Je asi zbytečné opakovat, že vztah mezi Spojenými státy a Izraelem je synonymem pro dlouholeté a pevné spojenectví. Jde o vazby vojenské, strategické a také politické. Ale co vztah mezi Izraelem a ČLR?

Ten je pohříchu primárně transakční – především v oblasti infrastruktury, inovací a také lidských zdrojů (pracovní síly). Obchod mezi Izraelem a Čínou je nejen silný, ale také strategický. Čína je největším obchodním partnerem Izraele na asijském kontinentu. Jeho bilaterální hodnota je vyjádřena číslem 17 miliard US dolarů ročně. Číňané masivně investovali do izraelské infrastruktury; získali obří zakázky jako je výstavba tramvajového dopravy v Tel Avivu nebo tunelů pod horou Karmel a především jim byla svěřena správa nového přístavu v Haifě. Kromě toho čínské společnosti působí v izraelském stavebním sektoru, kde je zaměstnáno na dvacet tisíc Číňanů, z nichž mnozí pracují v Izraeli na základě zvláštních mezivládních ujednání. ČLR se zájmem nakupuje izraelské technologie, systémy na čištění vody a zemědělskou techniku. K tomu čínská ambasáda v Tel Avivu uvádí: „Velice si vážíme naší spolupráce s Izraelem. Ale nesmíme dovolit, aby faktory třetích stran narušily oboustranně výhodný vztah.“ Co tím je myšleno, netřeba dlouze vysvětlovat. Jde samozřejmě o USA, Trumpa a jeho tarify.

Trumpova cla považují Číňané za něco víc než jen ekonomickou výzvu. Podle čínského velvyslanectví v Izraeli zasahují do samotné architektury globálního obchodu. „Vážně porušují legitimní práva a zájmy všech zemí, porušují pravidla Světové obchodní organizace WTO, podkopávají mnohostranný obchodní systém založený na těchto pravidlech a narušují globální ekonomický řád.“ Čína hodnotí Trumpovu politiku tarifů nejen jako útok na její export, ale vnímá ji jako varování pro více než sto zemí, které uvádějí ČLR jako svého hlavního obchodního partnera.

Připomeňme postoj Trumpovy administrativy. Ten je koncentrován do hesla „America First“. Prezident opakovaně tvrdí, že Spojené státy jsou zneužívány neférovými obchodními partnery, na prvním místě Čínou. Jeho záměrem je vynutit si pomocí tarifů nové obchodní podmínky a dosáhnout toho, aby globální dodavatelské řetězce více působily ve prospěch Ameriky. Podle některých pozorovatelů tím ale Trump, nejspíš neúmyslně, přivádí spojence Ameriky blíž k Pekingu.

Jak známo, zvýšení tarifů nebyl ušetřen ani Izrael. Jeho úřady i podnikatelé byli ohromeni i zklamáni, když Trump oznámil, že izraelské zboží vstupující do USA bude podléhat 17procentnímu clu. Rozčarování bylo o to větší, že mezi Izraelem a USA funguje už čtyřicet let dohoda o volném obchodu. Má se za to, že pokrývá až 99 procent vzájemného obchodu. Zbývající procento, vesměs šlo o specifické americké produkty, podléhaly clům, která ale izraelská strana několik hodin před zavedením onoho 17procentního tarifu zrušila. Nic platné jí to ale nebylo. Připomeňme, že i v rámci obchodu s Izraelem mají Spojené státy deficit. Ten měl loni hodnotu 7,4 mil. dolarů (americký export do Izraele 14,8 mld., import z Izraele 22,2 mld. dolarů). Jistěže existují také netarifní obchodní překážky, ale i ty premiér Netanjahu slíbil odstranit, resp. zavázal se, že se jimi bude zabývat.

Zpátky k Číně. Izrael a ČLR několik let vyjednávají o dohodě o volném obchodu. Rozhovory to byly férové, leč velmi pozvolné. Podle zdrojů z čínské diplomacie by se deal mohl týkat až 90 procent obchodovaného zboží, což by zásadním způsobem podpořilo vzájemnou výměnu zejména v oblasti technologií, služeb, zemědělství a zelené energie. Ovšem po zavedení Trumpových tarifů, uprostřed globální ekonomické nejistoty, se vše ocitlo na mrtvém bodě. Číňané říkají, že právě v této době by dohoda o volném obchodu s Izraelem měla svoji strategickou logiku (dodejme: především pro ČLR, která by mohla zaplavit Izrael svým zbožím, když se v nynější fázi obchod s USA přiblížil k bodu mrazu), nicméně dodávají, že chápou potřebu Izraele vyčkat, jak se situace s Washingtonem vyvine. Ať tak či onak, stojí Izrael před dilematem. Když teď podepíše s ČLR dohodu o volném obchodu, vystaví se hněvu USA, který může mít více podob, od diplomatického nesouhlasu (ten vyjevili Američané už když dal Izrael Číňanům zelenou pro jejich angažmá v přístavu Haifa) až po ekonomickou odvetu. Pokud ale bude Izrael otálet, může promeškat klíčovou příležitost prohloubit vazby se zemí, která považuje ekonomické partnerství za klíčovou součást svého geopolitického vlivu. Čína se zajímá o Střední východ také z jiného důvodu. Jde o útoky jemenských Húthiů na mezinárodní lodní dopravu v Rudém moři, které mají velice neblahý dopad na globální zásobovací linky. ČLR je silně závislá na námořním obchodu provozovaném přes úžinu Báb al Mandab a Suezský kanál, přičemž každé narušení těchto tras hodnotí nanejvýš kriticky. Zástupci pekingské vlády v Izraeli říkají, že útoky Húthiů považují za nebezpečný přesah války v Gaze: „Tyto hrozby jsou škodlivé pro všechny.“

Ekonomický nacionalismus

Čeho jsme tedy aktuálně svědky? Globální obchodní lídři se shodují na tom, že vidíme rozpad starého ekonomického řádu. Poválečný konsensus týkající se volného obchodu a podpořený multilateralismem je nahrazen čímsi, co je hodně chaotické a hodně fragmentované. Trumpova cla lze považovat za projev širšího trendu vedoucího k ekonomickému nacionalismu. Číňané soudí, že USA nevyužívají cla pouze jako páku, ale využívají globální ekonomickou provázanost jako nástroj k prosazení svého vlivu. Přičemž také Čína říká to, co jsme v posledních dnech slyšeli ze všech stran snad tisíckrát, že celní války nemají vítěze.

S loňským obchodním přebytkem 294 mld. dolarů vůči USA má Čína hodně co ztratit, pokud by nedošlo k nějaké dohodě a následoval (sotva představitelný) „ekonomický rozvod“ s Američany. Nicméně Peking nenechal nic náhodě a na nastalou situaci se v tichosti připravoval. Diverzifikoval dodavatelské řetězce, posílil vnitroasijský obchod a prohloubil vazby s Afrikou, Latinskou Amerikou i Evropou. Připomeňme obnovené interakce ČLR s Jižní Koreou a Japonskem, dvěma nejrozvinutějšími kontinentálními ekonomikami, což signalizuje posun k regionální konsolidaci. Tyto aliance spolu s iniciativami jako Regionální ekonomické fórum (zóna volného obchodu patnácti zemí asijskou-pacifické oblasti) mají za cíl vytvořit ekonomickou sféru méně zranitelnou vůči tlakům Západu. A tak, zatímco Trump prosazuje soběstačnost, Čína sází na politiku vyjádřenou heslem „velká krize rovná se velká příležitost“. Čili využívá nastalou obchodní válku jako katalyzátoru pro ještě hlubší globální angažmá v souladu s jejími vlastními zájmy.

Pozice Izraele

Tamní podniky jsou závislé na zahraničních trzích, globalizace je nedílnou součástí DNA izraelské ekonomiky. Vývoz technologií, zemědělských inovací a specializované výroby závisí na otevřených obchodních cestách a diverzifikované poptávce. Jistěže ve vztahu k Číně nelze nevidět nerovnováhu. Izrael, malá desetimilionová země, obchoduje s velkou Čínou, kde žije 1,4 mld. obyvatel a 300milionová střední třída. Je to poměr jako mezi Davidem a Goliášem, nicméně pro izraelskou ekonomiku jde o jeden z klíčových trhů. Trojúhelník Izrael-Čína-USA je mikrokosmem probíhajících větších globálních ekonomických změn. Když zmizí staré jistoty, malé země jako Izrael musí předefinovat své mezinárodní ekonomické vztahy. Přijme Izrael multipolární obchodní strategii využívající východní i západní vazby? Nebo bude v bitvě, kterou si nevybral, nucen postavit se na jednu stranu? To se teprve uvidí. Jedna věc je ale jistá. Přestavba globální ekonomiky není ve fázi hypotetického scénáře, ale reálně probíhá. Číňané říkají, že svět si musí osvojit spravedlnost a odmítnout hegemonismus. „Rozvoj je právem všech národů, ne výsadou jen několika z nich.“ Zní to dobře, ale jestli se tato vize prosadí, bude záležet na tom, co se stane ve Washingtonu a Pekingu. To jsou dva klíčoví hráči nynější globální obchodní války.

Volně podle serveru The Jerusalem Post.

Připraveno exkluzivně pro Neviditelného psa.