Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Autorka se dopouští staré chyby, které se říká ideologická redukce. Všechno, co se v Íránu děje, vysvětluje náboženstvím a vírou v Mahdího. Jenže náboženství v tomto případě není příčinou, ale kulisou. Režim se samozřejmě ohání mesiášem, džiny a talismany, ale to je především řeč k vlastním věřícím, nikoli skutečný motor politiky.

Politické kroky Íránu mají jiné kořeny: mocenské soupeření se Saúdy, tlak sankcí, boj frakcí uvnitř režimu, potřebu legitimizovat se před mladou a nespokojenou populací. Náboženská rétorika je k tomu jen nástroj – něco jako kulisy v divadle, které divákům sugerují drama, zatímco za scénou se odehrává úplně jiný boj.

Když se vše převede na ideologii, výsledek je efektní, ale zavádějící. Získáme obrázek „šíitského apokalyptického státu“, který dává smysl na papíře, ale málo vysvětluje, proč stejný režim dokáže uzavřít pragmatickou dohodu s USA, nebo proč se ochotně spojuje s neislámským Ruskem a Čínou.

Článek se dobře čte, ale místo analýzy podává spíš náboženský příběh. A když si z džinů a talismanů uděláme hlavní klíč k íránské politice, jsme blíž pohádce než realitě.

Stejně jako se u Íránu všechno vysvětluje vírou v Mahdího, u nás se zase všechno vysvětluje „věčným ruským imperialismem“. Je to pohodlné – nemusíme sledovat demografii, ekonomiku, regionální vztahy ani slabiny ruského státu. Stačí vytáhnout klišé, že Rusko je od věků stejné, a máme jasno.

Jenže politika není pohádka o carovi a medvědovi. Moskva se chová často brutálně a expanzivně, ale vždycky v konkrétních podmínkách: jednou kvůli surovinám, jindy kvůli rozpadu hranic, jindy prostě proto, že slabší soused dovolil. Redukovat to všechno na „ruskou povahu“ je stejně analytické, jako tvrdit, že Írán vede válku proto, že čeká na Mahdího.

Ideologická zkratka se dobře prodává. Pomáhá mobilizovat, vysvětluje svět v jedné větě a dává pocit morální převahy. Jenže z politiky dělá černobílý komiks. A kdo se spokojí s komiksem, obvykle jednoho dne zjistí, že skutečný protivník nebyl papírový hrdina ani záporák, ale hráč, který mezitím pragmaticky využil každé díry v naší naivitě.