Zintenzivnění ruské vojenské přítomnosti v Sýrii je podle všeho holou skutečností. Má podobu nejen dodávek různých zbraní – letadel, bojových vrtulníků či tanků –, ale též angažmá velkého množství specialistů.

Rusko-syrská vojenská spolupráce je sice dlouhodobou záležitostí, avšak pozornost a zároveň znepokojení vyvolává její aktuální posilování. V Sýrii jsou tak možná, podobně jako před nedávnem na východě Ukrajiny, nasazeni i takzvaní zelení mužíci či prostě něco na jejich způsob.

Zajímavá je ale reakce v českých médiích, kterou lze označit za převážně akceptující, ba dokonce opatrně vstřícnou (pomineme-li vřele vstřícné komunisty). A není ani moc divu.

Ruská podpora má sice za cíl udržení vlastního spojence Bašára Asada u moci, avšak syrský prezident se najednou začíná všem jevit jako přijatelnější varianta ve srovnání nejen s Islámským státem, ale i většinou ze skupin, které proti němu bojují, neboť jde zpravidla o organizace radikálně islamistické. Od Kurdů jakožto od etnické menšiny se zajištění stability celé Sýrie moc neočekává.

Nicméně nastolení klidu v Sýrii, který by umožnil návrat uprchlíků, nelze příliš čekat ani od udržení Asadovy vlády. Řada Syřanů prchá nejen před válkou jako takovou či Islámským státem, ale právě i před Asadovým režimem.

Ten se navíc opírá o jednu z náboženských či nábožensko-etnických menšin, o alavity, které lze nejstručněji popsat jako sektu představující odnož šíitského islámu. Před současným konfliktem tvořili alavité něco přes deset procent syrského obyvatelstva, avšak v mocenských strukturách dominovali. Asadova rodina k nim samozřejmě patří.

Z toho plyne trpký poznatek, že ani porážka Islámského státu by do oblasti nemusela vnést klid, poněvadž etnické, náboženské i politické rozpory, jimiž je Blízký východ přímo prošpikován, mezitím vyhřezly na povrch a staly se příčinou řady válečných střetů, kdy jednou prolitá krev volá po pomstě a automaticky vyvolává konflikty jiné.

Starou Sýrii, ve stavu před občanskou válkou, už pravděpodobně stejně nepůjde dát dohromady, rozhodně nikoliv v nějaké dohledné době. Tento džbán se už prostě roztříštil na kousky a určitě ho nelze restaurovat pouze silou.

Na relativně vstřícné mediální odezvě ruského vojenského angažmá v Sýrii je však dobře patrný zásadní vliv kontextu pro posuzování politického dění a jeho aktérů.

Kdyby se Putinovi dejme tomu podařilo pomoci Asadovi k převzetí opětovné kontroly nad celým syrským územím, byl by i u nás možná oslavován skoro jako zachránce, neboť by porazil Islámský stát a vytvořil, alespoň v našich očích, též předpoklady k zastavení uprchlické vlny. Ten samý Putin, v jiném, například ukrajinském kontextu padouch, by se stal skoro hrdinou.

Nejen české veřejnosti se z válečných a politických turbulencí současné doby zkrátka točí hlava. Pokud jde o nálady ve společnosti, nelze tudíž do budoucna vyloučit skoro nic.