Proběhla schůzka v Bílém domě, kdy se prezident Zelenský potkal s prezidentem Trumpem a dalšími osobami, zejm. viceprezidentem J.D. Vancem. Schůzka byla velmi vyhrocená a zjednodušeně skončila tím, že strany žádnou dohodu o minerálech nepodepsaly a uražený Trump vyhodil Zelenského z Bílého domu. Někteří chválí Zelenského za to, že se Trumpovým nesmyslným obviněním postavil, jiní zase kritizují Zelenského za to, že jednání diplomaticky nezvládl. Tak se na to podíváme.

Průběh schůzky
Začátek schůzky byl jakž tak mírný, ale Zelenský začal dostávat pěknou sodu. Za prvé, byla na něj házena vina za započetí války. Za druhé, opět zazněla slova o stamilionové pomoci USA (poznámka – ta pomoc často vypadá tak, že USA dá často starší techniku Ukrajině a za peníze nakoupí novou a tu částku za domácí novou techniku deklaruje jako hodnotu pomoci. Navíc od amerických firem, takže peníze zůstanou doma). Bylo vyslovováno, že tu válku nevyhraje (a s tím může těžko veřejně souhlasit, i kdyby to pravda byla). Povšechně tlak na Zelenského byl enormní a v závěru už si to nenechal líbit a začal Trumpa i Vance opravovat a kritizovat a zejména požadovat záruky bezpečnosti, načež byla schůzka ukončena.

Za prvé, já jsem přesvědčen že schůzka byla právě takto předem připravená. Už jenom samotný fakt, že probíhala přímo před kamerami, je značně neobvyklý. Většinou se politikové pohádají v soukromí a pak předstoupí před kamery a pronesou prohlášení o tom na čem se dohodli a na čem se zatím nedohodli. Přítomnost viceprezidenta je také neobvyklá, respektive je neobvyklé z hlediska diplomatického protokolu, že do debaty takto vstupoval. Všimněte si také, že každý z prezidentů měl svoje křeslo a viceprezident seděl bokem na gauči se zbytkem delegace, ale kamera byla nastavená tak, aby vnímala právě tyto 3 osoby jako svým způsobem rovnocenné, s prezidentem Trumpem uprostřed jako přece jen s osobou nejdůležitější. Prezident Zelenský byl vystaven únavě po cestě a poměrně nehoráznému obviňování, například že nepoděkoval za pomoc (podle mediálního průzkumu do této debaty poděkoval veřejně oficiálně třicettřikrát). V rámci dotazů dostával i naprosto nesmyslné a ponižující dotazy, například na to, proč nemá oblek (k tomu udělám samostatný odstavec tohoto článku).

I další věci naznačují, že schůzka byla připravená tak, aby byl prezident Zelenský dotlačen k tomu, aby podepsal dohodu bez záruk. Podle některých zdrojů otázku záruk vůbec neměl ujednání nadnášet, ale on to přesto udělal. Platí to, co jsem napsal v prvním článku o Trumpovi, a sice, že Trump dělá hlavně vnitřní politiku a na Ukrajině mu politicky nezáleží (a osobně ji nemá rád). Účelem této schůzky bylo buď podepsat nevýhodnou smlouvu pro Ukrajinu bez jakýchkoliv záruk nebo jednání v nejhorším a nežádoucím případě ukončit a svést na Zelenského vinu za to, že jednání nedospěla k výsledku a že válka pokračuje. Tedy buď z toho něco vyrazit, nebo obvinit oběť a mít záminku pro ukončení pomoci.

K obleku v oválné pracovně
Obviňování nebo výsměch prezidentu Zelenskému, že nemá oblek, je naprosto účelová věc.
a) Je to prezident země ve válce. Pokud symbolika tohoto válečného stavu je i to, jak se obléká, je to naprosto pochopitelné. Bez obleku v letecké kombinéze přišel za prezidentem Rooseveltem například Winston Churchill v roce 1943. Připomínám, že bustu Winstona Churchilla si Trump nechal do oválné pracovny vrátit (zřejmě ho tedy respektuje). Zachovat se jako Churchill k Rooseveltovi tedy asi těžko bude výraz disrespektu, jak se snaží Bílý dům naznačit.

b) Kdyby to neudělal, mohli ho uvařit úplně stejně. Řekli by mu, že přece avízoval, že oblek si vezme až po válce. Takže je zřejmé, že Ukrajina už dobojovala. Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde.

c) Tradice obleku s kravatou je anglická tradice a svět už dávno není anglická kolonie. Narendra Modi chodí v bílé tunice s barevnou vestou, když se potkal Trump v roce 2019 s Kim Jong Unem, tento měl „Mao suit“ a jistě si nevyslechl nic o tom, že nemá kravatu. A když přijel Putin v roce 2000 na kubu a potkal se s Fidelem Castrem, tak Fidel Castro rozhodně neměl oblek. Ve skutečnosti neplatí, že státník je povinen nosit oblek řekněme anglického typu s košilí a kravatou, naopak se do oblečení státníka prolínají jak prvky kulturní, tak otázky politické. Bílý dům musí mít lidi specializované na diplomatický protokol, kteří to chápou, takže ta kritika je naprosto účelová.

d) Elon Musk, který rozhodně není prezident, měl v oválné pracovně pod sakem tričko a na hlavě nějakou šiltovku. Trumpovi to zjevně nevadilo. Neříkal nic o tom, že by svým outfitem znesvětil oválnou pracovnu.

e) A pak tu máme Billa Clintona a Moniku Lewinskou. Přímo v oválné pracovně. No uznejte, že se svátosti chování v Oválné pracovně bychom to nemuseli přehánět.

Bylo to selhání?
Tahle otázka je komplexní a obsahuje v sobě 2 podotázky. Za prvé jestli mohl dosáhnout jiný výsledek a za druhé jestli se mohl zachovat jinak. Jsem přesvědčen že někteří komentátoři obě směšují, ale odpovědi mohou být různé.

Podle mého názoru udělal Zelenský několik chyb.

a) První chyba je, že neměl tlumočníka. Ne proto, že by neuměl anglicky, ale proto, že by mu tlumočení poskytlo drahocenný čas na to, aby si lépe promyslel odpovědi na položené otázky.

b) Další chyba byla že Trumpa opravoval negací, místo aby v zásadě odsouhlasil, co říká, a pak si to upravil po svém nebo to prostě uvedl na pravou míru. Mohl používat argumentační techniky, kdy se zdvořile mohl ptát „jak to myslíte, když říkáte...“, aby mu dal manévrovací prostor. Mohl použít různé úhybné manévry, kdy by řekl „ale ze strategického hlediska bychom se měli vrátit k otázce záruk…“. Samozřejmě, že je to nefér, být vystaven takovému tlaku, ale on přijel za Trumpem jako za silnějším partnerem, kterého potřebuje, a věděl, jaký je.

c) Nezvládnul také řeč těla, kdy často seděl odtažitě se založenýma rukama. Vyvolal dojem vzteklého puberťáka, což je špatně. Samozřejmě, že k tomu mohla přispět i únava a vyčerpání, ale tak to prostě je.

d) Nepochopil dopředu, že rozhovor je v podstatě past, a nechoval se podle toho. Trump na něj použil techniky gaslightingu a obviňování oběti, ale na to měl být připraven (nebo nejezdit, pokud by si byl jist, že se připravit nemůže). Z psychologického hlediska je na to téma několik článků, zkusím je dát do komentářů.

Myslím si tedy že debatu částečně (avšak podstatným způsobem) nezvládl, nicméně lidsky mu naprosto rozumím. Ale já nejsem prezident. A samozřejmě v záměru objektivity musím zdůraznit, že daleko víc debatu nezvládl americký tým (jenže to nikoho z politických komentátorů nezajímá, protože americký tým zastupuje jiné zájmy a riziko ukončení pomoci je pro spojené státy oproti Ukrajině naprosto marginální. Tedy lapidárně řečeno americký prezident debatu nezvládl ještě víc, ale jemu o tolik nejde).

Některé zdroje naopak uváděly, že by bylo lepší, kdyby Zelenský do Bílého domu vůbec nejezdil (prý ho takto varovala i americká administrativa). To však může být dvousečná zbraň. Kdyby Zelenský do Bílého domu nepřijel a omluvil se například těžkou situací doma nebo nemocí, mohlo by se mu dostat odpovědi, že promeškal situaci uzavřít pro Ukrajinu výhodnou dohodu. Možná by se to dalo podat i posměšně, že kvůli nějaké Zelenského chřipce přišla Ukrajina o území nebo samostatnost. Navíc americký prezident je tak strašně silný světový hráč, že když máte možnost se s ním v Bílém domě potkat, tak to prostě bez debaty uděláte (samozřejmě pokud jste ze spřátelené země a nejste hráč obdobného významu, jako například čínský prezident).

Obávám se však, že mnoho komentátorů dezinterpretuje následek. Z čeho nabyli dojmu, že kdyby se Zelenský choval poníženěji a políbil by prsten, výsledek debaty by nebyl stejný? Jsem přesvědčen, že i kdyby udělal všechno správně, výsledek by nebyl jiný. Není totiž pravda, že měl být poníženější, když přišel žebrat o peníze. On totiž vlastně nepřišel žebrat o peníze, on je prezident napadené země, kterému USA pomoc slíbily. Tu otázku, kterou nadnesl a sice otázku záruk, tu kritickou otázku, kterou prý podle některých zdrojů vůbec neměl zmiňovat, totiž přednést musel. Samotná přítomnost amerického těžebního průmyslu totiž není bezpečnostní záruka vůči Rusku. Rusko by mohlo válku kdykoliv v případě ukončení obnovit a zkrátka garantovat Spojeným státům, že po obsazení území Ruskem mohou pokračovat podle dohodnutých podmínek, nebo jim nabídnout kompenzaci. Trump nebyl schopen vysvětlit, jak dohoda zajistí stabilitu v regionu. A co je ještě lepší, Zelenský má vůči americkému prezidentovi právo tyto záruky nejen prosit, ale dokonce vyžadovat. Protože Ukrajina se podpisem budapešťského memoranda vzdala jaderných zbraní, ale byly ji za to poskytnuty určité záruky. A to právě od USA. Spojené státy americké, Ruská federace a Velká Británie přece potvrdily svůj závazek usilovat o okamžitý zásah Rady bezpečnosti OSN s cílem poskytnout Ukrajině pomoc, neboť je státem bez jaderných zbraní a smluvní stranou Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, pokud by se Ukrajina stala obětí agrese či předmětem hrozby agrese, při níž by byly použity jaderné zbraně – a to se stalo, těmi bylo vyhrožováno.

A ještě jako bonus, Spojené státy americké, Ruská federace a Spojené království potvrdily svůj závazek vůči Ukrajině v souladu se zásadami Závěrečného aktu KBSE, aby se zdržely ekonomického nátlaku směřujícího k podřízení Ukrajiny jejich vlastním zájmům při výkonu jejích suverénních práv, a tím k získání jakýchkoli výhod. Tedy USA se smluvně zavázaly, že přesně to neudělají, aby si pod tlakem ekonomicky Ukrajinu podřídily. Podle mého názoru Budapeštské memorandum porušilo nejen Rusko, ale nyní k tomu směřuje i USA. A prezident Zelenský má právo záruky bezpečnosti chtít. Jestliže z něj USA chtěly udělat viníka války, jestliže USA nechtějí dostát Budapeštskému memorandu, jestliže chtějí spolupracovat s Ruskem (a v podstatě v průběhu války změnit strany), tak sebeponíženější reakcí toto nemůže změnit. Naopak, kdyby se extrémně ponížil a stejně cílů nedosáhl, z hlediska diplomacie by to byl špatný vzkaz Rusku. Takže otázka zůstává – viděli jste tu debatu? Proč si myslíte, že by dosáhl například záruk, kdy se choval jinak? Jakých záruk přesně? Podle mého názoru kdyby zvládnul debatu lépe, prostě by jen nedal svým nepřátelům munici ke kritice, ale výsledek by byl stejný – kdyby USA chtěly, záruky mu dají a on podepíše.

Reakce světa i USA
Na domácí scéně se obávám, že většina obyvatel USA podstatu konfliktu vůbec nechápe a schvaluje přístup prezidenta Trumpa, který vede k omezení výdajů USA. Věří jeho číslům a nechápou úlohu USA ve světové politice (kterou si vydupaly USA, s tím Ukrajina nemá nic společného). Politikové demokratické strany vesměs chování Trumpa při rozhovoru v oválné pracovně odsuzují, republikáni vesměs schvalují, ale jsou i výjimky. Asi neudělám zásadní chybu, když řeknu, že z hlediska vnitrostátní politiky USA není výsledek debaty daný a u určité části obyvatel z něho Trump hodně vytěžil.

Na mezinárodní scéně je to o něco složitější. Většina evropských zemí nesouhlasí s americkým postojem a spousta evropských zemí vydává prohlášení, že Ukrajině je třeba pomoct ještě více a začíná představovat nějaké kroky. Dobrá otázka je, proč to neudělali už před 3 lety. Nebo před 2 lety. Nebo loni. Smutný fakt je bohužel také ten, že Spojené státy mohou dodávat některé technologie, které evropské země dodávat nemohu. Fakt je ale i ten, že prakticky bez čehokoliv se na válečné scéně dá obejít, jen to zkrátka musíte nahradit něčím jiným.

Někteří také připomněli podobné situace:

a) Mnichovskou dohodu v roce 1938, kde mocnosti „daly“ diktátorovi území Československa, aby se vyhly válce, ale diktátora pouze posílily a válce se stejně nevyhly.

b) Návštěvu Emila Háchy v Berlíně v březnu roku 1939, kdy mu Hitler s Göringem vyhrožovali a křičeli na něj a tlačili jej, aby podepsal, kdy Hácha dostal dokonce srdeční selhání a museli ho oživovat. Pak podepsal, aby zachránil pro Československo aspoň něco, ale ukázalo se to jako nesprávný krok, protože nezachránil nic.

c) Protesty v USA v roce 1941, kde se volalo o zastavení dodávek zbraní Velké Británii, protože přece USA nemají s Hitlerem spor

d) V roce 1968 po vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa došlo k „únosu vlády“ do Moskvy a po čtyřdenním nátlaku Sověti československé politiky donutili podepsat tzv. moskevský protokol. Delegace tím uznala „dočasnou“ okupaci země, „normalizaci“, obnovení cenzury atd. Zajímavé je, že František Kriegel odmítl podepsat; Sověti nabídli československé delegaci, že si ho nechají a „uklidí ho“, aby se jeho vzdor nerozkecal. Tady bouchnul do stolu Ludvík Svoboda, Kriegel se domů vrátil a všechno se rozkecalo.

Nespolehlivý spojenec
Spojené státy se bohužel opět ukázaly jako nespolehlivý spojenec (mimo států NATO). To se stalo v minulosti už víckrát a opravdu Spojené státy (jak se říká), nemají přátele, jen zájmy. Spojené státy jsou nicméně velmi silný spojenec, jenže je zde riziko, že americká veřejnost se pomocí napadenému státu unaví nebo proběhnou volby a nový establishment bude mít zkrátka jiný názor. Na pomoc Spojených států tedy nelze dlouhodobě spoléhat, jakkoliv umí být velká, rychlá a technicky na výši. Problém v současné době je ale ten, že i státy severoatlantické aliance se začínají obávat, zda by Spojené státy pomohly v kritické situaci (viz Trumpovo povzdechnutí nad Pobaltím, když proklamoval závazek k obraně Polska). Můžeme se pozastavovat na morálnosti nebo nemorálnosti takového postoje, ale USA jsou velmoc a v konečném důsledku nám nezbývá nic jiného, než se na tuto eventualitu připravit a zkrátka vybudovat dostatečné obranné síly a průmysl.

Nezbývá než špatná volba – Evropa?
Jak jsme si řekli, evropští lídři pronesli spoustu silných slov. Problém je, že silná slova pronášejí už 3 roky a výsledek tomu neodpovídá. Místo aby Evropská unie zrušila nebo alespoň pozastavila nesmysly, podkopávající domácí průmysl, a snížila byrokratickou zátěž, aby třeba Evropská investiční banka přestala házet klacky pod nohy financování zbrojní výroby, aby se začaly činit kroky pro návrat například chemického průmyslu a prvovýroby do Evropy, tak vidíme jen polovičatou snahu o nějakou pomoc. Na druhou stranu kdyby Evropa chtěla, je i tak schopna dodat Ukrajině obrovské množství techniky a peněz. Jestli se to tentokrát stane anebo zůstane u silných slov, to uvidíme.

Evropa by také mohla poskytnout Ukrajině nějakou konkrétnější pomoc na místě, například protileteckou ochranu civilních cílů. Samozřejmě, že Putin řekne, že se tím zapojila do konfliktu, ale to říká už teď. A jen těžko může někdo na mezinárodním fóru kritizovat, když například protiletecký systém určitého státu pomáhá chránit hlavní město před dopady dronů a raket. Stejně tak vyslání mírových sil, které by měly zajistit stabilitu v určitém regionu v rámci Ukrajiny, Rusko samozřejmě může považovat za agresi, ale z mezinárodního hlediska to tak není (v tomto směru se hovoří například o Turecku).

Obecně platí, že Spojené státy jsou v tomto směru silnější spojenec než Evropa. Jenže je klidně možné, že to, čeho jsme byli svědky, je zkrátka odstoupení Spojených států od své politiky pomoci napadené Ukrajině a možná i od své pomoci Evropě. V takovém případě je Evropa sice špatná volba, ale jediná, která zbývá. Bude záležet na Evropě, jestli konečně začne dělat to, co má, nebo jestli zůstane u silných slov.

Ve skutečnosti to tak nespěchá

Je třeba připomenout 2 důležité aspekty celého jednání.

a) I kdyby Spojené státy ihned zastavily veškerou pomoc Ukrajině, na frontě se to projeví až s nějakým odstupem. Podle některých zdrojů má Ukrajina prostředky na vedení bojů v řádu možná i několika let; samozřejmě by jí chyběly některé sofistikované prostředky z USA, ale zkrátka válečná realita vás někdy nutí nahradit to, co nemáte, něčím jiným, co máte, třeba za cenu vyšších ztrát nebo ekonomické nevýhodnosti.

b) Ukrajina sama vyrábí poměrně velké množství zbraní, například dronů nebo dělostřeleckých systémů, a nikde není řečeno, že by nebyla schopna se bránit i bez Spojených států (právě naopak, jak jsem psal v jednom ze svých prvních článků, Ukrajina může bojovat i naprosto asymetrický konflikt guerillového typu). Ve skutečnosti je naprosto nedůvodné předpokládat, že konec americké pomoci znamená konec Ukrajiny v řádu týdnů nebo i delší doby, pokud sama nebude chtít. Pokud se Ukrajina rozhodne bránit i bez pomoci USA, tak to velmi dlouhou dobu zvládne i s pomocí evropských zemí a třeba i úplně bez pomoci. Není žádné rovnítko mezi prohrou Ukrajiny a pomocí USA (ačkoliv pomoc USA je velmi silná karta a Ukrajina by o ni měla stát). Ostatně pomoc USA fungovala i za prezidenta Bidena, a přitom takovým zvláštním způsobem, kdy bylo dodáno jen tolik zbraní, aby Ukrajina neprohrála, ale vážně míněná snaha o ukrajinské vítězství tam rozhodně nebyla.

Co Evropa dělá?
Kromě silných slov dělá věci, které jsme dříve neviděli:

1) Představuje nové plány, jak Ukrajině pomoct. Zatím je vše v počátcích, ale i kdyby vyšla půlka z toho, bylo to skvělé.

2) Vyslovuje konkrétní závazky finanční, technické a humanitární pomoci. Hovoří se o uvolnění zmrazených ruských aktiv. Například aktuálně byla uzavřena dohoda o dodání 5.000 protileteckých raket z Velké Británie.

Je však zajímavé, že se ozývají i jiné země, třeba Kanada, která by to mohla mít vůbec na háku, a zejména Turecko. Turecko je silná karta a v případě, že by se jako složka mírových sil vložila, je to síla, kterou prostě nejde ignorovat, politicky, vojensky ani hospodářsky. A jak už to u východních zemí chodí, potrpí si na symboly. A někdy je to krásné. Erdogan udělal moc pěknou fotku se Zelenským, která je naprostou esencí symbolického vzkazu. Dám vám ji do komentářů.

Dotáhne to Evropa do konce? To mi řekněte vy.

Co udělá Trump? Nevíme, ale už vysílá signály
Nemyslete si, ačkoli to byla naplánovaná past na Zelenského, tak Trump určitě nechtěl, aby to vyšlo právě takto; to znamená, že na mezinárodním poli očekával uzavření dohody. Když to řeknu žertem, chtěl zastavit válku tím, že dotlačí Ukrajinu do něčeho nevýhodného, a pak Nobelovu cenu míru za to že ukončil největší válku v Evropě od 2 světové. (Rozumějte, je to i otázka významu slov. Okupace není mír. Když někdo říká, že chce mír, může tím myslet, že chce, aby Ukrajina byla okupována a zanikla.) Místo toho mu mezinárodní fórum vytýká jeho postoj u debaty a spíše se zastává prezidenta Zelenského. Zejména začíná být slyšet evropská politika pod heslem „bez Spojených států se budeme muset bohužel obejít“. Takhle to Trump úplně nechtěl, a proto se Bílý dům nechal slyšet (když to zjednoduším), že by měl Zelenský přehodnotit své chování a přijít znovu (a tím nemyslím přijít osobně, ale zkrátka začít zase jednat). Platí tedy poučka z minulého článku, že nic není definitivní, co platilo včera, nemusí platit dneska, ale může platit zase zítra. Je klidně možné, že Amerika situaci využije a stáhne se z jakýchkoliv iniciativ v Evropě, ale je klidně možné, že příslušní úředníci americké a ukrajinské strany nějakou dohodu bez kamer a sdělovacích prostředků předjednají a pak zkrátka vystoupí oba představitelé, Zelenský bude dostatečně uctivý, Trump bude dostatečně velkopanský, a nějakou dohodu oznámí. Kdo říká, že stoprocentně ví, jak to dopadne, musí mít věšteckou kouli. Takže klid. Ještě to ani pořádně nezačalo, natož aby to skončilo.