„Neposlušnost je skutečným základem svobody. Poslušnost náleží jen otrokům,“ napsal v roce 1849 ve slavné eseji O občanské neposlušnosti americký spisovatel Henry David Thoreau. Jeho pohrdání státem a extrémní pojetí osobní svobody bylo později mnohokrát kritizováno jako přepjatě individualistické, anarchistické, elitářské a nedemokratické. Ani řada nelichotivých nálepek ale neskryje hodnotu myšlenek, kterými se inspirovaly takové osobnosti, jako byl Mahátma Gándhí nebo Martin Luther King. Thoreauovy teorie o nadřazenosti svobody každého člověka nad mocí státu četli představitelé dánského hnutí odporu za druhé světové války, citovali z ní odpůrci mccarthismu v padesátých letech i bojovníci proti apartheidu v Jihoafrické republice o desítky let později. Vlna zájmu se obnovila pokaždé, když stát přestal být partnerem občanů a začal je omezovat způsobem, s nímž se nemohli smířit. Hodnotu skutečné svobody si totiž lidé začínají uvědomovat až ve chvíli, kdy o ni přicházejí. Pak už ale většinou bývá pozdě.

Miliony občanů, kteří mají to štěstí, že žijí v bezpečné a relativně prosperující zemi, jako je Česko, si zvykly považovat svobodu za samozřejmost. K možnosti chodit, kam se jim zachce, cestovat do zahraničí a číst, co je napadne, se chovají, jako by to bylo samozřejmé právo odnepaměti. Uplynulo přitom pouze dvacet let od časů, kdy stát dohlížel na každého občana a jeho politické smýšlení, kdy cesta do zahraničí byla pro řadu lidí pouhým snem a veřejné přiznání k četbě některých autorů se rovnalo profesní a společenské sebevraždě. Jediná generace Čechů, ta, která se narodila před druhou světovou válkou, viděla, jak jejich zemi okupuje napřed německá a později sovětská armáda, zažila transporty do koncentračních táborů, věznění bez soudu i justiční vraždy. Svobody se dočkala až ve stáří. Jen před pár lety, v minulé dekádě, se v Evropě děla zvěrstva středověkých rozměrů. Země, které kdysi tvořily Jugoslávii, přitom nejsou od Prahy daleko a devadesátá léta nejsou vzdálená minulost. Představa, že stát dokáže své občany v takových situacích ochránit, je jen zbožným přáním. Naopak to byl právě vlastní stát a jeho představitelé, kdo v těchto případech šikanoval, věznil, či dokonce zabíjel občany, jejichž ochrana patřila k jeho základním úkolům. Myslet si, že se něco podobného nemůže opakovat, je iluze.

Existují ale lidé, kteří se s možností, že by jim někdo jejich svobodu mohl omezit či vzít, odmítli smířit. Jsou opatrní, někdy až paranoidní a státu a jeho úředníkům principiálně nedůvěřují. Chtějí mít jistotu, že oni sami, jejich rodiny i nabytý majetek jsou v bezpečí. Na mapu světa se dívají jako na katalog zboží, ze kterého si mohou vybrat to, co je pro ně nejvýhodnější. Vyberou si zemi, kde zaregistrují své firmy, stát, jehož pas by chtěli vlastnit, a místo, kde by chtěli (ne)platit daně. Námitkám, že jde o sobecký přístup, se brání poukazem na to, že pouze využívají legálních možností, které jim poskytuje globalizovaný svět. Ten je pro ně jakousi hrací plochou pro úspěšné, extrémně mobilní jedince, kteří se zbavili právních pout, jež je vázaly k jedinému místu. Neznamená to, že by neměli vztah k rodné zemi, v mnoha případech jsou právě tito lidé přesvědčenými vlastenci. Příkladem může být bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, který je na svůj český původ hrdý a o vztahu k vlasti rád a často mluví. To mu však nijak nebrání v tom, aby využíval i svého švýcarského občanství, nebo aby vložil rozsáhlý rodový majetek do nadace se sídlem v lichtenštejnském Vaduzu. Jako člen rodiny, jejíž statky byly v minulém století několikrát vyvlastněny a jejíž příslušníci museli utíkat ze státu, v němž žili po staletí, si dobře uvědomuje, že podobná situace může jednou opět nastat. Potom se ukáže, kdo byl připraven.

Týdeník EURO 21/2009