Tak nějak za úpěnlivého mlčení českých veřejnoprávních médií se ve Švýcarsku chystá něco v Evropě nevídaného. Na základě silné občanské iniciativy No Billag (to je vehikl, který vybírá za veřejnoprávní vysílání poplatky) proběhne dne 4. března 2018 ve Švýcarsku referendum, ve kterém občané rozhodnou o zrušení anebo nezrušení poplatků.
Pro informaci uvádím, že v přepočtu platí Švýcar 385 eur ročně, z čehož je financováno rozhlasové a televizní vysílání ve čtyřech jazykových mutacích (německy, francouzsky, italsky a rétorománsky). V Německu je v některých médiích zjevný neklid a ARD mluví o úspornějším provozu, protože 17 eur měsíčně v Německu je stanoveno do r. 2020 a pak bude nutno poplatky stanovit znovu. Že to nebude méně, je jisté, to by v moderní době jistě nikdo nečekal, a že by případný příklad vedoucí k jejich odbourání ve Švýcarsku mohl zahýbat s německými poplatky, si dovede každý spočítat na prstech jedné ruky.
Ale zpět k onomu revolučnímu referendu. Šéf SRG (Švýcarská rozhlasová a televizní společnost) pan Cina čile komunikuje v médiích a na sociálních sítích, jakož i jinde na internetu, kde probíhá velká informační kampaň pro i proti. Vyjádřil optimismus, že občané pochopí, že pro všechny je veřejnoprávní vysílání dobré, i když je nevyužívají. Uvedl také, že pokud bude referendum pro zrušení poplatků, nebude možno udržet vysílání ve stávajícím rozsahu a stav, kdy bude možno produkovat jen takové programy, které se rentují, povede k oslabení demokracie. Naopak proti poplatkům hovoří skutečnost, že sledovanost veřejnoprávních programů slábne a je nahrazováno internetem a produkcemi šířenými moderními technologiemi mimo rádia a televize.
Jak jinak, umělci (celkem cca 5.000) rozjeli protiiniciativu „No Billag, No Culture“ a jurodivě předvídají bezmála kulturní katastrofu a kulturní Saharu, když se zredukuje veřejnoprávní vysílání. Jako bychom to neznali; umělci jsou velmi citliví, když mají přijít o sladkou mízu z prsů veřejnoprávního toku peněz. To je všude stejné. K tomu snad jen malou poznámku: to, co dnes se označuje jako postmoderní umění, se jen velmi špatně hodnotí a Bůh ví, že ani není jisté, zda mnohdy jde o umění. A zatímco se všichni mohou picnout z toho, že máme staronového presidenta a kolik lidí ho volilo, mě zase hodně děsí skutečnost, že na hromady šrotu, navaleného Krištofem Kinterou do Rudolfina, přišlo kolem 180.000 lidí. Ze snobů mám strach větší, neboť jejich řady rostou.
Typické je, že se o tomto referendu z našich veřejnoprávních médií nedozvíte lautr nic. Ticho jak na běloruském frontu před útokem. Jen servery specializované na média uvedly dva malé články, kde se ale zdůrazňuje, že podle průzkumů si Švýcaři zrušení neodhlasují. Vypadá to tak, ale nebyl bych zas tak optimistický, protože mezi lidmi ve Švýcarsku nechuť roste. Hodně jich má názor, že za dvakrát víc peněz mají Švýcaři méně muziky než Němci.
Naše veřejnoprávní média jsou, pokud jde o kvalitu pořadů, hodně na štíru se svým posláním a zpravodajství - ruku na srdce - nemá s nezávislostí a nestranností skoro nic společného. Tak například ČT24 zná ze západních velkých médií prakticky jen levicový Guardian (VB) anebo definitivně zešílevší Washnigton Post či belgické Politico. To jsou opravdu skvělé zdroje. To jen na margo.
Veřejnoprávní vysílání je s postupem moderních technologií již dnes a bude i nadále vystaveno stále většímu tlaku na zrušení a svět se skutečně nezboří. Fakt, nezboří. Ticho, kterým ČT a ČRo švýcarské referendum obestřely, svědčí o mnohém. Například o strachu, že by mohlo dojít i na ně. Tady vidíte tu informační sílu těch holomků. Kdyby na naše veřejnoprávní média došlo a byla by zrušena, nijak to nezhorší ani naše životy, ani naši informovanost, kterou musíme pracně vyhledávat mnohazdrojově. A nezhoršilo by to ani naši demokracii. Tu statečně narušují naši skvělí demokraté již 25 let svojí „oddanou prací pro veřejnost“ a noví nepolitičtí politici, kteří makají pro nás pro všechny, ať chceme či nechceme.
Naše veřejnoprávní vysílání není svatá kráva a není nedotknutelné a dopadne, jak zaslouží, protože kluci a holky tam nemáknou k lepšímu. Určitě se jeho konce u nás i jinde dožiji a „tak je to spravne, tak to ma byť“.
A takhle my tady žijeme.