Již pouhá naše existence je pro džihádisty nesnesitelná

Během 24 hodin v srpnu zasáhly Španělsko dva velké teroristické útoky. Džihádistická buňka zavraždila 15 lidí v Barceloně a v přímořských lázních Cambrils. V uplynulém roce bylo Německo další evropskou zemí tvrdě zasaženou ozbrojenými islamisty. Nejprve džihádista rozrazil velkým náklaďákem vánoční trh v centru Berlína a zabil 12 lidí. Potom muž třímající nůž zavraždil jednu osobu během útoku v supermarketu v Hamburku.

Jeden den po masakru v Barceloně se stal další teroristický útok ve městě Turku ve Finsku. Dvě ženy byly zavražděny na tržišti nejstaršího finského města. Džihád – ve Finsku?

Džihád – ve Finsku? Teroriské nepotřebují žádnou záminku k vraždění nevěřících. 18. srpna islámský terorista zavraždil dvě ženy ve městě Turku, ve Finsku, během řádění nožem na městském tržišti. (Foto: Arthur Kho Caayon/Wikimedia Commons)

Islamistické útoky proti Španělsku, Finsku a Německu odhalují hlavní problém: Pacifismus Evropu neochrání ani před islamizací, ani před teroristickými útoky. Španělsko a Německo byly ve skutečnosti jedny z nejvíce se zdráhajících evropských zemí v zaujetí aktivní role v koalici proti Islámskému státu.

John Vinocur z novin Wall Street Journal nedávno označil Německo jako zemi, „kde armáda a vzdušné síly v podstatě nebojují“. A španělští politici, v důsledku bombových útoků na vlaky z roku 2004, nepodpořili operace USA a NATO v zemích jako Libye nebo Mali. Španělsko bylo popisováno jako „váhající partner“ v koalici proti Islámskému státu.

Španělsko a Německo přispívají méně než ostatní k úsilí NATO. Americký prezident Donald Trump řekl jasně, že existence NATO je podmíněna splněním závazku vydávat 2 % HDP na obranu. Španělsko vydává méně než polovinu – 0,91 %. Německo si vede o trochu lépe – 1,19 %. Finsko se nikdy k NATO nepřipojilo.

Překvapení Finů z útoku v Turku komentovaly Financial Times:

„Severská země s pěti miliony obyvatel nezaujímá význačné místo v džihádistických slovních výpadech proti Západu. Navzdory tomu, že finské ozbrojené síly příležitostně podporují mise NATO v Afghánistánu a Iráku, dlouhodobý statut země jako nezúčastněná a mírumilovná ji izoloval od zpětného účinku krizí na Blízkém východě.“

Poprvé v dějinách, v roce se 2004, se al-Kaidě povedlo způsobit změnu režimu v Evropě po spáchání teroristických zvěrstvech v madridských vlacích. Krátce po těchto bombových útocích se španělské volby změnily na referendum o účasti v irácké válce. Dramatické vítězství Socialistické strany bylo následováno stažením španělských vojáků z Iráku. Od té doby se Španělsko na mezinárodní scéně takřka neprojevovalo. Pravděpodobně počítalo s tím, že pacifismus ho zaštítí před dalšími útoky. Španělsko bylo pokládáno za „zapomenutou frontu evropské války proti Islámskému státu“.

Španělský tisk byl, tehdy jako nyní, cíleně lhostejný vůči jakékoliv debatě o svobodě slova ve stínu útoků islamistů v Evropě. Španělský tisk se neúčastnil debaty o karikaturách Mohameda. Žádný španělský spisovatel nebyl obviněn z „islamofobie“ a žádná španělská osobnost nebyla dána pod policejní ochranu za „kritiku islámu“. Zdálo se, že se Španělsko ani nezajímalo, že předmětem islamistických útoků je samotná existence Evropy. O žádném španělském městě se nepsalo, že má multikulturní ghetta, jako ve Francii a v Británii. Útok v Barceloně by měl tuto iluzi ukončit. Teroristé nepotřebují záminku k vraždění „nevěřících“.

Německo, nejvstřícnější země v Evropě ve vítání muslimů, následoval stejný osud jako Španělsko. Německá vláda uzavřela pohodlnou smlouvu s Tureckem o migrantech. A když si komik Jan Böhmermann dělal legraci z muslimského politika, německá vláda umožnila jeho souzení.

Smutným závěrem se zdá být, že džihádisté nepotřebují žádný „důvod“ k vraždění obyvatel Západu. Útočí stejně tak na Francii, která provádí vojenské operace na Blízkém východě a v severní Africe, jako na země typu Španělska a Německa, které jsou neutrální. Pro džihádisty je dostačující tvrdit, že podle islámského učení země, která byla jednou pod muslimskou vládou, má být navždy pod muslimskou vládou. Jako Španělsko (pro islámisty „Al Andalus“) bylo pod islámskou vládou před křesťanským znovudobytím (reconquista začala v roce 722) a pak byli muslimové vypuzeni ze země v roce 1492. Podle muslimských extrémistů Španělsko neustále patří k islámu, a musí být proto znovudobyto.

Francouzský filozof Pascal Bruckner takto komentoval masakry v Barceloně:

„Nikdo není v bezpečí... Obraz, který mi to připomíná, je Mor od Alberta Camuse: pohroma, která padla na nevinné město. Rozsah pole působnosti džihádistického boje je všezahrnující. Teroristé obviňují celý svět za svoje neúspěchy. Udeří tam, kde mohou udeřit. Pokoušet se je uspokojit je zbytečné, již pouhá naše existence je pro ně nepřijatelná.“

Můžeme parafrázovat Trockého: ty se nemusíš zajímat o boj proti džihádismu, ale džihádismus se zajímá o boj proti tobě.

Autor je italský novinář a spisovatel

Překlad původního textu:„It is Our Very Existence That is Unbearable to Jihadists“
Překlad: René David