SVĚT: Zaútočit na Írán?
Médii poslední dobou probleskují zprávy o tom, že západní mocnosti zvažují možný vojenský zákrok proti íránským nukleárním zařízením. Dokonce i Francie, od dob, kdy ji vedl generál de Gaulle, tak systematicky pro-arabská a pro-islámská, dnes připouští nutnost ozbrojeného zákroku.
Je třeba říci, že výraz „nutnost“ je jediný, který je v této situaci na místě. Západnímu světu se buď podaří nátlakem a podporou íránské opozice zabránit vytvoření jaderné zbraně islámskou republikou, nebo bude před zcela rozhodující alternativou: buď vojenským úderem včas zničit všechny důležité jaderné instalace, nebo ukázat celému světu, především svým spojencům, že jeho spojenectví je stejného druhu jako to, které se smutně proslavilo mnichovskými dohodami v roce 1938.
Český národ, více než mnohý jiný, má právo klást si otázku, co může očekávat od dnešního Západu. Do značné míry získal svou národní nezávislost z rukou Francie, Velké Británie a Spojených států v roce 1918. Ovšem za cenu toho, že podpořil zboření společného středoevropského domu, habsburské monarchie, a že se zavázal vůči západním mocnostem, tehdy ovšem především vůči Francii, že vpadne do zad Němcům v případě, že by chtěli vydobývat zpět území, která ztratili.
Lidé mé generace vídávali léta a léta plakáty s fotografiemi francouzského, britského a italského ministerského předsedy a německého vůdce a říšského kancléře s nápisem: “Už nikdy Mnichov!“ Nesmíme též zapomínat, že Edvard Beneš byl tak traumatizován „mnichovskou zradou“, že neviděl jinou záruku českého národního života, nežli úplnou závislost na Stalinově Rusku. Odjel do Moskvy podepsat spojeneckou smlouvu už v roce 1943, dávno před tím, než někdo mohl předvídat, která ze spojeneckých armád dorazí do Prahy první. Choval se pak dosti nepřátelsky vůči Polákům a samozřejmě Maďarům, čímž znemožnil jakýkoli společný odboj proti sovětské nadvládě. A tak připravil cestu k totalitární komunistické diktatuře a nakonec i k sovětské okupaci v srpnu 1968.
Shodou okolností vyšel v Lidových novinách 25. září zajímavý článek pana Bohumila Doležala „Ruský a mnichovský faktor“ (v NP pod názvem Opravdu to chcete? – pozn. red.), ve kterém autor mimo jiné klade otázku, zda Rusku bude opět dovoleno, aby ohledně připravovaného protiraketového štítu “u nás uplatňovalo Brežněvovu doktrínu omezené suverenity“.
A další shodou okolností, 24. září, organizovalo Vzdělávací a kulturní centrum Židovského muzea v Praze debatu na aktuální téma „Situace na blízkém východě po horkém létě“. Mezi pozvanými osobnostmi byla i poslankyně evropského parlamentu Jana Hybášková. Ta řekla, že vojenský zákrok proti Íránu by byl tím nejhorším řešením. Na otázku proč odpověděla, že by bylo obtížné se vyhnout civilním obětem a že by to způsobilo zvýšení cen ropy.
Je beze sporu, že životy Íránců, Izraelců, Evropanů či Američanů jsou především prostě lidskými život, které je třeba hájit. Na druhé straně nelze dávat na stejnou úroveň odpůrce Íránu, kteří by se chtěli vyhnout způsobení civilních obětí, a íránské extremisty, kteří nejenom o nic takového neusilují, ale naopak by chtěli způsobit co nejvíce ztrát na životech. Prezident Ahmadínežád během svého nedávného setkání s profesory a studenty Columbia University v New Yorku odmítl odpovědět na otázku, zdali opravdu chce vyhladit Izrael. Ale žádná odpověď je také odpověď, obzvlášť když už před tím jasně prohlásil, že to chce.
I ti, kteří mají čistě humanitární postoj, nemohou nevědět, že preventivní úder na íránské nukleární instalace by způsobil daleko méně obětí, nežli atomová válka mezi Íránem a Izraelem – a to i obětí íránských.
Existují situace, kdy včasný odpor umožní se konfliktu vyhnout nebo alespoň omezit jeho rozsah. Kdyby spojenci byli zakročili proti Německu už v roce 1936, když Hitler porušil mírovou smlouvu tím, že dal vojensky obsadit levý břeh Rýna, mohli by bývali ještě rychle zvítězit. Německo ještě nebylo vyzbrojeno. A milióny obětí – včetně německých– mohly být ušetřeny.
Když jsme nechtěli brát vážně Hitlera, měli bychom brát vážně Ahmadínežáda. Írán jednoznačně hrozí Izraeli. Izrael Íránu nehrozí. V době šachova režimu Izrael spolupracoval s Íránem, který potřeboval izraelskou protiváhu arabského světa. Írán nemá žádný důvod chtít Izrael zničit, kromě důvodů náboženských. To, že dědici Bible si vytvořili malý stát na nepatrném zlomku území, které jednou islám dobyl, je pro muslimské extremisty nesnesitelné. Jestliže biblická proroctví se začínají naplňovat, tak co tedy znamená Korán?
Problémem je, že Evropané si těžko připouštějí myšlenku, že někdo může chtít válčit z náboženských důvodů. Ale muslimští extremisté to skutečně chtějí. Jejich náboženské texty je k tomu vyzývají a oni skutečně věří, že tak plní Alláhovu vůli a že se tak dostanou do ráje.
Evropané, kterým je lhostejné, zda pravdu má spíš Bible než Korán, by si měli uvědomit, že islámský extremismus, především Írán s jeho dnešním režimem, neohrožuje jenom Izrael. Tak jako si Hitler vybral za první oběť Československo, poněvadž bylo první překážkou na jeho cestě ke světovládě, stejně tak islamisté chtějí nejdříve vyhladit Izrael a pak dobývat postupně Evropu a svět. V této vůli k moci mají jednoho velmi silného spojence. Je jím zbabělost a změkčilost západních národů, neschopných v něco věřit, za něco bojovat a za něco se obětovat. Paní poslankyně Hybášková uvedla jako jeden z důvodů svého odporu proti preventivnímu úderu na Írán, že by měl za následek zvýšení ceny ropy. Tak aby nebyli třeba pár dní nuceni jezdit veřejnými dopravními prostředky místo vlastním autem, nechají občané evropsko-amerického světa raději svého nejhoršího nepřítele získat atomovou bombu. Že jim ji pak třeba hodí na hlavu, o tom už neuvažují. “Aprés nous le déluge“ (po nás potopa), říkávala už francouzská královna Marie Antoinetta a jí podobní, než jim pak revolucionáři po roce 1789 usekali hlavy.
Čeští poslanci v evropském parlamentu by měli opakovat vedoucím osobnostem Evropské unie toto: Češi a Slováci se odtrhli od svého předchozího velkého spojence a svěřili svou bezpečnost Severoatlantickému paktu a Evropské unii. Mocnosti, které vedou tato společenství, vzaly na sebe určitou zodpovědnost. Jestliže odmítají skutečně zabezpečit své menší spojence, tak ať pak nepočítají s jejich loajálností.
Je třeba zdůraznit, že Evropská unie může jednat i bez Spojených států. Dva evropské státy – Velká Británie a Francie – jsou nukleárními mocnostmi. Vlastními silami by snadno mohly zničit nukleární instalace v Íránu. Jestliže Írán neustoupí a nepřestane s přípravou nukleární války, tak by to měly udělat - ve svém vlastním zájmu i v zájmu Evropské unie jako celku. Byli bychom vděční našim poslancům, kdyby v Bruselu řekli, že březen 1939 a srpen 1968 nám už stačí. Opravdu už nechceme prožívat podobné události.
V roce 1979 Západ odhodil íránského šacha “jako chcíplou myš“, podle slov jednoho z jeho generálů. Několik stovek tisíců íránských občanů bylo pak popraveno novým režimem. Tito lidé přišli o život především proto, že slepě důvěřovali Západu, který je opustil kvůli svým špatně chápaným krátkodobým zájmům a svému pseudo-humanistickému poblouznění. To vše by pro nás mělo být výstrahou. Západ nebyl schopen si uvědomit, kde je větší zlo a větší hrozba pro něho samotného, nemluvě už o těch, kteří mu důvěřovali.
Což to není dost jasné, že islamistická ideologie, která zavinila atentáty 11. září 2001 a tolik dalšího násilí, je krajně nebezpečná? Je naprosto nezbytné jí zabránit v získání zbraní hromadného ničení – dokud je to ještě poměrně snadné. Jakákoli jiná politika by byla vyloženě sebevražedná.
Před několika dny podnikl Izrael letecký úder proti základně v Sýrii, kde severokorejští odborníci předávali syrským a íránským důstojníkům důležitou válečnou technologii. Snad je v tom opravdu něco symbolického. Malý židovský stát zneškodňuje zbraně hromadného ničení dvou ideologických nepřátel západního světa.
Shodou okolností to byly právě události v Koreji v roce 1950, které přiměly nově vzniklý židovský stát, aby se jasně rozhodl, na čí stranu se postaví. Izrael tehdy hlasoval pro rezoluci OSN odsuzující komunistickou agresi vůči Jižní Koreji a poslal na stranu sil Spojených národů lékařský tým. Tím si zcela znepřátelil Stalina, který do té doby doufal, že se mu podaří udělat z Izraele novou „lidovou demokracii.“ V roce 1953 Sovětský svaz přerušil diplomatické vztahy s Izraelem.
Přes půl století pak Izrael byl věrným spojencem Západu. Jeho vítězství ve válkách proti arabským spojencům SSSR v letech 1967, 1973 a 1982 silně poškodila prestiž sovětského bloku. A masová emigrace sovětských židů do Izraele oslabila Sovětský svaz a přispěla k jeho rozpadu. Snad nyní tedy Západ nenechá Izrael napospas Ahmadínežádovi, neodhodí ho též „jako chcíplou myš“.
Dovolte mi zakončit osobní vzpomínkou. Celé dětství a dospívání jsem poslouchal rodiče, příbuzné a přátele naříkat, že v roce 1945 se Američané zastavili v Rokycanech a nedotáhli až do Prahy. Doufejme, že tentokráte se nezastaví v půli cesty, ale dotáhnou to až do konce. V roce 1945 to neudělali, poněvadž si nechtěli znepřátelit Sověty, od kterých čekali pomoc proti Japonsku. Díky této pomoci byla Korea zčásti obsazena sovětskou armádou. S jejím přispěním se vytvořil severokorejský komunistický stát, který pak napadl Jižní Koreu. A ještě dnes, když už komunismus alespoň oficiálně v Rusku není u moci, je stále u moci v Severní Koreji. A odtud vyzbrojuje tou nejnebezpečnější vojenskou technologií všechny nepřátele Západu.
Snad je tedy přece jen lepší spoléhat sám na sebe a na svou vlastní sílu. Přemýšlejme o tom a vyžadujme od našich zástupců v evropských institucích, aby o tom přemýšleli též - a aby se snažili k tomu přimět i své kolegy z ostatních členských států.