Rojí se otázky, co bude teď a pak s Venezuelou. S nimi také obavy, že se země propadne do chaosu podobně, jako jiné státy, ve kterých USA zasáhly, svrhly vládu a pak prostě odešly. „Strhávání režimů jde Americe skvěle, ale z toho, co přijde pak, propadá,“ uvádí netradičně nadtitulkem deník Mladá fronta Dnes z pondělí 5. ledna vůdčí článek svého redaktora Milana Vodičky. V nejrůznějších dalších analýzách a komentářích se citují zpravidla Irák, Afghánistán a Sýrie jako příklady, kde Spojené státy americké po svržení „bezpochyby nelidských“ režimů „selhaly“.

Tento náhled a další jemu podobné vycházejí z našich vlastních předsudků. Či historických zkušeností, chcete-li. Počínaje koncem 2. světové války, po níž západní Evropa zůstala pod dohledem amerických zbraní i politiky, zatímco východní pod dohledem zbraní a politiků sovětských. Později z Maďarska roku 1956 a Československa 1968. Tehdy vojenské intervence vojsk Sovětského svazu (SSSR) a některých členských zemí Varšavské smlouvy (vojenské junty, jak by řekl p. T. Okamura) svrhly legitimní, leč SSSR ne zcela oddané vlády, a nastolily vlády loutkové, Sovětskému svazu oddané na věčné časy a nikdy jinak. Pojištěno okupací.

To je něco, co Amerika neprovozuje. Zasáhne proti režimu, který ohrožuje vlastní obyvatelstvo, okolní země a zájmy USA, ale vývoz demokracie a kapitalismu ani okupace už se nekonají. Zbavili jsme vás tyrana a teď si tam vládněte, jak umíte. Výše citované státní útvary to zkrátka neumějí. Jejich pád do občanských nepokojů, válek a zmaru nezařídily USA, zařídily si ho samy.

Takže co s tou Venezuelou? Prezident Donald Trump pravil, že ji USA vezmou do správy, dokud se vlády neujmou Venezuelané sami. Cestou poctivých voleb a reformy výkonné moci, případně i reforem právních. Držme Venezuele palce, aby to dokázala bez občanské války. Tam nepůjde jen o zápolení politické, ale o zápolení s drogovými gangy. Ty se svých výdělků, na státní správě dost závislých, demokraticky nevzdají. Kombinací výhrůžek, teroru, úplatků a slibu slušného živobytí zchudlým občanům budou představovat zásadní rizika pro příští stabilitu a bezpečnost v zemi. Rizika mnohem zásadnější, než je odvoz Madury.

Pak by se hodilo, kdyby byla ve Venezuele vojensky zajištěna alespoň bezpečnost civilního obyvatelstva. Kdyby tam třeba zůstaly americké vojenské jednotky (vojenská junta, jak by řekl p. T. Okamura), ale s kulatým razítkem Rady bezpečnosti OSN. Což se ale zcela jistě nestane. Generální tajemník OSN Antonio Guterres vyjádřil hluboké znepokojení nad tím, že nebyla dodržena pravidla mezinárodního práva ani Charta OSN, která zakazuje hrozbu silou nebo použití síly proti územní celistvosti či politické nezávislosti jakéhokoli státu. Dodejme, že po sporných prezidentských volbách v červenci 2024 Guterres neuznal plně legitimitu výsledků a konstantně prosazuje jako jediné udržitelné řešení inkluzivní a demokratický politický dialog.

Ten proběhl v pondělí 5. ledna v Radě bezpečnosti OSN. Tam Guterres prostřednictvím svých zástupců zopakoval, že „moc zákona musí převládnout nad právem silnějšího“. Kolumbie, která iniciovala zasedání, vyjádřila obavy z destabilizace celého regionu a masivního přílivu uprchlíků. Jihoafrická republika označila akci za „závažné porušení Charty OSN“ a zdůraznila, že vojenské invaze historicky krize pouze prohlubují. V tom posledně citovaném výroku nemá pravdu.

Rusko a Čína obvinily USA z „imperiální agrese“ a pokusu o nastolení loutkové vlády pro přístup k venezuelské ropě. Požadovaly okamžité propuštění Nicoláse Madura a varovaly, že pokud se tento zásah stane normou, žádný suverénní stát si nebude moci být jist svou bezpečností.

Čína se k podobnému zásahu (na Tchaj-wan) teprve chystá, prohlašujíc, že ostrov je její. Rusko už zásah proti suverénnímu státu uskutečnil, a ne jednou. Naposledy prezident Vladimír Putin v únoru 2022 nachystal speciální vojenskou operaci: ozbrojený bleskový vpád do ukrajinského hlavního města a likvidaci ukrajinské vlády. Snaží se o to už skoro čtyři roky, zatímco v Caracasu měli Američané vymalováno za tři hodiny.

Můžeme dlouze diskutovat o tom, co je to mezinárodní právní řád. Ale celkem jasno je v otázce, co jsou to bezpečnost a lidská práva. Z Venezuely uprchlo 8 milionů lidí, zhruba čtvrtina obyvatelstva. Jakým právem museli odejít? Právem silnějšího? Jakou bezpečnost jim zaručil inkluzivní politický dialog OSN?

Jaká Rada zajišťuje bezpečnost a jaká Charta ručí za lidská práva Ukrajinců na Ukrajině, Židů v Izraeli a ve světě, nebo třeba křesťanů v Nigérii? Těch si zatím všímá jen Donald Trump. A jestli je někdo přesvědčen, že je za tím zase ropa, jíž je v Nigérii také dost, připomeňme, že ta ropa nepatří nigerijským křesťanům a že USA samy jí mají mnohem více.

Tak jako byli sovětští okupační vojáci v srpnu 1968 překvapeni, že je český lid nevítá tak jako tenkrát v pětačtyřicátém, byl i Vladimír Putin v únoru 2022 překvapen, že jeho armádě (vojenské juntě, jak by řekl p. T. Okamura) Ukrajinci neděkují, ale staví se jí na odpor. Stejně tak je nyní OSN překvapena tím, co provedl Donald Trump ve Venezuele. Doba rozkvetlých šeříků pominula. „Časy jsou zlé, Kamile.“

Paragrafy jsou křivolaké, zákony kulaťoučké, dají se ohýbat, vykládat a měnit. Ale právo na bezpečný lidský život neokecá ani OSN.

Poskytl server Svět hospodářství