Začnu oklikou - totiž dotazem, mnohokrát již obdrženým jak v rodné zemi, tak ve všelijakých Tramtáriích - zda jsem pyšný na skutečnost, že jsem se narodil jako Čech.

Na takovou otázku se přece nedá smysluplně odpovědět. Být pyšný na něco, na čemž nelze mít sebemenší zásluhu? Každý z nás se někde přece narodit musel.

Z každého koutu světa se ozývají vlastenecké hlasy zdůrazňující znamenitosti svého národa, jakkoliv momentálně neviditelné. Republička Nauru, plnoprávný člen OSN, donedávna s nejvyšším per capita příjmem na každou hlavu obdarovanou tamějším občanstvím. Občané neplatí daně, toliko inkasují přemnohé požitky, všechny práce zastanou přivezení gastarbajtři. O takový výsledek se postaralo kálící ptactvo, zdroj fosfátu nejnáramnější kvality. Zdroj opulence je již ale vyčerpáván, občané se rozhlížejí po nákupu nové vlasti k příslušnému přesídlení. Jak to asi pak bude dopadat s jejich pýchou?

Jakým zdrojem pýchy by mělo být narození v Bolívii, která prozatím prohrála všechny své války, i svůj mořský břeh pozbyla, a dosud drží světový rekord v jednom dni mít tři prezidenty? Ten první už před obědem visel na kandelábru.

Pýcha být Kambodžanem? Autogenocida, vyvražďování vlastního národa svépomocí, tak se postaral Pol Pot, ve Francii vzdělaný marxleninský intelektuál.

V případě právě převažující mizerie se tedy odvolávat na výkony předchozích generací. Argentina měla všechny předpoklady úspěchu – úrodnou půdu, jeden ze čtyř největších vývozců obilí (spolu s USA, Kanadou a Austrálii) s kapacitou krmit svět, s přírodními zdroji včetně naleziště ropy a přírodního plynu, a přesto se tam podařilo zemi důkladně zbídačit. Před druhou světovou válkou, na níž se Argentina nepodílela a z neutrality měla či aspoň mít mohla značný prospěch, její průměrný per capita příjem se rovnal tomu severoamerickému, načež klesl na jeho pouhou jednu čtvrtinu.

Číňané - dědici nejstarší civilizace, se věnovali filozofii už v dobách, kdy naši evropští předkové s kyji si vzájemně rozbíjeli negramotné lebky. Došlo k vybudování milionových měst, zatímco Londýn či Paříž ještě nepřestávaly být vesnicemi. Velikánská říše, pokládající se za střed vesmíru, vynálezce střelného prachu, vývozce hedvábí. Staletími se ale přemnohé velice pozměnilo, potupného úpadku přibývalo zejména v devatenáctém století a porovnejme teď se znamenitými výkony této současné doby.

Přisvojování si nároku na vlastní mimořádnost, unikátnost se v anglicky mluvícím světě vyjadřuje subjektivem exceptionalism - výjimečnost, neobvyklost, víc než odlišnost: autentický unikát. Takovým příkladem poslouží národ jihoafrických Búrů, vesměs vzájemně spřízněných, všeho všudy s necelými dvěma tucty příjmení těchto bělošských synů a dcer černého kontinentu. Mají vlastní řeč afrikaans, s níž se v Evropě, kontinentě svých prapředků, nikde nemohou domluvit. Svému jazyku v kapské provincii, zdroji znamenitého vína, vybudovali velikánský pomník.

Jiné podoby sebevědomého exceptionalismu - varianta maďarská: ugrofinsky ovšem neumím, po takovém umu nebažím, v české verzi mi to vychází ve smyslu: "Neexistuje život jinde než u nás v Maďarsku, a i kdyby existoval, nemělo by velkou cenu ho žít." Podobně ultranacionalistický ethos se ozývá z daleko početnějšího tureckého společenství.

A u nás v nejbližším sousedství se ozývaly zvuky s patriotických ujišťováním

Deutschland über alles.

- - -

Chvástání trpaslíků ovšem působí směšně, nijak nebezpečně, ale čím mocnější stát, tím nepříjemněji vyzní. Američanům po druhé světové válce připadla nezáviděníhodná role zbylé supervelmoci, a jimi nezřídka zmiňovaný exceptionalismus na popularitě u outsiderů nepřidává.

V mém případě pozvolné seznamování s jeho zvláštnůstkami rovněž vyžadovalo svůj čas a trpělivost. Vyjevený emigrant v multimilionovém mraveništi New York City, na televizi hektolitry krve, kupy mrtvol, a poprvé jedu metrem k moři, autentickému oceánu, stát se svědkem hodně puritánské háklivosti: pobihající předpubertální holčičky, textil kryl jejich dvě hrudní hrozinky, neboť kdyby tomu tak nebylo, musel by zasáhnout šerif. Šel jsem na úřad cosi důležitého vyřizovat, očekával jsem spoustu papírování a štemplování a zatím úřednice přikývla k tomu, co jsem řekl a bez razítka se na dokument podepsala pouze křestním jménem Barbara. Kantorskou kariéru jsem započal v žírné Iowě, kde nebylo zvykem zamykat auta, ba ani vlastní dům.

Antiamerikanismus je vlastně fenomén starší než USA. Asi zcela první zatracující verdikt vyslovil francouzský právník Simon Linguet v osmdesátých letech osmnáctého století, krátce před pádem Bastilly a Velkou revolucí. Už tehdy varoval Evropu před Amerikou, tamější verbeží, chátrou, vytvářející odporný druh státu a společnosti -- hrozba to starobylému kulturnímu kontinentu. Toho se věru nedočkal, život mu ukončila gilotina obsluhovaná jeho spoluobčany.

Zrodila se děsivá duální vize konkurenta – jednak jako zákeřný rozvratný model společenského uspořádání, jednak jako nenasytná, rozpínající se mocnost. V devatenáctém století to byla hrozba americké industrializace, zejména mechanizace a produktivita zemědělství. Ve století dvacátém, nedlouho po první světové válce, kterou pomohly vyhrát americké jednotky přispěchavší ze zámoří, antiamerikanismus ve sladké Francii bujel ještě víc, než v nynější naší době.

Američané přišli zachraňovat prozatím dvakrát. Evropského území se nezmocňovali, ač, pravda, značný počet hektarů půdy tam použili k pohřbení svých vojáků. Na jedenácti takových hřbitovech odpočívají kosti víc než šestašedesáti tisíc synů z Kansasu či Kentucky. Jaký asi měli důvod zrovna tam předčasně dodýchat?

Americká kultura – co to je? Vzájemně se vylučující nonsens. Stejně tomu tak v jejich politickém počínání. Kovboj Bush, před tím kovboj Reagan a nejinak se o Američanech jako honácích skotu vyjadřoval i Adolf Hitler, ač chromého F.D. Roosevelta s lasem nad hlavou a na cválajím oři věru není jednoduché si představit. Primitivismus a neomalenost tamějších předáků prý kontrastuje se sofistikovanými nuancemi evropských státníků. Těch, kteří přivedli nejen vlastní kontinent do první světové války. Kultivovaným počínáním se zasloužili i o druhý světový konflikt. A znovu ti inferiorní museli přijít k záchraně superiorních.

Američtí primitivové každý rok získávají zdaleka největší počet Nobelových cen. Nelze se pak příliš divit evropské intelektuální elitě, že tuto konkurenci, nepříjemný stav věcí, snáší nelibě. Francouz Thierry Meyssan zazářil mezi bestsellery knihou "Hrůzný podvod", v níž tvrdí, že útok 11. září 2001 byl dílem amerických vládnoucích kruhů dychtících po ovládnutí světa. Český filozof a někdejší Američan Erazim Kohák nejde tak daleko a netvrdí, že zničení mrakorapů na Manhattanu si jeho bývalí spoluobčané sami zrežírovali, ale vyjádřil přesvědčení, že za katastrofu odpovědni jsou, zavinili ji svým hanebným počínáním, velmocenskou arogancí – vměšováním (imperialistické podupávání místních kultur, jejich suverenity) a rovněž nevměšováním (sobecký nezájem bohatých vůči chudým).

- - -

Milion Kubánců už uteklo do amerického pekla a nikoliv milion Američanů do kubánského socialistického ráje. Prchalo se z Německa východního do západního a nikoliv naopak. Byli snad nějací zájemci z kapitalistické vykořisťovatelské Jižní Koreje, kteří žádali o azyl na hladomorném severu? Dosud neutuchá příval zájemců o emigraci do oné nenáviděné a v nemenší míře záviděné Ameriky.

Jejímu problematickému exceptionalismu se znovu dostává značné mediální pozornosti, zejména zásluhou občanské války v Sýrii, s použitím chemických zbraní.

The Weekly Standard, 23.9.2013, v úvodníku Exceptionally Inexperienced ("Mimořádně nezkušený") se zmiňuje o konferenci G-20 v Londýně v roce 2009, kde Barack Hussein Obama na otázku o americkém exceptionalismu reagoval with bemused contempt - "s blahosklonným opovržením". Představy o své roli ve vrcholné světové police měl ten nováček značně jinačí. Ve svých projevech, bohatých prázdnou rétorikou, se prezentoval jako občan celého světa a nikoliv pouze svého státu, jehož hegemonie je žádoucno se zbavit. V Kahiře, 2009, vyjádřil své přesvědčení o budoucnosti harmonické koexistence islámu se Západem - nová éra porozumění před dveřmi. Jenže slibné arabské jaro se zakabonilo, proměnilo v pochmurný, místy až příliš třeskutý podzim. Jeho zahraniční iniciativy - či spíš jejich nedostatek, jimiž v souvislosti s Libyí a pádem Kaddáfího si vysloužil posměšnou vlastnost "v čele pochodovat za zády svých spojenců". Diletant, amatér - takto ho ocenil Elliott Abrams, výtečný odborník na oblast Blízkého východu ("The Citizen of the World Presidency and Why It's a Disaster", Commentary, září 2013).

Prezident dosud nejvýznamnější mocnosti světa oznámil nevyhnutelnost odstranění režimu syrského Assada, stanovil red line - deadline pro splnění požadavků, jež druhá strana ignorovala. Načež Obama, autor nařízeného ultimata se z odpovědnosti za svou iniciativu vyzuje vysvětlením, že tak učinil jménem lidstva, takže lidstvo a nikoliv on nese odpovědnost za následky, ať už jakékoliv.

Obama se vyhýbal ošidné tématice lidských práv jako přežitku studené války - Cold War mind-set, však toto je již jiná éra. Ěra Putina, který prozatím zdárně dovede zacházet se svým protivníkem, americkým národem dvakrát zvoleným, k potvrzení exceptionalismu, jakkoliv bizárního.

KONEC