"Niagara je ukapávající vodovodní kotoutek ve srovnání s tím, co jsem tady viděla," prohlásila Eleanor Rooseveltová a tím "tady" myslela vodopády Iguazú , kde třicet řek povodí Paraná se sbíhá a padá 200 stop v kaskádách do hlubin, prý 200 000 kubíků za vteřinu a okolí se třese. Jel jsem se tam podívat, zamířit k hranici. Mezi Brazílií a Argentinou ji tvořila řeka ne víc než sto metrů široká a most přes ni nevedl. Jeho vzniku zabránily okolnosti politické povahy, sousedé si nevěří. To se Brazílie spíš domluví se slaboučkou Paraguayí.

Blížil se západ slunce, v džungli tropickou výhní a zelení jsem došel k vodě kávové barvy. Šine se tiše, plíží se jako anakonda, získává na tempu, začne se řítit do nižších poschodí. Hnědá voda v pádu zbělá, vzniknou kudrnaté provazce. Iguazú tvoří podkovu posetou ostrůvky, spojenými dřevěnými můstky. Statistika tvrdí, že dochází k uštknutí každého sedmého vetřelce. Se zájmem jsem pročítal na kmenech přibitá varování plazy neprovokovat a netrýznit.

Po návratu z Argentiny do Brazílie přes řeku bez mostu jsem druhý den zamířil k mostu vedoucímu do Paraguaye, tehdy ještě starodávné diktatury generála Stroessnera, útulku nacistických běženců, jednoho ze světových center pašeráctví. Brazílie s Paraguayí právě dobudovávaly přehradu Itaipu, větší než Asuán či Bratsk. Projekt zničí vodopády, ale dodá elektřinu do pramálo obydlené oblasti.

Autobus zastavil u PONTE INTERNACIONAL DA AMIZADE a pasažéři se pustili do pochodu po kilometrovém mostu Přátelství, aniž by zpomalili a vůbec vzali na vědomí brazilskou pohraniční stráž. Opatrný cizinec, jsem výjimka. Šel jsem se s pasem představit, s informací, že si jen na pár hodin zaskočím k sousedům. Mládenci úřadovali v bílých pláštích, dělali dojem lékárnických učňů. Při předklonu z nich ale čouhaly bambitky. Za pultem samá ochota a do pasu mi dali razítko, že jsem opustil zemi.

To je v pořádku, však mám vízum k neomezeným vstupům. Odchod přes dlouhý most, po kalné řece Paraná se momentálně ploužil jen jeden parníček. Mířím k obrysům města Puerto Presidente Stroessner, s pověstí tak znamenitou, že je přirovnáváno k pistolnickým výspám amerického Divokého západu v dřívějších dobách. Herny, nevěstince, drogy, kdejaký pašovaný kontraband, jakékoliv hříšnosti k mání a dodání.

Vešel jsem do prvních dveří úředního vzhledu, za nimi se rozvaloval poďobaný chlapík v umolousané uniformě. Měl jsem potíže pochopit smysl jediné jeho věty. Gestikulovali jsme, šermovali, až jsem se konečně dovtípil, že jsou ochotni mě do diktatury vpustit, ale ne na míň než čtyřiadvacet hodin.

Seňoři, za tu dobu míním v Rio de Janeiru vybalovat kabát na cestu do arktické nepohody v New Yorku! Adios, mauta, vždyť já k vám nemusím. Kousek země zakázané jsem si od hraniční čáry fotografoval a dal se do pochodu. "Tak já už jsem zpátky," oznámil jsem lékárníkům.

Jenže oni se tvářili, jako by mě viděli poprvé. Podám jim pas. Hledají paraguayské razítko. Nemám. Svolali poradu. Znovu krčí rameny.

Klasické limbo - z Brazílie jsem odešel a nemohu do ní přijít, poněvadž z Paraguaye jsem neodešel, neboť jsem tam nepřišel.

"Jděte zpátky," radili.

"Nechtějí mě a já tam nechci."

"Jak to, že nechcete, prve jste tam chtěl."

"Prve jsem měl čas, teď nemám. Už musím na letiště."

"Vy nám komplikujete službu."

""Když mi dáte razítko, bude po komplikacích."

"Vy chcete, abychom porušili předpisy. Jak můžete sem znovu přijít, když jste jinde nebyl?"

"Ale teď jsem tady!" Koulel jsem očima, chtěl jsem jim podstrčit bankovky, snažné, všimné, každý tady bere, ale jak uplácet pět oficiálů najednou, neznám sazby, třeba by se urazili, že nabízím málo a skřípnou mě za spáchání zločinu.

Na stará kolena brečet nebudu. Tak si se mnou dělejte, co chcete. Sesul jsem se na židli, předstíral fatalismus a čekal na zázrak.

Konečně se dostavil v podobě zákona dialektiky o narůstající kvantitě přerůstající v novou kvalitu. Stokrát nic umořilo osla. Znovu zalistovali v mém pasu tucekrát již nalistovanou stránku, komandant zvedl pero, pak je zas položil, znovu je zvedl, podíval se na mě, pak z okna k řece, a konečně přeškrtl ošidný štempl o opuštění země a připsal SEM EFEITO.

Mazal jsem jako uličník, jen aby si to lékárníci nerozmysleli. A měl jsem na sebe vztek, takhle se nechat vykolejit z dobré pohody. Vždyť jsem mohl odjezd z Brazílie odložit, nebo napřed jít na den do Paraguaye na inspekci brlohů a teprve pak do Argentiny k padající vodě.

Jenže den poté se u vodopádů zřítil můstek a třicet, možná že čtyřicet návštěvníků našlo smrt smetením do scénických hlubin, dočetl jsem se v New York Times.

Jak již v předchozím textu poznamenáno, potomek z bavorského Hofu u české hranice, po jednatřiceti letech u diktátorského vesla byl svržen, ze země vypuzen a mně odepřené hříšné město Puerto Presidente Stroessner se dočkalo přejmenování na Ciudad del Este.

V roce 2008 prezidentské volby vyhrál katolický biskup Fernando Lugo, šampion chudých, prosazovatel tzv. liberation theology, též znám jako "otec všech Paraguayců," jemuž se podařilo zlomit mocenský monopol ustavičně vládnoucí Colorado strany.

Jenže po tomto jeho politickém triumfu, z nijak důsledného celibátníka se vyklubal velmi plodný prelát, otec potomstva ne-li celého národa, tak aspoň dětí čtyř matek.

Výtečná to záminka, aby ho v červnu 2012 Kongres z prezidentského úřadu vypudil.

KONEC