29.3.2024 | Svátek má Taťána


TONGA: Ještě jiné královské zajímavosti

21.6.2018

Ještě zmínka o jiných pozoruhodnostech: Ve vesnici Kolovai mají flying foxes - létající lišky. Ošklivé pištící potvory, přední půlka černá psí, zadní půlka cosi jako netopýr, blanami opatřená křídla, veliká až tři čtvrtě metru. Jsou to ovocežravci - chutná jim mango, papaya, přes den většinou visí hlavou dolů ze stromu casuarina a spí. Zdálky též vypadají jako ovoce, tisíce černých hrušek, jen na spadnutí. Tak jako britský mocnář je osobním majitelem všech labutí v impériu, mocnář tonžský vlastní všechny tyto občas létající lišky Prý je to pochoutka. Nemohu posoudit.

Blowholes. Jak to přeložit? Pokusím se úkaz popsat: mořský příboj se žene prázdným oceánem, podemílá břeh, ďouru vykotlá, tou vyžene vodu do výše deseti, dvaceti metrů, břeh duní,. vzniká dojem právě se konajícího zemětřesení. Netřeba se bát, událost neděsí. Spíš kolébá a čechrá neurotického pozorovatele mého typu.

Ha’amonga čili trilithon- „tříkámen“ ve tvaru brány u vesničky Kolonga. Věk přes 700 let, s nápisem, že v ranních hodinách dne 21.června 1967 tam Jeho královská výsost zjistila, že čáry na kameni nejsou jen tak, ale že je to kalendář čtvera ročních období. Nikdo neví, kolik nedoceněných pacifických Koperníků je pochováno na Kokosových ostrovech.

V každé vesnici jsou kostely, vždy víc než jeden. Od lidu se očekává, že se v neděli zúčastní tří bohoslužeb. Byli jsme pozváni na večerní náboženské shromáždění do dřevěné katedrály s protestantsky jednoduchým interiérem, místo nejmíň pro tisíc farníků. Aspoň polovina se jich dostavila a na rozdíl od evropských kostelních babiček zde převládala mládež. Vokální orchestr profesionální kvality - Bach, Haydn, Beethoven. Vynikající zvládnutí Haendlova Mesiáše. Zpěváci jsou amatéři, nikdo jim nic nezaplatí. Tento inteligentní, civilizovaný lid je chudý jako kostelní myš. Naprostá většina (75 %) je nezaměstnatelných, bez možnosti výdělku. Nejsou zdroje, pracovní příležitosti tvořit. Žádný div, že lid má pramalé styky s peněžním hospodářstvím.

Většinu půdy vlastní král a baroni. Existuje ale užitečný zákon, podle něhož má každý poddaný mužského pohlaví s dosažením šestnáctých narozenin nárok na téměř bezplatné užívání pozemku o výměře osmi a něco akrů. Půdu máme úrodnou, usoudil král, a když každý dostane půdu, může pak hladovět jen vinou vlastní lenosti. Zákon také nařizuje, aby podělený jinoch si do roka zasadil aspoň 299 kokosových palem.

Josef Škvorecký mě žádal, abych se přeptal, zda tam mají pracovní příležitost u královského dvora. Projevil zájem o místo hradního pištce. Každé ráno dechové kvarteto budí vládce lahodnými zvuky.

Já bych se tam, se všemi sympatiemi k takovému království, zbláznil. Pocit odříznutí od světa je přespříliš intenzivní. Tehdy tam vycházely jen jedny noviny, každý pátek, dvojjazyčně. Dvanáct stránek ostrovního povídání. Poskytování informací, jako že třeba spolek dam svatého Pavla pořádá příští týden dýchánek. Tonština jakožto řeč polynéská si potrpí na samohlásky. Dozvěděl jsem se, že DO-RE-MI-FA-SOL-LA.-SI-DO znamená několik nezdvořilostí najednou.

Král Toupou IV. v době naší návštěvy vládl až do své smrti v roce 2006. Žezlo po něm převzal jeho syn Toupou V. O jejich zahraniční politiku, pokud je nějaká, se jim starají Britové. V roce 1985 Tonga z důvodu mně neznámého nepodepsala South Pacific Nuclear Free Zone Treaty (Treaty of Rarotonga). Tonga má jen jednoho velvyslance s dvěma funkcemi: ve Washingtonu a v OSN.

- - -

S notnou úlevou jsem se zbavil pronajatého hanebného samochodu, který si takové označení ani nezasloužil. Hubeňour manželka byla ovšem zdrojem obdivu všeho svého okolí, kde každý domorodec dosahoval aspoň trojnásobek její váhy.

Z málo hospodářsky perspektivní nekolonie Tonga s mezizastávkou v exkolonii Fidži, rovněž nijak bohaté, odlétáme do prostornější, méně zalidněné, stále zcela francouzské Nouvelle Calédonie, jejímž společným rysem s ostatním světem jižních moří je zeměpisná poloha. Příroda je tam totiž místy australská, scenérie provensálská, počet bělochů se téměř rovná počtu nebělochů a Noumea je největší francouzské město na jih od Marseille. Končina velmi bohatá, nikoliv s veletucty roztroušených ostrůvků, ale s jedním pořádné velikosti (Grande Terre 250 x 30 mil, větší v celé oblasti jsou pouze Nová Guinea a Nový Zéland) a asi jen půl tuctu jiných pozemků.

Příliš mnoho peněz dovede mladého člověka zkazit, tvrdívají opatrní rodičové. Tím spíš peníze zkazí mladou novou državu. Zaměstnanec silniční správy, jehož celodenním výkonem je mozol na bradě od lopaty, si vydělá víc, než výkonný královský ministr v Tonze.

Nikdo tehdy a ještě pak hodně dlouho poté netušil, co tam všechno mají pod povrchem a že jednou, byť jen dočasně, Nová Kaledonie se stane největším producentem niklu, chromu a kobaltu na světě.

Francouzům šlo především o kolonizaci a kriminál. Ve srovnání s Ďábelskými ostrovy měla Nová Kaledonie dvě výhody. Jednak byla ještě dál od Paříže, a proto tam odtransportovali všelijaké rebely, atentátníky, anarchisty, nacionalisty a rovněž tisíce komunardů, zapletených v revolučních událostech roku 1871. Jednak država poskytovala náramný druh buržoazního teroru. Klima a prostředí Nové Kaledonie bylo spíš rajské než ďábelské. V tvrzi na hlavním ostrově, s klientelou mordýřskou, politických vězňů bylo pramálo.

Stejně jako na jiných pacifických ostrovech se ani tam nepodařilo tamější domorodce přimět k nádenické práci. Na Fidži si k cukrové třtině museli dovézt Indy, na Nové Kaledonii potřebovali kádry k práci v dolech s objevenými nerosty. Podnikatelé se rozhlíželi mnohými směry a porovnávali jejich výkon. Nejvyšší vyhodnocení obdrželi pilní kuliové z Indočíny a Jávy, nynější Indonésie.

Nikl je průmysl číslo jedna. Turismus je druhý. Evropan, jakož ani Američan do tamější dálky se nepohrne.Ta přitahuje Australany a Novozélanďany. Tam je ale neláká voda, slunce, toho mají doma habaděj. Co však nemají, je ono epikurejství, gastronomické fantazie, tolik krásné ženy a hříchy. Novou Kaledonii krášlí dva tisíce druhů flory, z nichž tři čtvrtiny neexistují nikde jinde. Avšak je to država hříšně drahá.

Zdroj industriálního úspěchu v eventuálním ráji, který je takovým úspěchem eventuelně ničen, je vidět a cítit už z dálky. Tavírna SLN (Société le Nickel) si při polykání rudy odkašlává a říhá, takže obloha je žlutočervená až po horizont Pacifiku a všude plno smradu. INDUSTRIALIZACE ZNAMENÁ PRZNĚNÍ KRÁSNA - na nejednom plakátě jsem postřehl takovou samozřejmost.

Rozhodli jsme se stát samozásobitelem a věnovat se zejména elementárním požitkům - sýr, víno, chléb - to byl metr křupavé nádhery, v Noumei třikrát denně čerstvě pečené. Na balkoně s oceánem před očima a s lahví hodnotné tekutiny u nohy civět směrem k soumraku a vadnoucí vlastní střízlivosti. Už máme potvrzeno i z jiných tropických putování, že takový náhlý luxusní odpočinek bývá zdraví škodlivý. Tělo, načasované na trmácení, na nepohodu, si pak v pohodlí dá rovněž pauzu a rozsype se. Najednou z nás byli zesláblí ubožáci, mohli jsme se ukýchat a místní varianty neduhů zejména s Priscillou urputně cloumaly.

Na inspekce tamější galské metropole pod Jižním křížem jsem se pouštěl sám. Civím tam na katedrálu. Je to zmenšená a zjednodušená Notre Dame a je zasvěcená svatému Josefovi. Před vchodem je ale socha nějaké agresivní ženštiny. Na kamenném podstavci čtu JEAN D’ÄRC DE NOUMEA. Johanka třímá meč a chrání kolonii - galský majetek.

Toulám se po náměstí, vlastenecky pojmenovanými ulicemi po mnohých maršálech, a připadám si být v dost neskutečném světě. Vnímám siluetu, která mi připomíná kominíka s kopím, jenže právě jsem potkal nejčernějšího Melanésana, na kudrnaté hlavě pařížský baret, pod paží metr neméně francouzské chleboviny.

Sedl jsem na verandě Café du Marhé, zakousl se do rohlíků a srkal burcující kávu. Kolem na dohled a spíš teoretický dosah se mihlo několik krasavic tak dokonalých, že jsem si málem zavzlykal do hrnečku.

Často jsem slyšel tvrzení, že protestantští kolonizátoři byli a jsou daleko víc hákliví v rasových záležitostech, než jsou katolíci, jimž pigmentační rozdíly zas tak moc nevadily. Že apartheid je kalvinistický a nikoliv portugalský. Že Britové byli asi nejlepší koloniální správci, nicméně domorodce si důsledně drželi od těla. Že Francouzové, v úřadování dost bordeláři, ale předsudky stran styku a obcování s koloniálním lidem příliš netrpěli. Na novokaledonských plážích snadno se dal získat důkaz o dosažitelnosti rasového porozumění. Tu polynéský hromotluk s křehkou javanskou partnerkou. Vedle blonďák v objetí s antracitovou melanéskou šeredou. Různí míšenci se nadále mísí. Kolem plno příležitostí ve všelijakých variantách.

Londýnu nikdy nešlo o asimilaci a žádný jeho koloniální Makarenko neusiloval o pobritštění domorodců. O Francouzích seriozní literatura naopak vychází z předpokladu, že kterýkoliv tvor, ať už kdekoliv, by se rád stal Francouzem, kdyby měl takovou příležitost.

Noumea se pyšní unikátním akvariem. Pumpují tam vodu z moře do kopce do rezervoáru. Jedině tam prý dovede korál žít v zajetí. Za sklem je plno potvor prapodivných tvarů a barev, včetně bestie stonefish. Vztekle jsem této netečné potvoře hrozil bolavou, stále ještě nezhojenou rukou. Přečetl jsem si tam poučení, že „Stonefish is the most deadly of all fish“.

I když Francouzové černoušky nelynčují a dokonce se s nimi i manželsky páří, lze slyšet nevraživá slova: že Melanésané jsou líní, v zaměstnání naprosto nespolehliví, dychtiví dostat něco za nic. Žel, velkorysé sociální zabezpečení a zákonodárství vůbec jdou takovému parazitickému úsilí na ruku.

S úpadkem hodnoty niklu a turistů nebudou křepelky, nadívané v koňaku nahřívanými hrozny, zdobit mnoho novokaledonských stolů.

Takže kdo ví, nikdo vědět nemůže, co bude. Od té doby, po přemnoha letech, jsem tam byl jen jednou.Přemnohé se změnilo. Za nejpozoruhodnější - snad v celém jižním Pacifiku - pokládám imaginativní ultramoderní Centre Culturel Tjibaou, výtvor architekta s oprávněně světovou pověstí a s rovněž unikátním jménem Renzo Piano.

KONEC