22.10.2019 | Svátek má Sabina


TCHAJ-WAN: Vyženěný svět

20.11.2018

Někdejší zkušenost rozvodového soudce a též osobní karamboly mě utvrdily v přesvědčení, že vstoupím-li ještě někdy do manželství, zvolím nevěstu buď sirotka, nebo aspoň dítě rodičů ve vzdálené, pokud možno nepřátelské, obtížně dosažitelné cizině. V Americe jsem se oženil s osobou narozenou a vyrostlou v Číně. Po vítězství pracujícího lidu a zrodu ČLR neboli PRC (People´s Republic of China) její rodiče a veliké množství příbuzných přesídlili na Tchaj-wan. Vzdálenost mi vyhovovala, ale časem jsem tam přece jen zamířil a cestu dost častokrát opakoval.

K té první došlo v teď již dávném roce 1967, krátce po šestidenní válce na Blízkém východě a zrovna ve dnech 4. sjezdu spisovatelů v Praze, předehry událostí, jimž se pak začalo říkat socialismus s lidskou tváří. Setkání s tchyní, multilingvální švýcarskou dámou, dopadlo výtečně a dokonce jsem si začal rozumět s excentrickým panem tchánem, dost známým, v Anglii a Francii vzdělaným čínským malířem, dopad jehož čínské logiky mě občas knockoutoval. Byl jsem též představován příbuzenstvu, aristokratickému příbuzenstvu, já chám. Jedna teta vlastnila televizní stanici. Jiná teta měla zlatý důl – doslova: šachtu, kde žlutý kov je kután a vyvážen na povrch. Jeden strýc s mocnými konexemi hospodářskými, jiný s politickými. Takovéto kádrové zázemí.

Můj vyženěný rod pochází jak z Číny, tak Tchaj-wanu. Když v roce 1895 Japonci okupovali ostrov, místnímu vévodovi nabídli kolaborantskou funkci guvernéra. Vábený velmož odvětil, aby mu políbili prdel, a s džunkami s nákladem deseti miliónů dolarů ve zlatě se vypašoval přes úžinu k břehům Číny a svým dalším statkům. Tento vlastenec byl dědeček mé manželky Priscilly a jejího otce otec. Ona svůj feudální původ tutlá, takže chvástání zastávám sám. Viděl jsem fotografie její rodné chaloupky: karlovarský hotel Pupp zkřížený s růžovým palácem v indickém Jajpuru. “Dům, jehož počet místností si lze pamatovat, nestojí za to, aby se v něm bydlelo,” svěřil se mi tchán, jemuž jak Mao, tak Čankajšek pořádně šlápli na principy.

Velké bydlo má různé výhody, včetně příležitosti, kde skladovat takzvané minor wives (čínský originál pomíjím) – menší, náhradní, jaksi příložní, doplňkové manželky. Je v jejich zájmu, aby na sebe byly laskavé, netahaly se za copy, ale pokládaly novou příchozí za součást téže rodiny. Manželka tedy neprohloupí, když pomáhá choti s výběrem nikoliv náhradnice, ale nové podílnice, s níž by se dalo dobře vycházet. Dědeček měl současných manželek šest a všechny ho přežily. Tři vdovy pak desetiletí žily v harmonii pod touž střechou v hlavním tchaj-wanském městě Taipei.

Tam na hlavní nápodobě pražského náměstí v jednom z místních mrakodrapů došlo k uspořádání hostiny k ověření, jakého že cizince získali do rodiny. Uspořádána tedy hostina. Stěny z mahagonu, plno koberců, Filial piety, úcta k předkům, to je čínské forte. Četl jsem o šedesátiletém pánovi, jenž skotačí, kutálí se po koberci, vřeští jako tříletý spratek, aby utvrzoval sklerotické rodiče v přesvědčení, že ještě nejsou tak staří, že nemají ještě blízko do hrobu, když doma mají takové mládě.

Hlavou vyženěného rodu byl prastrýc, bratr zesnulého vlasteneckého vévody. Osmdesátiletý, či už možná stoletý patriarcha měl manželku jen jednu, ale ne že by to byl světec. Odexpedoval ji do exilu v Hongkongu a doma si pořídil osmnáctiletou přiložní náhradnici – prý číšnici – a pustil se do rozmnožování. Porodila mu syna krátce před naším příjezdem. Má manželka Priscilla musela na audienci, jít se poklonit kolébce se řvoucím levobočkem, jehož bylo nutno titulovat “ctihodný strýče”.

Být levobočkem holčička, tak by chlouby bylo míň. K přírůstkům po přeslici se negratuluje, ba ani se jejich existence nepřipomíná, s ohledem na ztrátu tváře. To by se naše feministky emancipátorky štětily nad obsluhou v čínských neturistických restauracích! Vždy se tam servírovalo v tomto pořadí: tchán, já, tchyně, manželka. Když jsme přijeli příště a měli s sebou našeho tehdy jednoročního chlapečka, jeho obsluhovali před tchyní.

Nemohu zatajit úspěšnou ztrátu své tváře: Prastrýc šéfoval jednak státní televizi, jednak produkci cementu, býval to delegát u OSN v New Yorku a na mrakodrapu v Taipei na hlavní Čung-Šan třídě vytesáno bylo jeho jméno. Chtěl si mě prohlédnout, jaký že to přírůstek do rodiny. Vzduch dokonale chlazený, u jídelního stolu se sešlo kolem dvaceti reprezentantů přibuzenstva. Choval jsem se dokonale, chop sticks – hůlčičky mi nepadaly, zvládl jsem všechny chody, bylo jich aspoň dvanáct – určitě víc než osm, Čankajškem tehdy povolené maximum obžerství. Nesmíme zapomínat, že dosud oficiálně válčíme s komunisty, a musíme si tedy utahovat opasky. “Tak jak je to tady s tou normou?” osmělil jsem se. Vlídně se na mě usmáli: “Ovšemže jsme měli jen osm chodů, ale ten poslední se skládal z mnoha částí.”

Krmě vynikající, konverzace plynula, neudělal jsem ani jednu botu – až tedy zcela nakonec. Při přípravě na tento svůj první asijský výlet jsem se z literatury dozvěděl, že po jídle se sluší zážitek pochválit a hostiteli polichotit nelichotivým zvukem neboli krknutím. Začal jsem trénovat. Naučil jsem se vyrážet zvuky homérské šíře a rabelaisovské razance. A teď v mrakodrapu s prastrýcovými písmeny, mezi mahagonovými zdmi jsem se stal autorem svého dosud nejdokonalejšího, šampionského krknutí. Prorazil jsem prostorem, přeťal okolní konverzaci, měl jsem dojem, že křišťálový lustr se rozcinkal a nasadil jsem si blažený výraz světáka, který se vyzná.

Okamžité ticho, hodovníci se zastavili a začali si mě prohlížet s oním druhem pozornosti, který se zpravidla věnuje přírůstkům v zoologické zahradě. Nach se mi hnal až za límeček, něco se zřejmě nepovedlo, něco se nemělo. Ovšemže nemělo – na Tchaj-wanu slušní lidé nevydávali tyto pochvalné hovadské zvuky už desetiletí.

V oblasti etikety jsem ukutečnil kopanců ještě několik. Však se v tom vyznejte: dát někomu klobouk, čepici zelené barvy znamená, že podarovaný je paroháč – Cornuto! po italsku. Rovněž se nelze zavděčit pozorností jako třeba hodinkami (připomínají prchající čas, tedy smrt), deštníkem (homonymum, jež také znamená rozprášení rodiny ) či dokonce i knihou (podobná ošidnost – cosi o způsobení porážky). Vyhýbejme se číslici 4 (smrt), zdůrazňujme číslici 8 (“dělat peníze” v kantonském dialektu).

Domorodci se vesměs tvářili shovívavě, předstírali přehlédnutí ztráty tváře amerického prosťáčka, bílého barbara. V ulicích na mě dětičky mávaly, volaly helou, oukej, hauárjú a pak se mezi sebou chichotaly, jaká že to jsem bledá, chlupatá, dlouhonosá opice, jedna obluda jako druhá, jak se mezi sebou můžeme vůbec rozpoznat? Priscilla mi nelichotivé soudy překládala.

K O N E C



KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo
KRUTÁ REALITA: První měsíce po porodu byly peklo

Měli jste možnost si přečíst o mém porodu a o pobytu v porodnici na šestinedělí. Nyní bych chtěla rozvést poslední a nejtěžší část mého příběhu. První půlrok mého mateřství.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.