Donald J. Trump v přístupu k Íránu nenavazuje na nějaký nahodilý osobní rozmar. Pokračuje v dlouhé americké strategické linii, kterou rozvíjeli už jeho předchůdci. Liší se především stylem, nikoliv základním cílem.

Nejde tedy o nepřipravený tlak bez jasného záměru, jak je často podsouváno zejména v evropském mediálním prostoru, ale o pokračování tlaku na režim, který dlouhodobě představuje bezpečnostní hrozbu pro USA, Izrael i celý širší region.

Spojené státy se na možnost ozbrojeného střetu s Íránem připravují nejméně od roku 2002, kdy prezident George W. Bush ve svém projevu o stavu Unie zařadil Írán mezi státy tzv. Osy zla. Tímto označením tehdy vymezil skupinu režimů, které podporují terorismus, usilují o zbraně hromadného ničení a představují zásadní hrozbu pro bezpečnost USA a jejich spojenců. Vedle Íránu šlo o Irák a Severní Koreu.

Je analyticky neudržitelné, když je Trumpův postup vůči Íránu popisován jako nepřipravená akce vyšinutého prezidenta, který údajně může brzy zaútočit i na Evropskou unii. Podobné výklady, často zaznívající z úst univerzitních komentátorů ve veřejnoprávních médiích, podle mě nevypovídají o seriózní analýze, ale spíše o ztrátě soudnosti pod vlivem ideologické nenávisti vůči Trumpovi. Jiné vysvětlení pro nepřímé fandovství íránskému režimu po ruce nemám.

Íránský způsob vyjednávání
V íránské politické a šíitské tradici má skrývání skutečných úmyslů mimořádně důležité místo. Íránští mulláhové často nevnímají veřejná prohlášení a sliby jako morální závazek v západním smyslu, ale spíše jako taktický nástroj.

Sliby jsou součástí strategie. Mají získat čas, oslabit protivníka, maximalizovat ústupky nebo zachovat tvář před vlastním publikem. Všichni relevantní aktéři přitom dopředu vědí, že tyto sliby mohou být opuštěny ve chvíli, kdy se změní poměr sil nebo přestanou sloužit zájmům režimu.

Nejde tedy o lež v jednoduchém západním morálním pojetí. Jde o vytváření očekávání, která íránský režim od počátku považuje za dočasná, podmíněná a účelová. To, co Írán oficiálně deklaruje, ať už jde o jaderný program, dodržování dohod nebo mírové záměry, proto zpravidla nemusí odpovídat jeho skutečným dlouhodobým cílům.

Tento přístup má hlubší kořeny v šíitských konceptech, jako jsou taqiyya, tedy legitimní skrývání pravdy v ohrožení nebo pro vyšší cíl, a khod’eh, tedy lstivost jako nástroj války a diplomacie. V jednání se Západem jsou tyto prvky využívány k přežití a posílení režimu. Sliby o omezení jaderného programu mohou sloužit k uvolnění sankcí, zatímco v praxi Írán pokračuje v rozšiřování svých kapacit nebo v podpoře regionálních proxy skupin.

Další íránskou specialitou je systematické přehánění požadavků i nabídek a také cílené protahování jednání. Tyto postupy dobře znají zahraniční obchodníci a vyjednavači, kteří v Íránu delší dobu působí. Íránský styl jednání bývá často přirovnáván k tradičnímu bazaru: začíná se velmi vysokými požadavky, dlouze se smlouvá a rychlé přijetí nabídky je chápáno jako slabost.

JCPOA jako příklad západní iluze
Klasickým příkladem je íránská jaderná dohoda JCPOA, známá také jako Barjam, uzavřená v roce 2015 za vlády Baracka Obamy. Vedle Íránu a USA se jí účastnily také Rusko, Čína, Francie, Velká Británie, Německo a Evropská unie. Podepsána byla 14. července 2015 ve Vídni.

Cílem dohody bylo zajistit, aby íránský jaderný program sloužil výhradně mírovým účelům, a zabránit Íránu ve vývoji jaderné zbraně. Výměnou za to měly být Íránu zrušeny nebo zmírněny mezinárodní sankce.

Problém spočíval v tom, že Írán jednal o omezeních svého programu, zatímco v některých aktivitách tajně pokračoval. Po uzavření dohody nejvyšší duchovní vůdce ajatolláh Sajjid Alí Hosejní Chameneí mluvil o hrdinské pružnosti. To lze chápat jako oficiální schválení taktické flexibility, tedy ochoty skrývat pravé záměry ve prospěch vyššího cíle režimu.

Později Izrael zveřejnil důkazy o pokračování íránského jaderného programu. Ty měly účastníkům dohody ukázat, že Írán svůj program systematicky skrýval i během jednání. Přesto byla dohoda podepsána.

Na jednání z let 2012 až 2015 si možná vzpomíná i Joe Biden, který po nástupu do úřadu usiloval o obnovení rozhovorů s Íránem poté, co Donald Trump v roce 2018 od dohody odstoupil.

Dohodu mezinárodní společenství v čele s USA vyjednávalo několik let. Její slabina však spočívala v předpokladu, že Írán bude mít skutečný zájem rozptýlit podezření, že ve vojenském jaderném programu pokračuje. Na opakované výzvy americké administrativy a Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), aby Írán vysvětlil výsledky nezávislých měření a satelitní snímky, reagoval režim nejprve vlažně a později prakticky vůbec.

Trumpovo odstoupení od dohody proto není možné považovat za výstřelek, ale za přirozené vyústění chybného přístupu Obamovy administrativy. Nešlo o to, že by američtí diplomaté byli hloupí. Problém byl v politickém zadání. Představa, že íránský režim bude dohodu poctivě dodržovat a umožní inspektorům MAAE přístup všude, kam si ukáží, byla od počátku příliš ambiciózní.

Obama chtěl dohodu s Íránem jako svůj historický zahraničněpolitický odkaz. Jak vidno bylo to za cenu vážného ohrožení Izraele a všech států v regionu.

Trumpova politika maximálního tlaku
Trump se zpočátku také pokoušel s Íránem jednat. Postupně však dospěl k závěru, že bez skutečné protiváhy nemá jednání s mulláhy smysl. Proto od dohody odstoupil a začal na Írán vyvíjet tlak silou.

Symbolickým momentem této politiky byla likvidace velitele íránských jednotek Kuds, generála Kásima Sulejmáního, dne 3. ledna 2020 u bagdádského letiště v Iráku. Spolu s ním zemřel také velitel iráckých milicí Abú Mahdí al-Muhandis.

Sulejmání byl považován za jednoho z nejmocnějších mužů Íránu, hned po nejvyšším vůdci Chameneím. Byl hlavním architektem íránské regionální strategie, včetně podpory Hizballáhu, Hútíů a šíitských milicí v Iráku.

Jeho likvidace měla dva základní důvody. Zaprvé šlo o tvrdý signál íránskému režimu, který Američany dlouhodobě ignoroval a odmítal jednání na vyšší úrovni. Zadruhé šlo o reakci na samotnou Sulejmáního činnost. Jako velitel Kuds Force byl odpovědný za smrt stovek amerických a koaličních vojáků v Iráku prostřednictvím podpory šíitských milicí.

Trump tehdy uvedl, že Sulejmání plánoval bezprostřední útoky na americké diplomaty a vojenský personál a že Spojené státy jej proto zlikvidovaly.

Po letech nesrozumitelných politických náznaků tak přišel tvrdý úder, kterému mulláhové dobře porozuměli. Pro Trumpovu administrativu šlo v případě Sulejmáního především o logický krok v politice maximálního tlaku po odstoupení od jaderné dohody.

Americké sankce sice byly pro Írán tvrdé, ale neodradily režim od riskování přímého konfliktu s USA. Íránské proxy síly pokračovaly v útocích na Američany, zejména v Iráku. Po letech opatrného zacházení s íránským režimem se zkrátka muselo něco stát. A stalo se.

Dvanáctidenní válka roku 2025
Přesuňme se z roku 2020, kdy Trump poprvé naplno ukázal americkou sílu, o pět let dopředu. V roce 2025 se ukázalo, že se mulláhové po soustředěném bombardování v rámci tzv. Dvanáctidenní války mezi 13. a 24. červnem sice otřásli, ale své základní pozice si udrželi.

Jejich postoj zůstal v zásadě stejný: nikdo jim nebude diktovat, jaké zbraně smějí vyvíjet.

Izrael zahájil 13. června operaci Rising Lion, rozsáhlou leteckou kampaň proti íránským jaderným zařízením, vojenským základnám, balistickým raketám a vrcholným velitelům. Při úderech byl zabit mimo jiné velitel Revolučních gard Hosejn Salámí a další vysocí představitelé režimu.

Írán odpověděl stovkami balistických raket a dronů namířených proti Izraeli.

Dne 22. června se do konfliktu zapojily Spojené státy v rámci operace Midnight Hammer. Americké bombardéry B-2 Spirit shodily průrazné pumy GBU-57 a ponorky odpálily desítky střel Tomahawk na tři klíčová jaderná zařízení: Fordow, Natanz a Isfahán. Trump následně prohlásil, že tato zařízení byla zcela zničena. Írán odpověděl útokem na americkou základnu v Kataru.

Konflikt skončil 24. června 2025 příměřím mezi Íránem a Izraelem, vyjednaným pod americkým tlakem. Íránský jaderný program byl výrazně poškozen, i když zřejmě nikoliv úplně zničen. Režim utrpěl těžké ztráty na infrastruktuře i ve velení, ale jako celek přežil.

Izrael a USA následně varovaly Írán před dalším pokrokem v obohacování uranu a ve vývoji balistických raket. Írán sice po úderech oslabil, ale zachoval si schopnost asymetrické odpovědi prostřednictvím Hizballáhu, Hútíů a Hamásu.

Jednání o nové jaderné dohodě zkrachovala. Trumpova administrativa proto dospěla k závěru, že vojenská síla je jediným účinným způsobem, jak Írán přinutit k ústupkům, případně k zásadní změně chování režimu.

Nová válka roku 2026 a dohoda s Íránem
Po necelém roce a po neúspěšných jednáních mezi Íránem a USA začala 28. února 2026 nová válka. Společné americko-izraelské údery v rámci operace Epic Fury / Roaring Lion opět mířily na íránská jaderná zařízení, balistické rakety, vojenskou infrastrukturu, velení a vrcholné představitele režimu. Zabit byl i nejvyšší vůdce Alí Chameneí.

Válka vyvolala íránské odvety v podobě útoků na americké základny, Izrael a infrastrukturu v Perském zálivu. Uzavření Hormuzského průlivu způsobilo energetickou krizi a regionální eskalaci, především v Libanonu.

Dne 14. června 2026 dojednala vláda Donalda Trumpa s Íránem dohodu nazvanou Islamabad Memorandum of Understanding. Ta má být slavnostně podepsána 19. června ve švýcarské Ženevě.

Obě strany zatím mlží o jejím úplném znění. Spojené státy však mají v záloze Izrael, který může podpis dohody ještě oddálit nebo zkomplikovat, pokud by se íránský režim na poslední chvíli rozhodl dohodu nepodepsat a Trumpa tak před celým světem zostudit.

Izrael na dohodu reaguje dlouhodobě negativně, s výhradami a odmítáním některých částí. Nehodlá se jí plně zavázat, zejména pokud jde o Libanon a Hizballáh. Benjamin Netanyahu jasně prohlásil, že dohoda se Libanonu netýká. Izraelské ozbrojené síly proto nadále zůstávají v jižním Libanonu, v Gaze i v Sýrii. Ministr obrany Israel Katz zároveň uvedl, že si Izrael ponechá právo jednat proti Íránu samostatně.

Proč zůstává skepse oprávněná
Většina komentátorů a analytiků má k případnému dodržování dohody Íránem velmi nízkou důvěru. Převládá skeptický až pesimistický pohled. Podle tohoto výkladu Írán nemá v úmyslu se USA skutečně podřídit, ale chce pouze získat čas k přezbrojení a obnově svých kapacit, zejména raketových.

Írán je obtížný protivník také proto, že podobně jako Hamás umí velmi dobře pracovat se západními liberálními médii. Dokázal u nikoliv zanedbatelné části západní veřejnosti vytvořit dojem, že má oprávněný nárok na vývoj a vlastnictví jaderných zbraní. Současně nesmíme zapomínat, že pro antisemitskou scénu představuje Írán hlavního bojovníka proti světovému sionismu a izraelskému apartheidu.

V postojích íránského režimu, evropské levice a amerických demokratů vůči vládám Donalda Trumpa a Benjamina Netanyahua vidím zřetelnou podobnost. Všichni odmítají jejich úsilí o eliminaci Íránu jako hlavního sponzora světového terorismu. Mnozí z nich si podle mého názoru upřímně přejí neúspěch Spojených států a Donalda Trumpa. A jsou ochotni pro to udělat mnoho.