diskuse úctyhodná snaha. Ale tak, jak se nyní dohody rýsují, trvalý a spravedlivý mír do Evropy (a do světa) nepřinesou. Že prý se ještě vytvoří demilitarizované pásmo na hranicích Ukrajiny a Ruska. Jak se to bude realizovat kolem Doněcka a Luhanska? Tyto dvě na přírodní bohatství nejobdařenější oblasti Ukrajiny mají připadnout Rusku. Tomu můžeme říkat „mírové podmínky“, fakticky jde ale o legitimizovanou ozbrojenou loupež. Že by mohlo to pásmo dozorovat vojsko EU? Jasně, žádné neexistuje. Přinejmenším do dubna.

Jestli na těchto požadavcích bude vystavěn jakýsi mír, nebude to mír spravedlivý a udržitelný, ale bude to odjištěný granát v hrsti kteréhokoliv ruského politika, jímž bude šermovat před obličeji kohokoliv na každém summitu s kýmkoliv, na každém jednání, ať už půjde o ropu a plyn, nebo o koncert Alexandrovců v Kyslíkové aréně. „Nedodržujete podmínky,“ vykřikne ten muž a na druhé straně stolu nastane velké „Ahááá… Tak tohle je tam taky? A jak se to myslelo?“ A pak už jen další krize.

Sovětský svaz vyhrál válku, vypustil Sputnik a vybudoval jaderné vojsko. To z něj učinilo velmoc. Z Rusů vytvořil nadlidi, kteří si mohou dovolit vše a zbytek světa jim to sbaští. Od invaze do Maďarska v roce 1956 po zabrání Krymu v roce 2014 až po válku, která právě probíhá. Kolikrát jen za poslední rok ministr zahraničí Sergej Lavrov vyhrožoval použitím jaderných zbraní? „Dáváme přednost mírovým prostředkům k dosažení našich cílů,“ řekl tiskový mluvčí prezidenta Vladimíra Putina Dmitrij Peskov po konferenci v Rijádu. Po třech letech války proti Ukrajině, která je tím cílem. Tak nejedná velmoc, tak mluví rusák.

Šéfredaktor deníku Kyiv Post Bohdan Nahayl obě konference komentoval tím, že Rusové teď chtějí vystupovat jako mírotvorci, i když zabrali pětinu Ukrajiny a zabili mnoho lidí. „Lidé jsou unaveni válkou. Hodně krváceli, ztratili území, budovy, infrastrukturu, ale neztratili hrdost a odhodlání stát si za svým.“ To nelze brát na lehkou váhu. To naznačuje, že jsou Ukrajinci pod národnostním útlakem, který lze vydržet dlouho, ale ne Na věčné časy a nikdy jinak.

Tím, kdo rozhodne svým „ano“ nebo „ne“ bude zcela jistě Volodymir Zelenskij, ukrajinský prezident. Řekne-li „ano“, budou ho zvát na mezinárodní konference a přednášky, asi i dostane Nobelovu cenu míru. Dokud ho někdo nezastřelí. Řekne li „vyližte si …“, někdo ho zastřelí ještě v Kyjevě. Ale i za to bych pro něj v Nobelově výboru hlasoval.