19.2.2020 | Svátek má Patrik


SVĚT: Zasvěcený průvodce nejdůležitějším příběhem na zemi

9.2.2015

Bývalý dopisovatel Associated Press vysvětluje, jak a proč novináři vnímají Izrael špatně, a proč je to důležité.

Příběh Izraele

Dá se napsat ještě něco k Izraeli a Gaze? Noviny v létě nepsaly o ničem jiném. Televizní diváci viděli hromady sutin a mračna kouře i ve spánku. Reprezentativní článek v nedávném vydání časopisu The New Yorker popsal události léta tak, že věnuje po jedné větě hrůzám v Nigérii a na Ukrajině, čtyři věty šíleným masovým vrahům ISIS, a celý zbytek článku - 30 vět - Izraeli a Gaze.

Jsem přesvědčen, že po odeznění hysterie nebude svět na události v Gaze vzpomínat jako na zvlášť důležité. Bylo zabito přes tisíc lidí, většinou Palestinců, včetně mnoha neozbrojených civilistů. Kéž bych mohl říct, že tragédie jejich smrti nebo smrt vojáků Izraele něco změní, že se stane mezníkem. Bohužel ne. V arabských válkách s Izraelem toto kolo nebylo první a nebude ani poslední. Izraelská kampaň se svým provedením jen málo lišila od jakékoli jiné vedené západními armádami proti podobnému nepříteli v posledních letech, až na bezprostřednější ohrožení vlastního obyvatelstva a větší úsilí, byť marné, zabránit civilním obětem.

Trvalý význam toho válečného léta, jsem přesvědčen, nespočívá v samotné válce. Je spíš v tom, jak byla válka vylíčena a jak na to reagovala cizina, a ve způsobu, jakým vypluly na povrch ty staré, pokroucené myšlenkové šablony a jejich posun z okraje do hlavního proudu západního diskursu – totiž nepřátelská posedlost Židy. Klíč k pochopení tohoto úkazu nehledejme mezi džihádskými webmastery, teoretiky podzemních spiknutí nebo radikálními aktivisty. Hledejme ho na prvním místě mezi vzdělanými a slušnými lidmi, kteří tvoří průmysl mezinárodního zpravodajství; mnozí z nich jsou opravdu slušní lidé a někteří z nich bývalí mými kolegy.

Zatímco globální posedlost izraelskými akcemi se jaksi považuje za samozřejmost, je vlastně výsledkem rozhodnutí učiněných jednotlivými lidmi v odpovědných funkcích - v tomto případě novináři a redaktory. Svět nereaguje na události v této zemi, ale spíše na popis těchto akcí zpravodajskými organizacemi. Klíč k pochopení zvláštní povahy této reakce musíme hledat v praktikách žurnalistiky, a konkrétně v závažných deformacích této profese - mé profese - tady v Izraeli.

V této práci jsem se snažil poskytnout několik nástrojů k dešifrování zpráv z Izraele. Ty nástroje jsem získal přímo v praxi: od roku 2006 do konce roku 2011 jsem byl reportérem a redaktorem v jeruzalémské centrále Associated Press, jedné ze dvou největších zpravodajských agentur. V Izraeli jsem žil od roku 1995 a zprávy o něm podávám od roku 1997.

Tento esej není vyčerpávajícím přehledem hříchů mezinárodních médií, konzervativní polemikou ani obranou izraelské politiky. (Jsem zastáncem důležitosti médií „hlavního proudu“, liberálem a kritikem mnohého z politiky mé země.) Nezbytně obsahuje některá zevšeobecnění. Nejprve nastíním základní nástroje příběhu Izraele v mezinárodních sdělovacích prostředcích - příběhu, který v podání mainstreamových médií doznává jen nepatrné odchylky, a který, jak slovo „příběh“ samo napovídá, je narativním konstruktem, a tudíž z velké části fikcí. Poté se zaměřím na širší historický kontext způsobu, jak se o Izraeli pojednává, a vysvětlím, proč jsem přesvědčen, že je důležitý nejen pro ty, kdo se zaobírají židovskými záležitostmi. Budu se snažit být stručný.

Jakou důležitost má příběh Izraele?

Důležitost, jakou ta která zpravodajská agentura přikládá nějakému příběhu, se nejlépe měří počtem přiděleného personálu. Když jsem byl dopisovatelm u AP, agentura měla v Izraeli a na palestinských územích více než 40 svých zástupců. To bylo podstatně víc, než kolik měla AP v Číně, Rusku, Indii a 50 zemích subsaharské Afriky dohromady. Bylo to víc než celkový počet zpravodajů ve všech zemích, kde postupně propukala povstání „Arabského jara“.

Pro jakousi představu o stupnici: Před vypuknutím občanské války v Sýrii trvalé zastoupení AP v této zemi představoval jediný režimem schválený dopisovatel. Redaktoři AP zřejmě usuzovali, že důležitost Sýrie je proti Izraeli čtyřicetkrát menší. Nemám žádný důvod brát si na mušku zrovna AP – je to zcela průměrná agentura, tím pádem vhodná jako příklad. Velcí hráči novinářského průmyslu obyčejně uvažují skupinově, takže personální pokrytí bylo u ostatních agentur podobné. Když začaly ty arabské nepokoje, personálu v Izraeli poněkud ubylo, ale pořád zůstával dost početný. A když to bouchne v Izraeli, jako minulé léto, hned se tam přesouvají žurnalisté z mnohem krizovějších oblastí. Izrael má zkrátka nejvyšší prioritu.

Stohy papíru, které z toho vzejdou, i když se zrovna nic moc neděje, dávají tomuto konfliktu prvořadý význam, ačkoli ve srovnání s jinými je zde počet obětí nepochopitelně nízký. Například v r. 2013 si izraelsko-palestinský konflikt vyžádal 42 životů – asi tolik, kolik vražd se za stejnou dobu odehraje v Chicagu. Jeruzalém, mezinárodně proslulý jako město nepokojů, má o něco méně obětí na obyvatele než oregonský Portland, jedno z nejbezpečnějších amerických měst. Naproti tomu si boje v Sýrii vyžádaly dosud 190 000 životů, tedy o nějakých 70 000 víc než celý arabsko-izraelský konflikt od svého počátku před sto lety.

Zpravodajské agentury nicméně rozhodly, že tento konflikt je důležitější než například 1600 žen zavražděných loni v Pákistánu (271 jich bylo předtím znásilněno a 193 jich bylo upáleno zaživa), pokračující likvidace Tibetu čínskou komunistickou stranou, peklo v Kongu (přes 5 milionů mrtvých v r. 2012) nebo ve Středoafrické republice, a drogové války v Mexiku (60 000 mrtvých v letech 2006 až 2012), natož konflikty v temných koutech Indie a Thajsku, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Podle nich je příběh Izraele tím nejdůležitějším na světě, nebo aspoň skoro.

Co je na příběhu Izraele důležité a co nikoli

Reportér pracující v mezinárodních novinářských týmech rychle pochopí, že tím, co je v izraelsko-palestinském příběhu důležité, je Izrael. Sledujete-li mainstreamové mediální pokrytí, nenajdete téměř žádný rozbor palestinské společnosti nebo ideologie, profily ozbrojených palestinských skupin, ani zevrubnější zkoumání palestinské vlády. Palestinci jako strůjci svého osudu nejsou vůbec bráni vážně. Západ rozhodl, že Palestinci mají toužit po vlastním státu vedle Izraele, takže se jim toto mínění připisuje jako fakt, ačkoli každý, kdo mezi nimi nějakou dobu strávil, chápe, že věci jsou poněkud složitější. Kdo jsou a co chtějí oni, není důležité. Příběh vyžaduje, aby byli trpnou obětí té strany, která je důležitá.

Pro mnoho Palestinců žijících pod vládou Palestinské samosprávy je například důležitá otázka korupce. Když jsme ale ještě s jedním kolegou navrhli napsat článek na toto téma, šéf agentury nám sdělil, že palestinská korupce „není žádný příběh“. (Zato izraelská korupce ano, a o té se psalo obšírně.)

Izraelské akce jsou podrobně rozebírány a kritizovány, na každý prohřešek v izraelské společnosti se novináři vrhají jako supi. V jednom sedmitýdenním období, od 8. listopadu do 16. prosince, jsem se rozhodl spočítat, kolik článků vyšlo z naší agentury o nejrůznějších morálních selháních izraelské společnosti – návrh zákona na potlačení svobody tisku, rostoucí vliv ortodoxních židů, nelegální osady, genderová segregace atd. Napočítal jsem 27 článků, průměrně jeden obden. Tahle sedmitýdenní série podle velmi skromného odhadu převýšila všechno, co kritického kdy publikovala naše kancelář o palestinské vládě a společnosti, včetně totalitního Hamásu, za předchozí tři roky.

Charta Hamásu například volá nejen po zničení Izraele, ale po vyhubení všech židů, kterým klade za vinu zosnování francouzské i ruské revoluce a obou světových válek; tato charta nebyla v tisku nikdy zmíněna za celé mé působení v AP, ačkoli Hamás vyhrál palestinské volby a stal se jedním z nejdůležitějších hráčů v tomto regionu. Jen pro souvislost s událostmi tohoto léta: pozorovatel by se domníval, že rozhodnutí Hamásu vybudovat v minulých letech pod civilní infrastrukturou Gazy infrastrukturu vojenskou by stálo za pozornost novinářů, už jen kvůli tomu, jaký vliv by to mohlo mít na podobu budoucích konfliktů a co to bude stát nevinné lidi. Jenže nestalo se. Palebná postavení Hamásu nebyla sama o sobě důležitá, proto byla ignorována. Co bylo důležité, bylo izraelské rozhodnutí zaútočit na ně.

Hodně se diskutovalo o snaze Hamásu zastrašovat reportéry. Každý veterán zdejších zpravodajských týmů ví, že k tomu skutečně docházelo, sám jsem to zažil jako redaktor za stolem AP. Během bojů 2008-2009 v Gaze jsem osobně vymazal klíčový detail – že ozbrojenci Hamásu bojovali v civilním oblečení a mezi oběti byli započítáni jako civilisté – abych neohrozil bezpečnost našeho reportéra v Gaze. (Tehdy platilo pravidlo, a platí stále, neinformovat čtenáře, že článek je cenzurován, ledaže cenzura je izraelská. Počátkem tohoto měsíce napsal jeruzalémský redaktor AP článek o zastrašovacích praktikách Hamásu; článek byl jeho nadřízeným stopen do trezoru a nikdy nebyl zveřejněn.)

Ale pokud si kritici představují, že novináři se dožadují možnosti psát o Hamásu a je jim to zmařeno kriminálníky a hrozbami, obecně tomu tak není. Existuje mnoho způsobů, jak téměř bez rizika referovat o akcích Hamásu, pokud někdo chce: postranními kanály z Izraele, nebo i bez nich tím, že se citují izraelské zdroje. Reportéři jsou vynalézaví, když chtějí.

Že se zastrašování novinářů Hamásem nepřikládá velká váha, souvisí s tím, že se Palestincům vůbec nepřikládá velká váha: většina reportérů v Gaze je přesvědčena, že tam jsou proto, aby zdokumentovali násilí páchané Izraelci na Palestincích. To je pravou podstatou izraelské story. Navíc reportéři píší pod tlakem termínů a často riskují, mnozí z nich neovládají místní jazyk a mají jen chabé ponětí, co se vlastně děje. Jsou závislí na svých palestinských kolezích a prostřednících, kteří se buďto Hamásu bojí, nebo jej podporují, nebo obojí. Reportéři nepotřebují hamásovské pistolníky, aby je odháněli od faktů, které jim kazí jednoduchý příběh, jaký dostali za úkol napsat.

Není žádná náhoda, že novináři, kteří natočili hamásovské ozbrojence a minomety v civilních objektech, nepatřili, jak byste možná očekávali, k renomovaným zpravodajským agenturám, které mají v Gaze početné a trvalé zastoupení. Byli to většinou horliví, okrajoví a nově dorazivší účastníci - finský nebo indický tým, plus pár dalších. Ti chudáci nedostali včas náležité upozornění.

Co dalšího není důležité?

Skutečnost, že Izraelci nedávno zvolili umírněné vlády, které usilovaly o smíření s Palestinci, a že je právě Palestinci podkopali, se pokládá za nezajímavou a nikdo o ní nemluví. Tyto mezery nejsou pouhým přehlédnutím, ale součástí politiky. Počátkem r. 2009 získali například dva moji kolegové informaci, že izraelský premiér Ehud Olmert předložil před několika měsíci Palestincům významnou mírovou nabídku, ale Palestincům se zdála nedostatečná. Dodnes o tom nepronikla na veřejnost žádná zpráva, ačkoli to byla – nebo měla být - jedna z hlavních událostí roku. Informaci reportérům potvrdily obě strany a jeden z nich dokonce viděl i příslušnou mapu, ale vrchní redaktor kanceláře rozhodl, že tohle do tisku nepůjde.

Některé ze zaměstnanců to rozzuřilo, ale nebylo to nic platné. Podle našeho paradigmatu jsou umírněnou stranou Palestinci, kdežto stranou nesmiřitelnou a čím dál extrémnější je Izrael. Zpráva o Olmertově nabídce – stejně jako přílišné vrtání do Hamásu – by náš obrázek situace odhalilo jako nesmyslný. A tak nám bylo nařízeno ji ignorovat, což se také více než půldruhého roku dálo.

Toto rozhodnutí pro mě bylo lekcí, která by měla být jasná každému čtenáři zpráv o Izraeli: mnozí z těch, kdo rozhodují, co si odtud přečtete nebo co uvidíte, svou roli nevidí ve vysvětlování událostí, ale v jejich politickém využití. Zpravodajství je zbraní, již dávají k dispozici té straně, která se jim víc zamlouvá.

Jak je příběh Izraele zarámován?

Příběh Izraele je zarámován do stejných výrazů, jaké se používají od počátku devadesátých let – úsilí o „dvoustátové řešení“. Uznává se, že jde o konflikt „izraelsko-palestinský“, v tom smyslu, že se odehrává na území ovládaném Izraelem – asi 0,2 procent arabského světa –, kde Židé tvoří většinu a Arabové menšinu. Přesnější by bylo hovořit o konfliktu „izraelsko-arabském“ nebo „židovsko-arabském“ - to jest o konfliktu mezi 6 miliony izraelských Židů a 300 miliony Arabů v okolních zemích. (Možná ještě přesnější by bylo „izraelsko-muslimský“, abychom zahrnuli i nepřátelství nearabských států jako Írán a Turecko a v širším pojetí miliardu muslimů na celém světě.) Toto je konflikt, který se v různých podobách odehrává už celé století, dávno před vznikem Izraele, ještě než Izrael obsadil palestinská území Gazy a Západního břehu a než se vůbec začalo používat pojmu „Palestinci“.

„Izraelsko-palestinské“ zarámování umožňuje vyobrazit Židy, nepatrnou menšinu na Blízkém východě, jako tu silnější stranu. Zahrnuje také samozřejmý předpoklad, že jakmile bude vyřešen problém Palestinců, bude také po konfliktu, ačkoli nikdo informovaný tomu dnes nevěří. Taková definice také umožňuje líčit izraelské rozšiřování osad, které pokládám za morálně i strategicky problematické, jako nikoli to, čím skutečně je – jeden z ničivých příznaků konfliktu –, ale jako jeho příčinu.

Obeznámený pozorovatel Blízkého východu se nemůže zbavit dojmu, že tato oblast je sopkou a lávou je radikální islám, ideologie, která v nejrůznějších podobách dnes formuje tuto část světa. Izrael je malou vesničkou na svazích této sopky. Hamás je místním představitelem radikálního islámu a otevřeně vyhlašuje za svůj cíl likvidaci židovské enklávy v Izraeli, stejně jako Hizbaláh je hlavním představitelem radikálního islámu v Libanonu, Islámský stát v Sýrii a Iráku, Talibán v Afghánistánu a Pákistánu atd.

Hamás nemá, jak sám otevřeně přiznává, zájem na vytvoření palestinského státu vedle Izraele. Jeho cíle jsou jiné a vůbec se s nimi netají, a shoduje se v tom se skupinami uvedenými výše. Od poloviny devadesátých let Hamás více než kterýkoli z dalších hráčů zbezvýznamnil izraelskou levici, sjednotil umírněné Izraelce proti územním ústupkům a pohřbil naděje na dvoustátový kompromis. To je jedno z přesných zarámování izraelského příběhu.

Pozorovatel by mohl také právem zarámovat příběh osudem menšin na Blízkém východě, které se vesměs nacházejí pod silným tlakem islámu: kde jsou menšiny bezmocné, čeká je osud Jezídů nebo křesťanů v severním Iráku, jak jsme právě zažili, a kde mají zbraně a organizaci, mohou se ubránit a přežít, jako je tomu v případě Židů a (doufejme) Kurdů.

Jinými slovy na to, co se zde děje, můžeme pohlížet mnoha různými způsoby. Jeruzalém není vzdálen více než den cesty od Aleppa nebo Bagdádu, a mělo by být jasné každému, že mír na Blízkém východě je zcela iluzorní i tam, kde žádní Židé nejsou. Jenže reportéři si příběh Izraele obecně nedokážou dát do souvislosti s čímkoli jiným. Místo aby v něm viděli jednu z vesnic na svazích sopky, popisují Izrael, jako by tou sopkou byl on.

Příběh Izraele je rámován tak, aby se zdálo, že nemá co činit s okolními událostmi, protože Izrael v mezinárodní žurnalistice není součástí stejného geopolitického systému jako Irák, Sýrie nebo Egypt. Příběh Izraele není příbčhem o současných událostech. Je o něčem jiném.

Staré prázdné filmové plátno

Židé bez vlastního státu byli po staletí hromosvodem veškeré nelibosti většinové populace. Byli symbolem všeho špatného. Chtěli jste poukázat na špatnost chamtivosti? Chamtiví byli židé. Zbabělost? Zbabělci byli židé. Byli jste komunisty? Židé byli kapitalisti. Byl jsi kapitalista? V tom případě byli židé komunisty. Morální zkaženost byla typickým povahovým rysem žida. Byla to jejich role v křesťanské tradici – a jediný důvod, proč o nich evropská společnost věděla a proč se o ně vůbec starala.

Jako mnoho židů vyrostlých koncem dvacátého století v přátelských západních městech, odmítal jsem i já takové myšlenky stejně jako jako horečnaté vzpomínky svých rodičů. Jedna z věcí, kterou jsem letos pochopil - a nejsem v tom sám - je, že to ode mne bylo hloupé. Dnes mají lidé na Západě sklon za chorobu doby pokládat rasismus, kolonialismus a militarismus. Jediný židovský stát na světě natropil mnohem méně zla než většina zemí světa a přinesl světu mnohem víc dobrého, a přesto v průzkumu, která země je největším nebezpečím pro náš postkoloniální, postmilitaristický, postnacionální vysněný svět, většina se vyslovila právě pro tuto zemi.

Když lidé odpovědní za vysvětlování světa jeho obyvatelům, novináři, líčí války Židů, jako by byly tím největším zlem zasluhujícím největší pozornost, když líčí izraelské Židy jako stranu, která je jasně v neprávu, když pomíjejí všechna možná ospravedlnění jejich obrany a zatemňují pravou tvář jejich nepřátel, pak svým čtenářům říkají – ať už úmyslně či nikoliv – že nejhorším národem na zemi jsou Židé. Židé jsou ztělesněním všeho zla, kterého se civilizovaní lidé od dětství učí štítit. Mezinárodní žurnalistika se stala jevištěm morálního dramatu se známým zloduchem v hlavní roli.

Čtenáři si možná vzpomenou na to, že Británie se zúčastnila invaze do Iráku v roce 2003, jejímž důsledkem je dnes více než trojnásobek mrtvých, než kolik padlo za oběť všem arabsko-izraelským srážkám dohromady. Přesto demonstranti v Británii zuřivě odsuzují židovský militarismus. Běloši v Londýně a Paříži, jejichž rodiče se ještě nedávno nechali ovívat černochy ve svých pokojích v Rangúnu nebo Alžíru, odsuzují židovský „kolonialismus“. Američané žijící v městech nazvaných „Manhattan“ nebo „Seattle“ odsuzují Židy za vyhánění domorodých obyvatel Palestiny. Ruští reportéři odsuzují krutou vojenskou taktiku Izraele. Belgičtí reportéři odsuzují izraelské zacházení s Afričany. Když Izrael před několika lety zřídil dopravní linky pro palestinské dělníky pracující na obsazeném Západním břehu, američtí čtenáři se dočetli v novinách o „segregačních autobusech“. A nejen v Německu, ale i jinde v Evropě jsou lidé, kteří rádi slyší obžaloby Židů z genocidy.

Nemusíte být zrovna profesoři historie nebo psychiatrie, abyste pochopili, co se tu děje. Sotva se ubránili proti značné převaze v malém koutku zeměkoule, potomci bezmocných lidiček vyhnaných z Evropy a islámských zemí Blízkého východu se stali tím, čím byli jejich prarodiče – louží, do které plive celý svět. Židé v Izraeli jsou plátnem, na které si můžete společensky přijatelně promítnout všechno, co nenávidíte sami na sobě a na své vlastní zemi. Nástrojem, kterým se tato psychologická projekce provádí, je mezinárodní tisk.

Komu sejde na tom, jestli svět nahlíží příběh Izraele špatně?

Protože je tu široká propast mezi tím, jak se věci mají, a tím, jak jsou popisovány, vede to lidi ke špatným postojům a špatné politice, a pozorovatelé jsou událostmi zaskočeni. Takové věci se už staly. V letech předcházejících zhroucení sovětského komunismu roku 1991, jak odborník na Rusko Leon Aron napsal r. 2011 v eseji pro zahraniční politiku, „prakticky žádný západní odborník, vědec, úředník nebo politik nepředvídal blížící se zhroucení Sovětského svazu“. Rudá říše byla v rozkladu už léta a jeho známky tam jasně byly, ale lidé, kteří je měli vidět a referovat o nich, dokonale selhali a když se supervelmoc zhroutila, všichni byli překvapeni.

Nebo taková občanská válka ve Španělsku: „Dost brzy jsem si ve svém životě povšiml, že ani jedna událost není v novinách vylíčena správně, ale ve Španělsku jsem poprvé četl novinové zprávy, které s fakty neměly vůbec žádnou souvislost, ani takovou, která je součástí docela obyčejné lži. … Viděl jsem, jak se historii píše nikoli ve smyslu toho, co se událo, ale spíše toho, co se podle různých ,stranických liniíʻ udát mělo.“ To napsal George Orwell v r. 1942.

Orwell nevystoupil z letadla v Katalánsku, nepostavil se k republikánskému kanónu a nenechal se filmovat, jak spokojeně opakuje to, co říkají všichni ostatní, a popisuje to, co viděl každý hlupák: výzbroj, trosky, mrtvoly. Viděl trochu dál než ideologické fantazie jeho vrstevníků a věděl, že to, co je důležité, nemusí být nutně viditelné. Chápal, že Španělsko ve skutečnosti není vůbec o Španělsku – že jde o srážku dvou totalitních systémů, německého a ruského. Věděl, že se dívá na hrozbu evropské civilizaci, také to napsal, a měl pravdu.

Pochopit, co se stalo v Gaze v létě 2014, znamená pochopit roli Hizbaláhu v Libanonu, vzedmutí sunnitského džihádu v Sýrii a Iráku i dlouhá tykadla Íránu. Vyžaduje to spočítat si, proč země jako Egypt a Saúdská Arábie se teď cítí blíže Izraeli než Hamásu. A především to vyžaduje pochopit, co je tady na Blízkém východě jasné snad už každému: mocí, která je v naší části světa na vzestupu, není demokracie a modernismus. Je to spíše zesílený nápor islámu, který na sebe bere rozličné a někdy rozporné podoby a který je ochoten použít krajní násilí ve snaze sjednotit oblasti pod svou kontrolou a postavit se Západu. Kdo pochopí tuhle skutečnost, umí se rozhlédnout kolem a dát si dohromady dvě a dvě.

Izrael není jenom idea, symbol dobra nebo zla, ani lakmusový papírek liberálních názorů při společenské večeři. Je to malá země v děsivé části světa, která je čím dál děsivější. Mělo by se o něm psát stejně kriticky jako o každé jiné zemi a měl by být chápán v souvislostech a proporcích. Izrael není jedním z nejdůležitějších příběhů tohoto světa, dokonce ani Blízkého východu; ať už to v této oblasti v příštím desetiletí dopadne jakkoliv, bude to mít s Izraelem společného asi tolik, jako druhá světová válka měla se Španělskem. Izrael je flíček na mapě – vedlejší program, který náhodou nese neobvyklý citový náboj.

Kdekdo na Západě zřetelně preferuje uspokojení z kritiky morálních nedostatků Židů a příjemný pocit nadřazenosti, který mu to přináší, před nutností čelit nešťastné a matoucí skutečnosti. Snad se mu i podaří sebe sama přesvědčit, že to všechno je jen problém Židů a hlavně je to jejich vina. Ale novináři se těmhle fantaziím oddávají na úkor své věrohodnosti a vůbec věrohodnosti svého řemesla. Jenže svět, který se oddává fantaziím, jak by nám řekl Orwell, spěje ke zkáze.

Převzato s laskavým svolením z Tablet Magazine, na tabletmag.com, internetového magazinu židovských novinek, myšlenek a kultury.

26. srpna 2014

Přeložil Pavel Mareš

Matti Friedman


TIP: Osvědčené lubrikanty, které vám zpříjemní milostný zážitek
TIP: Osvědčené lubrikanty, které vám zpříjemní milostný zážitek

Asi každá z nás někdy zažila pocit svědění a svíravého pocitu v intimních oblastech. O příjemných hrátkách si v takových chvílích můžete nechat jen zdát. Co když se ale tyto problémy dají řešit pomocí lubrikačního gelu?






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.