aneb Tři scénáře příštího vývoje
Všechny národy stvořil Alláh, ale židy Satan. (arabské přísloví)
Sám nevím, jestli bych našel odvahu vystěhovat se do Izraele, být židem. Nebo spíš, teď v kmetském věku už bych to nějak doklepal, kde jsem, ale kdyby mi bylo tak mezi třicítkou a čtyřicítkou, žil například v Paříži a chtěl si uchovat židovskou víru a životní způsob... Arabové mohou prohrát sedmasedmdesát válek s Izraelem a až na tu blamáž se pro ně dohromady nic nezmění; pro Izrael by jediné selhání, jediná prohra znamenala katastrofu, před níž by zbledla i jména Treblinka a Osvětim. Přesto se vystěhovalctví z Francie do Izraele v porovnání s předchozím rokem zečtyřnásobilo; to už musí být sakramentský pocit bezmoci, rezignace, ponechání v bryndě spoluobčany i státní mocí, bere-li člověk na sebe tak nejistý úděl. Noviny, to se ví, hned spustily lamento – v Evropě se znovu vzmáhá antisemitismus! Houbeles se vzmáhá, tak pravím. Vzmáhával se, ale působením jistých historických okolností jej ubylo znamenitě; přiboudlá hlavička, v níž doposud straší židožroutské sentimenty, se tu a tam vyskytne, ale v početním poměru ku zbytku veřejnosti asi jako podivínů domnívajcích se, že střevní potíže lze léčit zaklínáním. Nikoliv, pro tento relikt časů minulých francouzští a jiní židé do země předků neodcházejí, je jiná, aktuálnější příčina. Ti, pro něž se pařížský žid rozpakuje vyjít na ulici s jarmulkou na hlavě, navštívit košer řeznictví nebo židovskou kavárnu, nejsou poslední z vymírajícího druhu evropského antisemitismu, nýbrž povýtce muslimové, pro něž je každý žid ze zásady zlý, zlý už od narození a hodný opovržení, když už ničeho horšího. Ostatně nejen ve Francii. Zeptejte se kteréhokoliv muslima v kterékoli zemi, co si myslí o židech, a počkejte si na odpověď.
Mohu v té věci posloužit příklady z vlastní zkušenosti. Cesta z Ammánu, hlavního města království jordánského do přímořské Aqaby je dlouhá a únavná, i vyhrne se v půli té vzdálenosti cestující veřejnost z autobusu, aby si zakouřila a poseděla u čaje. Posadím se také k takovému dobráckému, postaršímu strejdovi, jenž zjistiv ve mně cizince se vyptává, odkudpak že jsem. „Almáníja,“ odpovím. „Ah,“ zajásal ten muž, „Germany! Germany good! Hitler good!“ Netřeba dlouze rozvádět, proč je až podnes pro naprosto převážnou část muslimstva (ta druhá sotva ví, kdo ten pán byl) Hitler good: protože tak ukázkově zatočil se židy; a pokud k němu mají přece jisté výhrady, tedy že své zbožné dílo nedokončil. To oni by dokončili, kdyby Alláh ukázal příležitost. Jindy zase, to už v Libanonu, se bavím s bystrým, inteligentním a nad průměr vzdělaným mládencem, na rozdíl od jordánského strejdy hovořícím vemi obstojně anglicky. „Nejsou dobré a zlé národy,“ dovozuji, když debata došla až sem, „jsou jen dobří a zlí lidé v každém národě.“ Tomu naprosto nebyl ochoten rozumět. Je jeden od přírody zlý národ, ne že ne. Židi. Židáci, říkávalo se u nás za pradědečků, než je to přešlo. Muslima to nepřejde. Proč?
Muslim by asi odpověděl, že pro nevýslovné utrpení palestinského lidu, jejž židé tenkrát před sedmdesáti lety vyhnali z domovů. Tvrzení ne zrovna přesné; židé nikoho nevyháněli, to spíš radikální imámové sami vyzývali palestinské Araby k odchodu ze země slibujíce, že nepotrvá dlouho a vrátí se s vítěznými armádami zpět. Vítězné armády však dostaly nařezáno a potomci vystěhovalců dodnes dřepí v uprchlických táborech; potomci těch však, kdož odolali vábení imámů, jsou dnes relativně spokojenými izraelskými občany, nebo by přinejmenším své izraelské pasy za irácké či jiné takové nevyměnili. Ne, to samo by k nenávisti tak vytrvalé nestačilo, ostatně máme ve své blízkosti také potomky jakýchsi vyhnanců, že ano. Nedřepí však ještě v třetí a čtvrté generaci v utečeneckých lágrech, nýbrž se plně a úspěšně integrovali v hostitelské zemi; a nenávist vůči nám Čechům si také žádnou nepěstují, jak sám mohu potvrdit, maje dost takových ve svém okolí i ve vlastním vyženěném příbuzenstvu. Ne, v tom to není. V čem ale, u vousu Prorokova?
Pánta chorei kai oudén ménei, učil Platón, vše plyne a nic nezůstává stát. V zásadě ano, slovutný filosofe, leda s jedinou výjimkou. Islám neplyne, ani plynout nemůže a nesmí; zůstává takovým, jakým byl v časech Muhammadových, dokonalý, věčný a dál už nezměnitelný, kdyby takovým přestal být, nebyl by to islám. V časech Muhammadových také hledejme původ neutuchající nevraživosti muslimstva vůči židům. Rozevřeme svatou knihu Al Qurán[1] (korán) a vizme. Zpočátku se Prorok k židům staví s jistou obdivnou úctou; spolu s křesťany je zve vlastníky písma (tóry a evangelií). Korán k tomu praví súrou Pavouk, verš 45: Nepři se s vlastníky písma, leda způsobem nejvhodnějším – a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: „Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh i váš Bůh jedno jsou. Přesídlením z Mekky do Medíny se Muhammadův postoj začíná měnit. Z uprchlíka se stává vládce, je rozkazovačný a netrpělivý, přesto však ještě židy ujišťuje, že po zaplacení zvláštní daně budou požívat jeho přízně a ochrany: nemusí mít strach a nebudou zarmouceni (súra Postřený stůl, verš 69). Když ale medínští židé ani po třech letech nebyli ochotni uznat ho za Proroka, zříci se svého židovství a přijmout islám, povýšenou blahosklonnost vystřídalo ohledu neznající nepřátelství. Židovské kmeny Qainuqa a Nadir dal Muhammad zbavit majetku a vyhnat; třetí kmen medínských židů, Quraiza, mu pil krev nejvíc a také to odskákal nejhůř: ženy a děti dal prodat do otroctví a muže veřejně postínat na tržišti. Odrazem té proměny je verš 56. súry Prostřeného stolu: Vy, kteří věříte! Neberte si židy ani křesťany jako přátele, neboť oni jsou si přáteli jedni druhým. Kdokoliv z vás se s nimi přátelí, ten stane se jedním z nich a Bůh věru nepovede lid nespravedlivý. Ještě o něco ostřeji verš 82. téže súry: Věru zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími nepřáteli věřících, jsou židé a ti, kdo k Bohu přidružují (míněni jsou křesťané, přidružující k Bohu navíc Syna a Ducha svatého). I jest patrno, že navzdory zásadní neměnnosti islámu se jakýsi vývoj přece udál, ale jen v Muhammadově vztahu k oběma zmíněným věroukám: od počáteční úctyplné tolerance k nesmiřitelné zášti. A už to tak zůstalo až do dnů současných, ledaže s občasnými výkyvy mezi nadřazenou pohrdavostí a vražednou nenávistí, jak jsme toho svědky právě nyní.
Zbývá ještě určit, jaké stanovisko k tomu máme zaujmout my, křižáci a sionisté, kteří také snad máme nějaký vlastní zájem. O sionisty bych – aspoň prozatím – velký strach neměl; mají dosti síly vojenské i morální, aby uhájili svůj ostrůvek občanské svobody a demokratického řádu v nepřátelském obklíčení. S námi západními křižáky je to už nahnutější. Samým porozuměním a samými všelidskými ohledy jsme se vmanévrovali do situace, z nějž vede jen dvojí cesta: k pořádnému mazci, jelikož co je zameteno pod koberec, není vyřešeno, nebo... no, k osudu židovského kmene Quraiza snad bohdá ne, ale k postavení podřízené, na dobré vůli vítězově závislé menšiny dozajista, má-li jít vývoj přinejmenším v Evropě stejným tempem dál. Co s tím? Je ještě nějaké co s tím?
Snad by bylo: nechat povinných frází a poučit se na židovském příkladě. Jsou v muslimské jednotě všelijaké trhliny, nesnášejí se sunité s ší ́ity, saláfisté se súfisty a vůbec kdekdo s kdekým, jen v zášti k židovskému plemeni jsou si všichni jednosvorní. Můžeme věřit, že v poměru k nám, křesťanským křižákům, je tomu naprosto, ale naprosto jinak, jak jsme ze všech stran ujišťováni? Že jacísi džihádisté, když vtrhnou do nějaké kavárny či redakce a postřílejí, kdo jim přijde do rány, jsou šílenci, nemající nic společného s náboženstvím islámu, jak vzápětí po masakru v redakci Charlie Hebdo uklidňoval vzbouřené vlny veřejného mínění prezident Françoise Hollande a po něm veškerá politicko-intelektuální elita Evropy? Ponechme stranou otázku, zda ti, co takové věci říkají a píší, svému tvrzení také věří, nebo je to povinná úlitba božstvům politické korektnosti, a pokusme se odhadnout další vývoj. Prorocké brejle nemá v šupleti nikdo, i když se ledakdo tváří, že ano, ale trocha historické paměti také postačí; a hovoří o tom, že vývoj se může vydat mnoha cestičkami, zřídkakdy ale kam ukazovaly optimistické předpovědi.
Jest optimismus opiem bláznů; rozumný člověk uváží všechny myslitelné alternativy a pro jistotu přidá ještě jednu nemyslitelnou. Tudíž: jaké mohou být alternativy civilizačního zápolení v bližší i vzdálenější budoucnosti? To totiž veřejné debatě chybí: řeší či spíš žehlí průšvihy právě přítomného času; co se bude dít a v čem bude žít naše potomstvo za dvacet, padesát či sto let, jaksi nikoho nezajímá. Přistupme tedy k uvážení vývojových alternativ i z tohoto nikoli zanedbatelného hlediska.
1. Vražedný fanatismus v zemích islámského Východu se vyčerpá a pomine. Situace se uklidní, tamní lidé už nebudou mít proč zaplavovat Evropu uprchlickými proudy. Ti, kteří už na její půdu vstoupili, se nejpozději v druhé generaci integrují, stanou se loajálními občany svých hostitelských zemí, naučivše se jejich jazyk a získavše potřebnou kvalifikaci budou vítaným omlazením stárnoucí evropské populace, čím jest mimo jiné vyřešena otázka důchodů. Svou islámskou víru si ponechají, avšak smírnou, tolerantní, všeho násilnictví prostou. Znepokojivý nárůst muslimské složky obyvatelstva se v podmínkách svobody a blahobytu samovolně zastaví, i netřeba se báti nějakého Islámského státu na půdě Evropy, jak jím strašil nebožtík Kaddáfí. Sám bych se za takový scénář modlil, co by má hříšná duše stačila, obávám se však, že jí budoucnost nevyhoví; i postupme k náhradní alternativě.
2. Podíl muslimů v evropské populaci poroste i nadále, až někdy mezi lety 2050-2070 překročí hranici padesáti procent a z menšiny se stane většina. Což však nebude žádná pohroma, jelikož hrany mezikulturního střetu se mezitím obrousí, obě složky obyvatelstva si na sebe zvyknou a poznají výhody vzájemné spolupráce, jako je tomu v dnešní (psst, huby pochybovačné) Jihoafrické republice. Politická moc ovšemže bude v rukou muslimské většiny, to v demokracii jinak nejde, autochtonní menšině však zůstane dostatek moci hospodářské, jíž bude užívat k oboustrannému prospěchu. Turbany, hidžáby, nikáby a jiné textilní doplňky jí nikdo vnucovat nebude, svoboda projevu zaručena. I za takovýto scénář bych se ještě modlil, byť i ne tak horoucně.
3. Až k padesátiprocentní hranici platí alternativa č. 2, poté se scénář radikálně mění. Autochtonní menšina může mluvit o štěstí, bude-li jí dopřáno bezprávné postavení tzv. dhimmí, jež smí ve vší tichosti a pokoře existovat a zaměstnávat se podřadnějšími řemesly, pokud v ničem nepřekáží zájmům a právním předpisům vládnoucí většiny. Přestoupit na islám je ovšem radno a výhodno. To ještě v lepším případě; vyloučit nelze ani o něco příkřejší zacházení s nevěřícími, jakého jsme svědky v Sýrii a na jiných bojištích svaté války. Tím spíš, povede-li likvidace jinokulturních menšin k zaostání, úpadku a nakonec k rozkladu politických i hospodářských struktur. Ze samé podstaty své víry nemůže, nesmí muslim připustit, že chyba je na jeho straně, to by připustil, že chyboval Bůh; i hledá Satana, který za všechno může, až ho najde. I nezbývá než se modlit, ale na některé věci, obávám se, je sám Alláh krátký.
Ponechávám na vybranou váženému čtenáři, kterou z naznačených alternativ pokládá za pravděpodobnější, přičemž je navíc třeba vzít v úvahu celou škálu přechodů, kliček a odboček, jaké mívá v zásobě škodolibý osud. Jen o jedno bych prosil: mluvme o alternativách, nikoli o možnosti jediné, vše ostatní vylučující. Ničemu se dějiny tak rády nevyšklebují jako nepochybným jistotám. Trocha skepse neuškodí; co tak vím ze zkušenosti svého dosti už dlouhého života i z vyprávění pamětníků, spíš než plánované, s jásotem a prapory máváním očekávané úspěchy se vždy nakonec dostavil průšvih, všech průšvihů futrál. Což ostatně, obtížno si nevšimnout, platí zvýšenou mírou pro stav dnešní; stačí si vzpomenout, jak dopadla všeliká s jásotem vítaná arabská jara, není-liž pravda. Netěšme se blahými vidinami, budoucnost nepáchne ničím kalým, jest radno připravit se na možnost nejhorší a nemyslitelnou. Nedostaví-li se, můžeme být rádi; dostaví-li se, nebudeme koukat celí vyjevení a snad i najdeme vůli k odporu. Bude-li ovšem ještě co platný. Jako vždy, lépe jest malérům předcházeji než pozdě bychů honiti, ale vyprávěj to optimistům ze zásady i z ideologické zabedněnosti.
Střílí se, vraždí se v Paříži i jinde, v zahradě Alláhově se krky podřezávají, památky mnoha tisíciletí se co neislámské se zemí srovnávají, čím dál obtížnější je tvrdit, že násilný islamismus nemá vůbec, ale vůůůbec nic společného s islámem. Nestačím se divit smělosti těch, kdož tak mluví a píší, přičemž z jejich písemných projevů je znát, že co živi byli, půl stránky koránu si přelouskat je nenapadlo. Mělo by být samozřejmé, ale jaksi není: v první řadě buďtež slyšeni ti, kteří se v daném problému na základě poctivého studia orientují, až po nich, pakli vůbec ti, kteří se jen něčeho domýšlejí nebo si problém nakroutili tak, aby výsledek souzněl s jejich iluzorními představami. Připouštím, že korán není zrovna zábavné čtení; rovněž chci už předem čelit výtkám, že v tomto článku uvedené citace jsou vytržené z kontextu. Korán, kniha tak chaotická, z navzájem nesouvisejících útržků sešitá, do hloubky nejdoucí, leda v hrozbách mukami pekelnými těm, kdož neuvěřili, a v poněkud dětinském líčení ráje, pouze pro pány ovšem... kdo v ní najde nějaký kontext, zaslouží si vyznamenat řádem Sherlocka Holmese. Učiťsja, učiťsja, učiťsja, jak to říkal ten, jak on se honem... pak teprve kázat, vzácní pánové!
Na závěr pokládám za potřebné vysvětlit, proč navzdory současnému obyčeji píši slovo „žid“ s malým počátečním písmenem. Pamatuji totiž poválečný čas, kdy se psalo slovo „němec“ s malým písmenem co výraz pohrdání, dnes naopak se sluší psát „Žid“ s velkou počáteční literou co výraz jakési úcty. Jiní národové si pravopis tak superkorektně nepřiopravili, i nevím, zda je to obrazem české duše, dle okolností tu pohrdavé, tu hledící se přišmajchlovat, ale v každém případě je to mluvnický nesmysl. Jak se pamatuji ze školy, píší se s velkým písmenem jména národů a zeměpisných útvarů, s malým pak kulturních a náboženských skupin, jakož i ras lidských. Po světě roztroušení, ve svých zemích dokonale integrovaní židé spadají do kategorie kulturních a náboženských skupin (malé ž), teprve vytvořením státu Izrael se po dvoutisícileté přestávce stávají opět národem; pak ale píšeme Izraelci (s velkým I). Chceme-li už nějak vzdát čest židovskému lidu, vezměme si příklad z neuvěřitelné odolnosti, s níž po dva tisíce let vzdoroval útlaku a pohrdání, i neústupné statečnosti, s níž židovský stát vzdoruje na jedné straně pokusům svých nepřátel dokončit, co nestačil nekňuba Hitler, na druhé západním krasoduchům, doporučujícím ze zápecí svých fakult a redakcí filosoficky vybroušenými, vysoce etickými slovy izraelským židům sebevraždu.
Neodpovídej bláznu podlé bláznovství jeho, abys i ty nebyl jemu podoben, praví král Šalomoun knihou Přísloví, což platí jak vytesané v žulu i v tomto případě.
Hannover, 9. března 2015
Psáno pro Novy Polygon.
[1] Arabskou hlásku Q čtěme jako hluboké hrdelní K, tedy nikoli Kv