Syrská občanská válka byla téměř od počátku mimo jiné náhradním bojištěm jiných konfliktů. Rychle se zhoršující humanitární a bezpečnostní situace v provincii Idlib je důsledkem právě této skutečnosti.
Idlib na severozápadě země je poslední větší oblastí, kterou syrská vláda ještě nemá pod kontrolou. Sem se stahovali povstalci z jiných částí Sýrie a podle dosavadních dohod měla tato oblast zůstat stranou bojů. Bašár Asad ale koncem loňského roku zahájil boj za ovládnutí i této poslední kapsy odporu.
Z jeho hlediska to bylo logické – je to syrské území, které chce dobýt zpátky. Navíc politici jako on dohody dodržují jen do okamžiku, než je pro ně výhodnější je porušit. A Asad, s Ruskem a Íránem za zády, už neměl důvod váhat. Kromě toho, Idlib je skutečně oblast, kde se vedle „normálních“ povstalců vyskytují nejrůznější islamistické a extremistické skupiny.
Jenže syrské plány narazily na to, že má Turecko na Idlibu několikanásobný zájem. Za prvé je část tamních skupin přímo nebo nepřímo spojená s Tureckem. Ankara je vyzbrojuje, podporuje nebo úkoluje. Za druhé jde o přirozené pokračování pásu podél syrsko-tureckých hranic, které chtějí mít Turci pod kontrolou kvůli syrským i vlastním Kurdům, a vloni si vymohli možnost vstoupit na syrské území pod kontrolou kurdských povstalců.
Je tu také uprchlický faktor. Z Idlibu kvůli bojům utíká stále více lidí. Podle posledních údajů jde asi o tři čtvrtě milionu uprchlíků, z kterých více než polovina zamířila přes hranice do Turecka. V samotném Turecku je nejméně 3,5 milionu Syřanů a tamní ekonomika i infrastruktura je zvládají jen s velkými obtížemi.
Ještě větší problém pro Erdogana je, že se syrští běženci stávají v turecké společnosti stále nepopulárnější a to vytváří na prezidenta velký tlak. Další problémy s novou uprchlickou vlnou by pravděpodobně využila turecká opozice. Nedávné relativní neúspěchy Erdoganovy AKP pravděpodobně souvisejí právě s nedostatečným zvládáním situace na syrsko-turecké hranici i za ní.
Erdogan dlouhodobě usiluje o získání role v Idlibu a teď pohrozil, že pokud syrská vláda neustane ve vojenských operacích v provincii, Turecko do ní provede vlastní invazi, aby zajistilo své zájmy. Není jisté, jak reálná tato hrozba je. Turecko má velmi početnou a kvalitní armádu, ale ta je vázána boji v kurdských oblastech Sýrie a částečně i doma.
A hlavně, Ankara by možná narazila na nesouhlas Moskvy. Erdogan a jeho lidé jsou s Rusy v neustálém kontaktu. V úterý odjela ruská delegace z Turecka po několikadenním jednání a zatím není jasné, k čemu dospěli. Putin je patronem syrského prezidenta Asada, ale částečně přibral do své stáje i tureckého prezidenta Erdogana.
Zatímco Rusko se tím dostalo do pozice rozhodčího, Erdoganův manévrovací prostor se zúžil a není jasné, zda se mu může podařit více, než si jen vymoci právo spolurozhodovat o některých pohraničních záležitostech. Celá situace navíc souvisí s větší hrou, ve které se o vliv v oblasti a zejména v Sýrii Turecko přetahuje s Íránem a také Saúdskou Arábií a vůbec arabskými státy, v některých případech i s Izraelem.
Největším vítězem v této hře je Rusko, které může stavět jednotlivé hráče proti sobě a bez velkých nákladů získávat další vliv. Tak je tomu i v případě Idlibu, o který se nyní vede syrsko-turecký boj a kde umírají a prchají civilisté. Stane se tam to, co bude Moskva považovat za pro sebe nejvýhodnější.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus