Podle Europolu v Evropě žijí desítky tisíc radikálů. Útoky v Paříži (2015) a Bruselu (2016) ukázaly, že i malé skupiny dokáží provést složité operace. Na snímku: Záchranné týmy evakuují 22. března 2016 v Bruselu ze stanice metra Maelbeek lidi zraněné při džihádistickém pumovém útoku ve vlakové soupravě. (Foto: AFP prostřednictvím Getty Images)

Evropa v roce 2025 čelí rostoucímu napětí způsobenému radikalizací muslimů. Toto napětí dále zvyšují konflikty na Blízkém východě, džihádistická propaganda na sociálních sítích a nedostatky v koordinaci bezpečnostních složek jednotlivých zemí.

Představte si hrstku jednotlivců – většinou radikalizovaných evropských muslimů ve věku od 18 do 35 let operujících ve velkých evropských městech, jako jsou Brusel, Paříž a Berlín – odhodlaných pomstít „Palestince“. Tato skupina se rozhodne zaútočit na evropské Židy a co nejvíce jich zmasakrovat, šířit teror mezi Židy a nemuslimy – všemi káfiry – a poštvat tak proti sobě jednotlivé komunity. Tito radikálové se dávají dohromady v nemonitorovaných mešitách, na šifrovaných internetových fórech a prostřednictvím náborářů z Blízkého východu. Plánují společně koordinovaný útok inspirovaný útokem Hamásu na Izrael 7. října 2023 a chtějí maximalizovat jeho psychologický a mediální dopad. Jejich cíl: významná veřejná akce, jako je kulturní festival, pochod proti antisemitismu, shromáždění na podporu Izraele nebo ve Francii třeba takzvaný „republikánský pochod“. Jejich útok by mohl být spojen s vedlejším cílem, jako je židovské komunitní centrum nebo synagoga, aby tak mezinárodnímu společenství připomněli, kdo má být tím zlým.

Tato skupina si opatří střelné zbraně (pistole a útočné pušky pocházející z Balkánu nebo od místních zločineckých sítí), které si v Bruselu údajně koupíte stejně snadno jako krabičku cigaret, a improvizované výbušniny vyrobené podomácku z dostupných surovin. K útokům s použitím aut si může pronajmout dodávky. Tito „teroristé z řad mstitelů“ podporujících Palestinu – i když stále není jasné, jak zabíjení „nevěřících“ zlepší život palestinských Arabů, stále tam bude stejná krutá vláda a žádná ekonomická budoucnost – spolu komunikují prostřednictvím šifrovaných aplikací, jako je Signal, a vytvářejí videa, která publikují na TikToku. Jejich útoky skončí zásahem speciálních jednotek. Muslimové dají před vyjednáváním často raději přednost „mučednické“ smrti.

V závislosti na efektivitě provedení teroristického útoku a rychlosti reakce bezpečnostních složek může mít takový útok až stovky obětí. Úřady by po takovém teroristickém útoku vyhlásily výjimečný stav, zpřísnily by hraniční kontroly a zvýšily by dohled nad komunitami považovanými za rizikové. Vypukly by demonstrace a protidemonstrace a došlo by k prohloubení sociálního napětí. K odpovědnosti za teroristické útoky by se prostřednictvím videa zveřejněného na platformě X přihlásila skupina napojená na Islámský stát nebo Hamás a vyzvala by k dalším podobným akcím.

Je to pro Vás něco nemyslitelného? Podle Europolu nyní v Evropě žijí desítky tisíc radikálů. Útoky v Paříži (2015) a Bruselu (2016) ukázaly, že i malé skupiny dokáží provést složité operace. Situaci ještě zhoršují konflikty na Blízkém východě, nedostatečná koordinace zpravodajských služeb a snadná dostupnost střelných zbraní na černém trhu.

Nenávist k Židům je v Evropě opět normou

Vzhledem k tiché normalizaci antisemitské rétoriky je obnovení džihádistických pogromů v Evropě nejen možné, ale dokonce pravděpodobné. V roce 2018 zveřejnila Agentura EU pro základní práva již druhý průzkum antisemitismu v EU. Tento průzkum tehdy konstatoval, že „antisemitské obtěžování je tak rozšířené, že se normalizovalo.“ Jinými slovy, v evropských ulicích se znovu objevuje diskurz vražedné nenávisti vůči Židům, a to v míře nevídané od 30. a 40. let 20. století. V zemích, jako Francie, Belgie, Spojené království a Nizozemsko, je veřejné vyjadřování nenávisti vůči Židům téměř naprosto beztrestné. V Belgii spisovatel Herman Brusselmans napsal: „Každému Židovi, kterého potkám, chci vrazit ostrý nůž přímo do krku.“ A nebyl za to nijak potrestán. I Adolf Hitler byl ve svých veřejných prohlášeních často zdrženlivější.

„Levice“ i „krajní levice“ se v minulosti snažily svůj antisemitismus maskovat jako „antisionismus“, ale v posledních letech se tím již stále častěji neobtěžují. Proč by se tím zatěžovaly, když je podněcování nenávisti vůči Židům tak zřídka trestně stíháno? Budou lidé kritizující islám zoufalým režimem i nadále vláčeni po soudech, zatímco lidé otevřeně fantazírující o vraždění Židů jsou beztrestní?

Většina evropských zemí nemá platné zákony o rouhání (Spojené království zrušilo poslední zákon o rouhání v roce 2008, Irsko v roce 2020), ale na kritiku islámu se často vztahují zákony o podněcování nenávisti, veřejném pořádku a antidiskriminační zákony. Rámcové rozhodnutí Rady EU o boji proti některým formám rasismu a xenofobie z roku 2008 vyžaduje, aby členské státy kriminalizovaly podněcování nenávisti na základě náboženství, což zahrnuje i kritiku vnímanou jako pobuřující. Například rakouská lektorka Elisabeth Sabaditsch-Wolff byla odsouzena za to, že během svého semináře o islámu označila manželství islámského proroka Mohameda s Aišou za „pedofilní“, protože Aiša se vdala v šesti letech a její manželství bylo konzumováno v jejích devíti letech). Tato událost je historickou skutečností a zmiňuje se o ní řada hadísů. Hadísy jsou po Koránu druhým nejposvátnějším zdrojem islámského práva. Je citace islámského práva „pobuřující“? Výklad je zcela svévolný. Evropský soud pro lidská práva často potvrzuje rozsudky, pokud výroky o islámu narušují „náboženský smír“ nebo jsou „zaměřené proti muslimům“. Toto subjektivní určení odráží právní trend v Evropě, který na rozdíl od amerického Prvního dodatku upřednostňuje „sociální soudržnost“ před svobodou projevu.

Některé instituce – například Evropské centrum pro právo a spravedlnost (ECLJ, European Centre for Law and Justice) – se obávají, že v důsledku těchto zákonů může věcná a historická kritika islámu (například diskuse o Mohamedově životě), pokud je považována za urážlivou, vést k trestním stíháním. V případě démonizace Židů to ale nevadí a autorům takových výroků nic nehrozí. O Židech můžete říkat cokoliv, naprosto cokoliv, čím to bude patologičtější, tím lépe. Je zcela zřejmé, že Brusselmansovy výroky mohou v kontextu evropské nenávisti vůči Židům jen posílit odhodlání některých prosťáčků „donutit Židy zaplatit“ za „Palestinu“. To není svoboda slova, to je výzva k vraždění.

Copak nevidíme znepokojivou podobnost mezi touto rétorikou a rétorikou národního socialismu ve dvacátých letech minulého století? Máme snad rozlišovat mezi „špatným nacismem“ a „dobrým nacismem“ – jenž má právo propagovat vraždění Židů „kvůli obraně Palestinců“?

Evropská „levice“ i „krajní levice“ – které jsou od sebe mimochodem často k nerozeznání – převzaly falešné tvrzení Hamásu, že Izrael páchá v Pásmu Gazy genocidu. Genocida patrně znamená úplné vyhlazení palestinského národa. Žádné dostupné údaje, dokonce ani od Hamásu, však toto tvrzení nepodporují. Evropské „levicové“ i „krajně levicové“ strany z „boje proti genocidě palestinského lidu“ přesto učinily klíčovou součást svého politického programu.

Představte si na chvíli, že jste mladý muslim denně zahlcovaný zprávami na sociálních sítích i v mainstreamových médiích prohlašujícími, že Izrael, tedy „Židé“, páchají na muslimech jeden z největších masakrů v moderních dějinách. Od narození je Vám dennodenně opakováno, že jste především muslim, že jste součástí ummy (muslimského národu), patříte Alláhovi a že Vaše vazby k rodině a zemi jsou druhotné, nepodstatné, nebo dokonce bezvýznamné. Korán, sunna a fiqh jsou islámské zákony, které jsou zásadní „pro každého muslima, protože zajišťují správné uctívání, usměrňují morální chování a poskytují praktická řešení osobních a společenských problémů. Tím, že fiqh začleňuje víru do všech aspektů života, pomáhá muslimům žít v harmonii“ a učí je, že mají právo i povinnost chopit se zbraně a bojovat „na Alláhově stezce“ proti nepřátelům islámu. David Patterson napsal: „Džihádista musí podle posvátné islámské definice bojovat a zabíjet, aby byl spravedlivý.“ Začít musí samozřejmě u Židů – kteří jsou jako zapřisáhlí nepřátelé muslimů popsáni dokonce už v Koránu:

„Lidé Knihy, nelíbí se vám na nás něco jiného, než že věříme v Alláha, v to, co bylo sesláno nám, a v to, co bylo sesláno dříve, a že většina z vás je hříšná?“

„Ti, které Alláh proklel a na které se rozhněval a z kterých udělal opice a prasata, a uctívači model – ti jsou na tom hůře a sešli z cesty pravé.“ (Korán, 5:64-65)

„A ty z lidu Knihy, kdož je podporovali, vyvedl z pevností jejich a nahnal jim hrůzu do srdcí, některé jste zabili, jiné jste dostali do zajetí. A odkázal vám jejich země, jejich sídla a jejich majetek a zemi, na niž jste dosud nevkročili. Alláh je všemocný.“ (Korán, 33:26-27)

Lze vůbec v takovém kulturním kontextu a v atmosféře takové nenávisti nepovažovat účast na kolektivních akcích proti Židům za legitimní nebo dokonce žádoucí?

Většina muslimů v Evropě je mírumilovná a nepodílí se na terorismu. I kdyby se ale na terorismu podílela a chtěla se pomstít za údajnou „genocidu“ spáchanou „Židy“ jen jedna setina procenta evropských muslimů, tak by se jednalo o tisíce potenciálních „džihádistů“.

Dlužíme našim židovským spoluobčanům nejvyšší míru ochrany – a solidarity. Je to náš morální a civilizační imperativ.

Drieu Godefridi, je právník a filosof, absolvent Saint-Louis University of Louvain. Má doktorát z teorie práva z Université Paris IV-Sorbonne. Je také podnikatel, generální ředitel skupiny evropského soukromého vzdělávání a ředitel společnosti PAN Medias Group. Je autorem knihy The Green Reich (Zelená říše).

Překlad původního textu: Towards Jihadist Pogroms in Europe?
Překlad: Libor Popovský

Poskytl Gatestone Institute