5. září 2025Jednou z nejčastěji zmiňovanou příčinou ztráty konkurenceschopnosti firem z EU je přílišná regulace. Že na tom něco je, dokládají příklady ze zemí, které se vydaly přesně opačnou cestou.

Pamatujete, jak se zhruba před dvěma lety objevil v Argentině nám neznámý prezidentský kandidát Javier Milei slibující radikálními reformami vyvést zemi z hospodářských problémů? Okamžitě si vysloužil od těch „správných“ novinářů nálepku „pravicový populista“. A teď nechme stranou, že ono označení je ve své podstatě oxymóron, protože skutečně pravicová politika nemůže být populistická už z principu. Symbolem jeho kampaně byla motorová pila, kterou sliboval osekat tuhou a nabobtnalou státní regulaci, tím ozdravit zdegenerovaný trh, následně zkrotit inflaci a podpořit růst zaměstnanosti a snížení chudoby. Když pak prezidentské volby opravdu vyhrál a ujal se svého úřadu, svůj slib splnil. Pravdou je, že prvotní šok způsobil další pokles ekonomiky a rozšíření chudoby, ale pak se podařilo nastartovat volný trh a výsledky se dostavily. Inflace se snížila ze 300 % na 1,5 %, míra chudoby klesla z 53 % na 38 % a země zaznamenala hospodářská růst kolem 6 %. Kéž by bylo víc takových „pravicových populistů“…

Za oceánem se však dereguluje i v USA. Důležitý krok v tomto procesu udělal nedávno prezident Donald Trump, když oznámil nejrozsáhlejší deregulační krok v dějinách země. Vyplývá ze zrušení „zjištění o ohrožení“ z roku 2009, které stanovovalo koncentrace několika skleníkových plynů (včetně CO2), které „ohrožují zdraví a veřejnou prosperitu současných a budoucích generací“. Což vytváří předpoklad pro odstranění celé řady předpisů týkajících se emisí skleníkových plynů. Očekává se, že roční přínos této deregulace bude asi 54 miliard dolarů. V USA tak dostala zelená červenou…

A co se děje v EU? Pravý opak. Regulace přibývá a jako bonus se objevil návrh na další „ambiciózní klimatický závazek“ – snížit do roku 2040 emise CO2 oproti roku 1990 o 90 %. K tomu pak nové unijní daně, které mají být vybírány přímo a obcházet tak rozpočty členských států. Čímž dává evropská vrchnost jasně najevo, že jejím cílem je dotáhnou integraci EU do podoby federace. K čemuž jí však nikdo nedal mandát. Evidentně si z toho ovšem těžkou hlavu nedělá.

Pravda, evropská vrchnost si sice uvědomuje problémy, které trápí EU, a především unijní firmy. Jedním z nejzávažnějších je nepochybně ztráta jejich konkurenceschopnosti. Chce ji ale posilovat podobným způsobem, jakým se „léčí“ člověk z alkoholové kocoviny. Tedy pokračovat v tom, co tuto nekonkurenceschopnost způsobilo – dekarbonizaci. Evropská vrchnost tak evidentně netuší, že recept „čím ses zkazil, tím se spravíš“ v ekonomice opravdu nefunguje. Pro podporu domácí poptávky pak chystá program Clean Industry Deal, který ovšem není ničím jiným než další černou dírou na peníze, které se budou vynakládat na subvencování prodeje „čistých produktů“. To pak není divu, že je třeba zvyšovat daně…

Svět je zkrátka opět rozdělen na tu část, kde se přestává blbnout a začínají se používat osvědčené ekonomické principy, jako je především volný trh a omezení dotací, a na část, která se pokouší o experiment zvaný „socialismus“. A my máme zase tu smůlu, že jsme se ocitli na špatné straně hranice tyto dva světy oddělující.

Tentokrát však neleží na Šumavě, ale uprostřed Atlantiku…

Psáno pro deník TO