28.3.2024 | Svátek má Soňa


SÝRIE: Návštěva u ismailitů

6.4.2022

V mých studentských letech byla mojí oblíbenou četbou historická literatura faktu. Kromě jiných byly mými oblíbenými knihami ty s námětem křižáckých válek na Blízkém východě. V paměti se mně zachovala kapitola o sektě „asasínů“, hrajících ve Svaté zemi důležitou roli. Šlo o náboženskou, mezinárodně rozšířenou sektu Nizari Shia Ismailis s hlavním sídlem na hradu Alamut (dnes v Íránu), založenou náboženským vizionářem Hassanem ibn Sabbahem koncem 11. století.

V Sýrii získala nová sekta vhodné podmínky pro vytvoření samostatné komunity, původně s vazbou na velmistra sekty v Alamutu, později zcela nezávislá. Pro své přežití v tehdejším turbulentním prostředí měli asasíni – tehdy ještě nizariové - zvláštní strategii. Početně nevýznamná sekta založila svoji obranu na cíleném individuálním terorismu. Protože se nemohli postavit silným armádám v regionu, založili svoji politiku na vraždách vůdčích osobností svých nepřátel. Ze zkušenosti věděli, že smrt vrchního velitele vojenského tažení vyvolá v řadách nepřátelských vojáků chaos a většinou znamená i konec tažení. Tak jako v šachu můžete mít převahu figur a přesto, pokud neochráníte krále, dostanete šachmat.

A tak se oběťmi asasínů v průběhu 12. století stalo několik desítek osobnosti, jak muslimů, tak křesťanů. První obětí připisovanou asasínům byl regent města Aleppo Džanah ad Davla v roce 1103, poslední pak křesťan Raimond z Antiochie v roce 1213. V tomto úseku historie měli nizariové důležitou roli v kolotoči válek a výbojů mezi sunitskými muslimy, seldžuky, křesťanskými křižáky, Armény, invazí Mongolů a mámluků. Mezi těmito silami se nizariové snažili poměrně úspěšně lavírovat, vpád Mongolů a nakonec ovládnutí Blízkého východu mámluky však už nemohli ustát a jako uznávaný státní útvar koncem 13. století přestali existovat.

Památka na sektu nizari ismailis zůstala ve jménu, které jim přisoudili křižáci z feudálních panství na Blízkém východě a přenesli do Evropy – asasínové (snad z arabského hašišín – uživatel hašiše). Toto slovo zůstalo dodnes ve slovnících několika evropských jazyků: assassin, assassination (angl.), asesino, asesinato (šp.), assassinio (it.), assassinat (fr.). Všechny tyto jazyky převzaly uvedené slovo pro označení vraždy. Ovšem ne vraždy ledajaké. Pokud budete zavražděni, tak tedy v angličtině budete murdered, a podobně v dalších jazycích. Assassination totiž znamená vraždu vznešenou, provedenou z důvodů politických náboženských, nebo ideových.

Když jsem v roce 2006 nastoupil na velvyslanectví ČR v Damašku, naskytla se příležitost si vzpomínky na četbu historické literatury oživit přímo na místě. Sýrie je nadmíru bohatá na historické památky z doby největší slávy syrských nizariů- asasínů a jsou zde místa s nimi spojená. Něco přes 30 km východně od města Hamá jsou ruiny hradu Masjaf, ve 12. stol. sídlo velmistra nizariů a tím vlastně jejich hlavního města v Sýrii. Z tohoto období se připomíná např. jeho obležení vojskem pod vedením významného muslimského bojovníka proti křižákům sultána Saladina v roce 1176. Ten obléhání nečekaně ukončil, aniž se pokusil hrad dobýt. Legenda říká, že důvodem byl strach z odvety nizariů (asasínů), protože dostal informace, že tajní špióni nizariů se pohybují v jeho blízkosti.

Masjaf

Ruiny hradu Masjaf

Zřícenina hradu Masjaf je po opravách ve slušném stavu a umožňuje udělat si představu o jeho původní podobě. Velikostí a mohutností hradeb sice nevyniká, ale to jen potvrzuje, že nizariové prosazovali svoji nezávislost a sílu jinými způsoby.

Po nějaké době v Damašku jsem se dozvěděl, že sekta nizariů-asasínů v Sýrii dosud žije a pod jménem ismailité (Ismailis) obývají území východně od spojnice mezi městy Homs a Hama, kolem města Salmíja (Salamiyah).

Velvyslanectví států EU v Damašku byla neformálně sdružena a úzce koordinovala svoji činnost formou měsíčních porad zvlášť pro velvyslance, jejich zástupce pro věci politické, kulturní, ekonomické, a součástí této spolupráce bylo i pořádání jednodenních poznávacích výjezdů, tzv. „fact finding missions“. Námět a organizační zajištění byly na zastup. úřadu aktuální předsednické země EU. Když ČR v roce 2009 přebírala předsednictví EU, napadlo mě zorganizovat poznávací výjezd za potomky asasínů – ismaility. Předchozí výjezdy byly zaměřeny na poznání syrských menšin: do Swajdy (centra syrských drúzů), do Latákie (syrští alawité) apod., a proto návštěva ismailitů v Salmíji na koncepci poznávání Sýrie dobře navazovala. Návrh byl přijat jak kolegy diplomaty, tak i zástupci komunity ismailitů v Damašku, kteří přislíbili veškerou pomoc.

Když naše malá kolona aut s diplomatickými SPZ dorazila do Salmíje, byli jsme přivítáni zástupci komunity, kteří nám nejprve ukázali budovu, kde probíhají školní a kulturní akce. Mateřská škola byla moderně vybavena, překvapilo mě, že knížky pro děti byly všechny v angličtině. Před budovou bylo hřiště na košíkovou, náboženským potřebám sloužila místnost pro meditaci - prázdná, bíle vymalovaná místnost bez nábytku, jen s kobercem na podlaze. Poté jsme přešli do sálu v nedalekém komunitním domě, kde se shromáždilo několik stovek ismailitů. Naše delegace byla oficiálně přivítána a představitel ismailitů nás seznámil se současným postavením sekty v syrské společnosti. Zdůraznil, že ismailité považují za své poslání šíření politiky míru, vzdělání a mírové koexistence v syrské společnosti, v ekonomické oblasti se věnují propagaci a uvádění do praxe moderních zemědělských metod (závlahy). V syrské společnosti mají své respektované místo, v parlamentu mají několik poslanců, před časem měli i ministra, člena vlády. Ismailité jsou oficiálně považováni za muslimy (šíity), ve skutečnosti však tvoří zcela svébytnou, samostatnou komunitu, uznávající za svou nejvyšší náboženskou a morální autoritu imáma Aga Khana IV., se sídlem v Pákistánu, kde žije početná minorita ismailitů. V té době žilo v Sýrii asi 400.000 ismailitů, kromě početné diaspory v cizině.

Po prezentaci ismailitů nastal čas na naše otázky. Jednu otázku jsem měl i já. Zeptal jsem se na postoj ismailitů ke smíšeným sňatkům, a to i jejich žen, s příslušníky jiných náboženských vyznání. Odpověď byla stručná: „Smíšené sňatky jsou vítány.“ To bylo pro mě i kolegy překvapující oznámení. Mezi základní zákony ortodoxních muslimů totiž patří zásada, že muž-muslim se může oženit s ženou nemuslimkou, ale muslimská žena se nesmí vdát za nemuslima. Když k tomu dojde, znamená to pro rodinu ženy ztrátu cti a tu je možné očistit jen usmrcením provinilé ženy. A i když „vražda ze cti“ byla v té době v Sýrii trestným činem, soudě podle místních médií stále k nim docházelo.

To, co jsme v Salmíjí viděli a slyšeli, nám umožnilo pochopit, že ismailité chápou náboženskou víru jako niternou záležitost každého člověka a jejich přístup k plnění muslimských povinností je značně tolerantní, v mnoha aspektech z pohledu liberálního Evropana až sekulární. V očích ortodoxních muslimů jsou proto ismailité a všechny podobné komunity heretici, odpadlíci od islámu, kteří nedodržují povinnosti správného muslima. To, spolu s úsilím o uznání vůdčí úlohy ochránců víry ze strany několika arabských států, bylo také důvodem pro rozpoutání občanské války v Sýrii v roce 2011. Interventi ze strany Islámského státu a další teroristické bojůvky věděli, že na území obývaném syrskými menšinami se s jejich podporou nesetkají. Ismailitům, a dalším syrským minoritám: alawitům, Arménům, drúzům, křesťanům všech vyznání bylo jasné, že vítězství muslimských extrémistů by znamenalo dokončení toho, co se nepovedlo ani Mongolům před sedmi stoletími – jejich úplné vyhlazení v Sýrii. To také určilo, na kterou stranu v občanské válce se ismailité postavili a proč se na jejich území Islámský stát nikdy nedostal.

Ze Salmíje jsme všichni odjížděli naplnění novými zážitky a bohatší o poznání lidí, se kterými si rozumíme, domluvíme se jedním jazykem, i když angličtinou, jako bychom daleko od domova potkali staré známé, jež jsme jen dlouho neviděli, a se kterými bychom si rádi přátelsky pohovořili.