Americký prezident Donald Trump sám sebe označil za politického obchodníka, jenž umí vyjednat nejen výhodné smlouvy pro Ameriku, ale také mír, aniž by nutně vyhrožoval válkou. Jeho voliči si ostatně po fiasku okupace Afghánistánu a Iráku jistě intervenci v cizí zemi nepřejí. A pro Trumpa osobně to znamená výhru nad hloupým moralizováním svých předchůdců, kteří v slavné tradici zakladatelů Města na hoře reprezentovali svobodnou republiku, univerzální touhu světa po svobodě a někdy i věřili, že lze násilím prosazovat svobodné volby a demokracii, rovnost mužů a žen i lidská práva.

Avšak osud velmoci v zajetí dějin je neúprosný, jak kdysi prokázal Robert Kagan ve své knize Of Paradise and Power (O ráji a moci), a Spojené státy se nemohou izolovat ani spřádat pacifistické sny. Pokud by svou moc ve prospěch svobody a míru neuplatňovaly, využije toho některý z jejich rivalů a nepřátel. A nejen to, bez amerického zásahu, tak jako ve 30. letech minulého století, kdy se Amerika stáhla a přestala podporovat versailleský mír, může dojít k destabilizaci světa. Nedávné vyhrocené napětí mezi Pákistánem a Indií možná nukleární válkou nehrozilo, ale když americký viceprezident J. D. Vance prohlásil, že Američany konflikt nezajímá, ať si to vyřídí sami, Kongres a republikány vyděsil a asijské vášně z obavy před konflagrací počal urychleně tlumit.

Trump nyní na Blízkém východě slavnostně vyhlásil svou izolacionistickou doktrínu:

„Zářící věže Rijádu a Abu Zabí nepostavili naši budovatelé národů - neokonzervativci nebo liberální neziskovky, kteří utratili bilióny na rozvoj Kábulu a Bagdádu. O zrod moderního Blízkého východu se zasloužili sami zdejší obyvatelé.“ … „Ještě poměrně nedávno bylo mnoho amerických prezidentů postiženo představou, že je politickým úkolem USA zkoumat duši zahraničních vůdců a soudit je za jejich hříchy. Já nejsem představitelem Božího soudu, mým úkolem je bránit Ameriku, prosazovat její zájem o stabilitu, hospodářský rozvoj a mír.“

Jistě, vnucovat odlišné civilizaci svobodomyslnou praxi Západu je naivní a Trump se právem domnívá, že se v zahraniční politice USA nemůže řídit odsudkem represivního režimu. Důležitější je chování států vůči druhým a pokud Saudská Arábie investuje v Americe a stabilizuje region, tak domácí režim absolutní monarchie nemusí nikoho příliš trápit.

Jenže prezident mluví o vyjednávání míru s fanatickými nepřáteli Západu, jako by k tomu stačily hospodářské sankce nebo příslib prosperity ve spolupráci s Amerikou. Bez otevřené hrozby ozbrojeného zásahu jsou takové pokusy předem odsouzené k neúspěchu. Trump vyhlašuje, že nemá nepřátele a tak dva dni po málem úspěšném útoku Húsíů na izraelské letiště s nimi uzavřel příměří za slib, že přestanou útočit na lodě v Rudém moři. Pominul masakr alevitů a zrušil sankce vůči novému diktátorovi Sýrie Ahmedu Šaraovi, ještě včera právem považovaného za islamistického teroristu. Přijal darem luxusní letadlo v hodnotě 400 milionů dolarů od katarského vládce, jenž otevřeně podporuje Hamás a podvrací americké univerzity astronomickými dotacemi. A jak hodlá zastavit nukleární program fanatických ajátolláhů zodpovědných za terorismus proti Izraeli? Brzy se ukáže, tak jako v případě Putina, že se zločinci nic nevyjedná, sankce nestačí. Nechá snad Hamás přežít v Gaze, místo aby ultimativně vyžadoval, že to nepřipustí? A to přitom nepochybně fandí židovskému státu.

Trump se navzdory siláckým výrokům chová stejně jako kdysi prezident Obama, jenž zločinné aktéry světa svou bezzubou diplomacií povzbudil. Buď věří sám sobě, že dokáže hodně vyhandlovat, nebo chce jen na oko ukázat ramena, aby je pak pokrčil: nedá se nic dělat. Sorry, takový je americký národní zájem. A nebude v tom spíš Trumpův osobní zájem, jak prozrazují některé jeho rodinné obchody.

Psáno pro Echo24