Sýrie měla za svou stoletou republikánskou historii už devatenáct prezidentů. Je příznačné, že za posledních padesát let měla prezidenty jen dva. Nejdříve od roku 1970 Háfize Asada. A po jeho smrti v roce 2000 nastoupil jeho syn Bašár, ačkoli původně byl pro úlohu dědice určen jeho starší bratr. Ten ovšem tragicky zahynul.
Otec byl u moci třicet let, jeho syn by po dokončení tohoto volebního období svého otce téměř dostihl. Jenže asi polovinu Bašárovy dvacetileté prezidentské kariéry se odehrává občanská válka, z velké části chápaná jako boj za odstranění asadovského režimu.
Boje mimo jiné vyhnaly do exilu miliony prezidentových odpůrců, kteří se logicky voleb nezúčastnili. Nemají totiž obvykle platné pasy a v těch starých nemají razítko o legálním odchodu ze země. Volby se také nekonaly v oblastech, které jsou pod kontrolou opozice, ať už různých radikálních skupin na severu, nebo kurdských milicí na severovýchodě. Na jihu, v sunnitské oblasti, kde před deseti lety propukly první protesty, je prý cítit proti volbám značný odpor.
O výsledku bylo nepochybně rozhodnuto předem. A to přesto, že prezident měl dokonce dva protikandidáty z řad jakési povolené opozice. Vždyť už v případě prvních voleb, vlastně stvrzovacího referenda v roce 2000, měsíc po smrti Háfize Asada, vyjádřilo přání mít za prezidenta Bašára Asada přes 97 procent hlasů a o sedm let později to bylo znovu skoro stejné číslo – tedy podle oficiálních údajů. V roce 2014, na vrcholu občanské války, kdy ještě zdaleka nebylo zřejmé, jak vše dopadne, získal Asad údajně skoro 90 procent.
Proč se tedy volby vůbec konají? Jeden z důvodů je, že přišel čas. V Sýrii se prezident volí jednou za sedm let – Sýrie, podobně jako kdysi Československo, přejala některé ústavní formality z tehdejší Francie, vzoru republikánství. Asadova moc je nyní relativně konsolidovaná a není důvod vytvářet dojem, že se země nachází v mimořádném stavu.
Část lidí nepochybně Asada volí zcela dobrovolně. Nejen ti, jejichž rodiny jsou přímo napojeny na státní aparát, nebo ti, kdo k tomu byli donuceni strachem. Sýrie dávno před rokem 2011 trpěla obrovským vnitřním napětím a přítomností islamistické opozice.
A tak se mnohým zdálo, že diktatura, nota bene diktatura sekulární, v rukou příslušníka menšiny, je nejméně nebezpečnou variantou. Po deseti letech války a vytěsnění mnoha z potenciálních odpůrců k takovému závěru mohli dojít i ti, kdo by ho v minulosti nevolili. Lidé logicky touží hlavně po klidu.
Stále je tu ale otázka, co vlastně znamená Asadovo formální znovuzvolení, kromě signálu, že režim je na koni a vše je zpátky v normálu. Zahraniční specialisté spekulují o tom, do jaké míry je Asad skutečným držitelem moci, nebo je-li už jen nástrojem určité skupiny. On sám nedávno provedl jakousi čistku ve svém nejbližším okruhu, složeném z velké části z blízkých příbuzných – to se vykládalo jako pokus o konsolidaci vlastního postavení.
Asad a jeho režim přežili u moci také díky masivní pomoci Íránu a Ruska a jeho další osud je do značné míry na vůli těchto zemí závislý. Asad se zatím projevoval jako velmi obratný politik a zřejmě dokázal mezi oběma velmocemi manévrovat. Oba patroni mu ale nepochybně dávají pravidelně najevo, že není nenahraditelný, pokud by se v jeho okruhu našel někdo užitečnější.
Jeho jediným cílem nyní je udržet se nahoře, není tak docela jasné, co by s ním bylo, pokud by už nebyl prezidentem, ačkoli kdysi dávno jím zřejmě být nechtěl. Teď chce – a musí. Takový je úděl diktátorů.
Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus