Pád syrského prezidenta Bašára Asada není žádnou fackou Rusku, jak jsme si mohli také přečíst, ale především dokumentuje stále silný vliv islamistů, tentokrát sunnitského vyznání.

Alavité (arabsky العلويون‎, odvozeno od jména Alího, čtvrtého voleného chalífy) jsou náboženská skupina hlásící se k učení a myšlenkám zoroastrismu, judaismu, křesťanství a islámu. Alavité se nemodlí jako muslimové, ani nemají mešity, nepostí se během ramadánu, pijí alkohol, jejich ženy nemusí nosit hidžáb a mají větší svobodu než ženy muslimské. Žijí především v Sýrii, Turecku a Libanonu. V Sýrii jsou největší náboženskou skupinou po sunnitských muslimech. V roce 2010 žilo v Sýrii přibližně 3,5 milionu alavitů,^[1] v důsledku války však není k dispozici žádný přesnější současný údaj. Osud Bašára Asada je aktualizován také ve wikipedii zde. Byl na něj mimo jiné vydán mezinárodní zatykač, a to nikoliv ICC ,ale Francií. Nicméně, formálně se jeho politika hlásila k „socialismu“ a vedl Socialistickou stranu arabské obrody.

Během syrské občanské války trpěli alavité v důsledku své podpory Asadovy vlády proti převážně sunnitské opozici, přičemž až třetina mladých alavitských mužů zahynula v trvajícím sektářském konfliktu. Mnoho alavitů se obává, že by porážka vlády vedla k ohrožení existence jejich komunity. V květnu 2013 Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) uvedla, že z 94 000 zabitých během války bylo nejméně 41 000 alavitů. V dubnu 2017 tvrdil zdroj blízký opozici, že zahynulo 150 000 mladých alavitů.

Noví vládcové tvrdí, že nastane nová éra tolerance. Znalci poměrů v Sýrii však popisují situaci v Sýrii zcela jinak. Především jde o to, že Sýrie už desetiletí existuje spíše jenom formálně na papíře. Asadův režim neměl pod kontrolou rozsáhlé části ovládané Kurdy, na tomto území se nacházejí americké základny, které podle oficiálních zpráv útočí na Islámský stát nebo to, co z něho zbylo. V Sýrii má základnu i Rusko a tak jsme se mohli také dočíst, že s tím bude konec. Možná ano, možná ne – do pádu Asadova režimu totiž investovalo nejvíce Turecko a také Saudská Arábie. Turci ovládají příhraniční oblasti se Sýrií a jejich armáda bojuje právě proti Kurdům ze strany PKK. Další zprávy se týkají údajných dohod mezi Tureckem a Ruskem, které sice dalo od Asadova režimu ruce pryč, ale zajistilo mu azyl v Rusku.

Velmi objektivní informace o stavu syrské společnosti podávají dvě Češky, které v Sýrii žily od roku 2015 zde. O současném vůdci povstalců proti Asadovi píší toto: Lídrem HTS je totiž Muhammad Džulání, který je nejhledanějším teroristou světa. Na jeho hlavu USA vypsaly odměnu 10 milionů dolarů. Narodil se syrským rodičům v Saúdské Arábii a přilnul k radikálnímu islámu. Později odešel do Iráku bojovat proti USA, v Iráku byl pět let vězněn Američany a po propuštění odjel s velkým balíkem peněz do Sýrie, aby tam založil pobočku al-Káidy, kterou nazval Džabhat an-Nusrá. Svůj postup už tehdy koordinoval s lídrem Islámského státu (IS) Bagdádím, který mu do Sýrie posílal bojovníky, zbraně i peníze.

Podle tohoto zdroje jsou možné tyto scénáře:

1. Sýrie bude druhý Afghánistán s tvrdou vládou islamistů
2. Sýrie se stane tureckým satelitem
3. Občanská válka bude pokračovat
4. Budou naplněny sliby Džuláního a nastane smír (to považují spíše za zcela nepravděpodobné)

Zřejmě nejpravděpodobnějším scénářem tak bude kombinace bodů 1,2 a 3. Na částech ovládaných radikálními islamisty bude „druhý Afghánistán“, bude pokračovat silný vliv Turecka na centrální vládu a současně bude pokračovat i občanská válka mezi různými frakcemi a sektami. A jak jsem již zaznamenal i v komentářích českých komentátorů, jedinou jistotou je to, že Západ o uspořádání v Sýrii nebude rozhodovat.