V pondělí deník Wall Street Journal uvedl, že vyjednavači Donalda Trumpa předložili Kyjevu vlastní mírový plán, který předpokládá trvalé postoupení Krymu Rusku a převod Záporožské jaderné elektrárny do amerického vlastnictví. Zítra, 23. dubna 2025, se má v Londýně uskutečnit jednání ukrajinské a evropské delegace s vysokými představiteli USA, na němž Američané podle The Washington Post předloží kontroverzní „Witkoffův“ mírový plán.

Základ návrhu tvoří:

• formální uznání Krymu jako ruského území,

• „zmrazení“ fronty na současných liniích, což by Rusku ponechalo zhruba pětinu ukrajinského území (části Doněcké, Luhanské, Chersonské a Záporožské oblasti),

• možnost postupného rušení západních sankcí výměnou za zastavení bojů.

Plán vyvolává silné obavy v Kyjevě i mezi evropskými spojenci: Zelenský opakuje, že Ukrajina právně nikdy neuzná ruskou okupaci Krymu (ani jiných území) a varuje, že podobné ústupky by konflikt spíše prodloužily (celkem právem – zmrazení na současné frontové linii fakticky znamená, že si Rusko okupovaná území ponechá. Pokud však obnoví svou bojeschopnost, vyrobí novou techniku a vycvičí nové vojáky, nic mu nebrání tento scénář opakovat dokola, dokud nepadne celá Ukrajina). Podle západních diplomatů roste tlak Washingtonu – ministr zahraničí Marco Rubio naznačil, že pokud se pozice stran výrazně nesblíží, USA svou mediační roli ukončí (ovšem přesné důsledky nejsou zjevné, například vliv na podporu stran v konfliktu).

Trumpův plán tedy vychází z předpokladu, že pro úspěch jeho plánu není žádná ukrajinská oběť dost vysoká. Podstatou Trumpova plánu je prodat Rusku ukrajinská území za ukrajinské peníze a získat tak domácí voliče a pověst mírotvůrce.

Plán je to nejen morálně ostudný, ale musím opakovat, co řekl Charles Maurice de Talleyrand: „Je to víc než zločin – je to chyba!“ A dnes Vám řeknu, proč si to myslím.

1. Ustupovat diktátorovi je vždy chyba

Už Machiavelli varoval před postupováním území nepříteli výměnou za mír, protože nepřítele posílíte a válku jen odložíte. Stejně hloupé se to ukázalo v případě Mnichovské dohody v roce 1938, kdy bylo Německo posíleno o území Československa, Francie a Anglie nijak nezareagovaly a byly s tím srozuměny. Válce se stejně tyto státy nevyhnuly a byla o to horší.

2. Ukrajina rozhoduje o svém území

Je to Ukrajina, kdo rozhoduje o svém území. Není to americká nebo ruská kolonie, má naprostou mezinárodní suverenitu – jediný, kdo má právo rozhodnout, zda se bude bránit, nebo obrany zanechá, je právě a jenom Ukrajina. Ostatní státy se mohou rozhodnout, jestli jí pomohou, jestli nepomohou, nebo jestli budou otevřeně kolaborovat s agresorem. Konečné rozhodnutí je však na Ukrajině, případně na Rusku, zda ukončí svou nezákonnou agresi.

3. Ukrajina neprohrála

Spousta článků se momentálně věnuje tomu, jak Rusku dochází technika, a to i v případě renovované uložené techniky. Musí proběhnout nová mobilizace, nestačí ani korejští vojáci. Momentum jejich útoku je docela vyčerpané a tam, kde postupují, postupují za cenu obrovských ztrát. Ve skutečnosti se z ničeho nepodává, že by Rusko dokázalo obsadit celou Ukrajinu v nejbližších letech. Naopak, jak jsme si řekli v jednom z článků, Ukrajina může velmi dobře vzdorovat i sama, prostřednictvím toho, co má k dispozici, a guerillové taktiky. Samozřejmě by to stálo mnohem víc životů a pravděpodobně nevedlo k optimálnímu výsledku; pokud by to však vydrželi třeba i sami dost dlouho, v Rusku může přestat schopnost v útoku pokračovat, válka se pro ně prostě stane moc drahá, lidsky i ekonomicky (bohužel v případě Ruska to není ani jisté, ani snadné, má autokratický režim a obyvatelstvo je zvyklé na ústrky a nezvyklé se bouřit). Přečtěte si můj článek o teorii vítězství, tam je to podrobnější.

4. Mezinárodní právo je důležitější, než si myslíte

Veřejné mezinárodní právo (MPV) představuje základní normativní rámec mezinárodního společenství: stanoví společná pravidla, snižuje transakční náklady spolupráce a vytváří předvídatelné prostředí, v němž státy mohou řešit konflikty mírovými prostředky. Teorie zdůrazňuje, že státy se řídí MPV nejen ze strachu před sankcemi, ale i kvůli pověsti, vzájemné reciprocitě a „odměnám“ (pozitivním pobídkám), které vyplývají z konstruktivní účasti na právně upravených režimech.

Stěžejní normou MPV je čl. 2 odst. 4 Charty OSN, jenž zakazuje hrozbu či použití síly proti územní integritě nebo politické nezávislosti státu (“všichni členové se vystříhají ve svých mezinárodních stycích hrozby násilím neb použití násilí ať proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti kteréhokoli státu, ať jakýmkoli jiným způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů“), s výjimkami kolektivní bezpečnosti a sebeobrany podle čl. 51. Tento zákaz (ius ad bellum) má bránit válkám.

MPV chrání nejen mír, ale i existující hranice. Doktrína uti possidetis juris, původně aplikovaná při dekolonizaci, dnes slouží k upevnění hranic nově vzniklých států a k prevenci ozbrojených sporů o území. Jak řekl TGM: „O hranice se nejedná, o hranice se střílí“; myslel tím právě zákaz útočné války a právo obránce si svou suverenitu hájit.

Dodržování MPV má jak morální, tak racionální dimenzi. Státy maximalizují užitek: reputační ztráty, hospodářské sankce či zpochybnění právní pozice často převýší krátkodobé výhody z porušení. Tedy mezinárodní právo veřejné je podmínkou globální stability: ius ad bellum brání návratu k politice „práva silnějšího“ a zásada územní integrity zajišťuje, aby státní hranice nebyly výsledkem agresí. Přestože některé státy někdy pravidla poruší, konzistentní, informovaná a kolektivní reakce mezinárodního společenství je nutná. Jakmile současný systém mezinárodního práva veřejného přestane být dodržován, bude to incentiv pro jednotlivé mezinárodní aktéry, aby například integritu státních hranic porušovali dle libosti s vědomím, že co si vyválčí, či to si budou moct nechat. Taková situace jde proti smyslu míru, proti obchodu, proti mezinárodní stabilitě. Je to strašně nebezpečný precedens, ke kterému by nemělo dojít.

Tedy – mírový plán, který je výhodný pro Rusko a nechrání Ukrajinu, je nejen zločin, ale ještě horší, než zločin – je to chyba. Chyba pro zahraniční politiku USA a pro mezinárodní politiku vůbec.

Z Facebooku autora