Ve Venezuele vládla diktatura, o tom není pochyb. Není však dle mého názoru vhodné a z hlediska křehkého mezinárodního pořádku žádoucí, aby vnitřní záležitosti suverénního státu řešila nějaká třetí strana. No a to právě udělaly USA, i když šlo oproti ruské agresi na Ukrajině o relativně čistou a bleskově rychlou akci bez většího počtu kolaterálních škod, tedy mrtvých vojáků a zejména civilistů (podle údajů deníku New York Post bylo zabito čtyřicet Venezuelanů, mezi které patří i civilisté, přičemž se z toho seznamu nakonec vyklubala převažující většina Kubánců).

Po okupaci ukrajinských průmyslových oblastí a regionů bohatých na nerostné suroviny a vzácné kovy Ruskem ovládly USA největší zásoby ropy na světě a po Ukrajině a Venezuele jistě v blízké budoucnosti přijde na řadu Čínu dráždící existence nezávislého Tchaj-wanu a pak nějaký další suverénní stát a podobně, dveře jsou otevřené. Prezident Ukrajiny k tomu prohlásil něco v tom smyslu: „Co k tomu říct? Pokud je možné dělat tohle s diktátory, tak Spojené státy vědí, co mají dělat dál.“

Patrně si přeje, aby něco podobného provedly americké ozbrojené síly i v Kremlu s Putinem. Ale Rusko jednak není Venezuela a jedná se o jadernou velmoc, no a navíc není vyloučené, že se USA v rámci své nové doktríny budou věnovat hlavně území amerického kontinentu a Evropu s Asií přenechají jiným globálním velmocem.

Co se týče Evropské unie, jsem o tom celkem přesvědčen již od zvolení Donalda Trumpa prezidentem a jeho výroků týkajících se Evropské unie, NATO, výdajů na zbrojení a budoucnosti amerického ochranného pláště nad Evropou. Prezident USA to ve svém sobotním projevu ostatně řekl jasně a v odkazu na dvě stě let starou Monroeovu doktrínu podotkl, že Spojené státy neumožní konkurenci z jiných kontinentů rozmístění vojenské síly či jiných hrozících prostředků a zároveň zabrání tomu, aby tato konkurence vlastnila nebo kontrolovala strategická aktiva, což je docela zásadní posun ve vnímání doposud existujícího mezinárodního pořádku.

Naši vrcholní politici se k únosu prezidenta Venezuely zatím příliš nevyjadřují, je ale neděle dopoledne, brzy se jistě k nějaké reakci vymáčknou. Na tomto místě bych chtěl vyzdvihnout postoj francouzských národovců, který je kupodivu stejný jako postoj můj, a to jak stranické jedničky Marine Le Pen, tak šéfa strany Jordana Bardelly, pro které je státní suverenita něco posvátného.

Marine Le Pen zdůrazňuje nutnost dodržování mezinárodního práva (musím uznat, že podobným způsobem stejně jako u nás z toho tzv. spíše proruského prostředí Miloš Zeman odsoudila i okupaci Ukrajiny Ruskem): „Existuje zásadní důvod, proč se postavit proti změně režimu, kterou Spojené státy právě vyvolaly ve Venezuele. Suverenita států není nikdy předmětem vyjednávání, bez ohledu na jejich velikost, moc nebo kontinent, na kterém se nacházejí. Je nedotknutelná a posvátná. Vzdát se dnes tohoto principu ve prospěch Venezuely, nebo jakéhokoli jiného státu, by znamenalo přijmout zítra naše vlastní otroctví.“

„Rudý režim Nicolase Madury je mnohými zcela oprávněně kritizován z demokratického hlediska. Miliony Venezuelanů trpěly pod touto krvavou a nemilosrdnou diktaturou, která zbavila opozici politických práv a udržovala zemi v nekonečné hospodářské krizi. Nikdo ji nebude litovat. Respektování mezinárodního práva a suverenity států však nemůže být proměnlivé. Vnější svržení vlády silou nemůže být přijatelnou odpovědí, protože pouze zhoršuje geopolitickou nestabilitu naší doby,“ napsal mezi jiným na X Jordan Bardella.

No a jaké z toho všeho plyne ponaučení pro Evropskou unii, nebo pro naši zemi v případě těch, kteří si přejí, aby se EU rozpadla? Chcimírství je o ničem, chodit na demonstrace s květinami a křičet o míru, jak si to představuje pornoherec Rajchl a jemu podobní naivové z PRO a SPD, vede v konečném důsledku tak leda k životu v nějaké formě otroctví, které zůstává otroctvím, i kdyby se jednalo o nějakou jeho light normalizační formu, s čímž již máme několikero historických zkušeností. Ve staronovém světě, kde bude opět rozhodovat právo silnějšího, je podle mne nutné moderně vyzbrojit naši armádu a být připraveni na akutní evropskou hrozbu, kterou je v dnešní době bezesporu ruský agresivní imperialismus a ruské choutky na opětné získání bývalé sféry ruského vlivu ve střední a východní Evropě.

Vzhledem k tomu, že jistá část nejen naší politické reprezentace by proti této možnosti nic nenamítala, a dokonce ji zatím, byť zastřeně, nebo dokonce natvrdo, prosazuje, politický boj o podobu střední a východní Evropy, tedy oblasti, které se z ruské sféry vlivu po pádu komunistických diktatur podařilo odtrhnout, se patrně v blízké budoucnosti přesune do ještě intenzivnější podoby, než jsme ji znali doposud, kdy u nás v relativně nedávné minulosti občanská iniciativa „Ne základnám“ bojovala proti možné přítomnosti amerických radarů, a již nebude pouze marginální událostí jako politický happening, při kterém předseda Národní demokracie a geniální Klausův novinář A. B. Bartoš přinesl v dobách anexe Krymu Ruskem na ruskou ambasádu dopis, v němž Národní demokraté vyjádřili Ruské federaci podporu za snahu o zajištění pořádku a stability na Ukrajině.

„V současnosti je Rusko garantem rovnováhy v mezinárodních vztazích a sehrává nesmírně pozitivní roli například v Sýrii. Lze říci, že země, již v České republice zastupujete, je hlavní baštou proti agresivním útokům západních velmocí, které se v různých částech světa snaží prosadit nejen své ekonomické a politické zájmy, ale především svou zvrhlou ideologii,“ stálo tehdy v dopise, jenž pokračuje tradičními teoriemi o hrozbě nového světového řádu a podobně, ve kterém by Ruská federace a naše republika neměly místo a o tom, že právě v těchto geopolitických souvislostech je třeba vnímat dění na Ukrajině.

Onen „nový světový řád“ se začíná vyvíjet poněkud jinak, než si profesionální obchodníci se strachem představovali, no a v příštích letech bude asi ve střední a východní Evropě na politické scéně docela rušno, řekl bych, a vůbec z toho vývoje nemám radost.

marakweb.wordpress