Geopolitický význam českého státu určuje jeho poloha ve středu pásma zpravidla menších národů a států mezi Německem a Ruskem. Jaký je geopolitický význam tohoto pásma? Stručně řečeno, je rozhodující pro vztah Evropy, Asie a Afriky, tedy v dané souvislosti Západu, Východu a Jihu. Není takové tvrzení přehnané? Dějiny ukazují, že vůbec ne.

První i druhá světová válka, a právě tak studená světová válka vznikly nikoli náhodou právě v tomto pásmu, jež T. G. Masaryk označoval jako ústřední pásmo střední Evropy a před ním klasický britský teoretik geopolitiky H. J. Mackinder jako heartland, tedy geopolitické srdce „světového ostrova“: Asie, Evropy a Afriky. A nynější již více než dva roky probíhající konflikt mezi Ruskem a demokraciemi NATO, jejž někteří autoři po právu chápou jako druhou studenou válku, vznikl rovněž v této zóně.

Proč tomu tak je? Ukazuje se totiž, že kdo tuto zónu, zejména pak její střed, ovládá, vládne Evropě, stává se tak rozhodujícím činitelem jejího působení na Asii, potažmo Afriku a naopak. Odtud pramení i známý Bismarckův výrok: Kdo je pánem Čech, je pánem Evropy. Proto Masaryk dobře věděl, že německou výbojnost lze ukončit jedině tím, že přestane existovat jeho tehdejší letitý, životně důležitý strategický spojenec, ovládající většinu pásma mezi Německem a Ruskem, tedy Rakousko-Uhersko.

A obdobně velkorusky agresivní Sovětský svaz přestal určovat osud Evropy, a nakonec vůbec existovat, až když se osvobodilo a zdemokratizovalo jím po druhé světové válce podmaněné a komunistickými diktaturami terorizované území mezi Německem a Ruskem. Proto se nyní opět výbojné a diktátorské Rusko usilovně snaží obnovit svou někdejší výbojnou říši. Hlavně opětovným nastolováním mocenské převahy, a i přímé nadvlády, zejména na území mezi sebou a Německem. Využívá k tomu vojenské a zpravodajské složky souběžně se stupňovanou komunikační hybridní válkou. Tu Rusko rozšířilo a zintenzivnilo hlavně v mediální a s ní spjaté politické podobě velmi viditelným způsobem právě na našem území.

U znovu sjednoceného demokratického Německa lze pozorovat v jistém smyslu podobně mocensky zacílený trend. Uskutečňovaný pochopitelně nikoli vojensky (Německo je mimo jiné spojenec v Severoatlantické alianci), ale rozmanitými cestami soustavně uplatňovaného, i osobního komunikačního vlivu na politické rozhodování a dění v této geopoliticky klíčové oblasti Evropy. To se v minulosti projevilo například v souvislosti s nakonec neúspěšným úsilím o revizi spojeneckých, a tedy rovněž československých poválečných rozhodnutí o odsunu československých Němců podle spojeneckého ujednání mezi USA, Velkou Británií a Sovětským svazem v Postupimi.

V letech 2007-8 se projevila značně efektivní souhra zpravodajských a politických aktivit Ruska a Německa, orientovaných na ovlivňování občanských postojů a politické scény v České republice proti tehdy chystané výstavbě amerického protiraketového radaru na českém území.

Jak Rusko, tak i Německo si jednoduše nepřejí, aby státy ústředního pásma střední Evropy jednaly jako svobodné, svrchované entity podle zásady rovnoprávnosti s jinými státy. Aby si svobodně určovaly svůj osud. V moderních dějinách o sobě začala většina z nich skutečně svobodně rozhodovat až po skončení první světové války. Tehdy totiž bylo jak Německo, tak Rusko válkou a revolucemi závažně oslabeno. Rakousko-Uhersko se rozpadlo. O jeho konci jako přirozeném důsledku osvobození malých národů mezi Německem a Ruskem ještě před mírovou konferencí v zásadě rozhodla washingtonská jednání mezi americkým prezidentem Wilsonem a budoucím československým prezidentem Masarykem.

A bylo to rozhodnutí USA z r. 1921 stáhnout se politicky z Evropy, učiněné za Wilsonova nástupce Hardinga, jež zasadilo první závažný úder dlouhodobější perspektivě svobodného demokratického vývoje strategicky rozhodujícího středoevropského pásma mezi Německem a Ruskem. Francouzsko-britská politická neschopnost pochopit jeho rozhodující význam pro osud Evropy, jež převážila v neperspektivních snahách obou velmocí usmířit si Hitlerovo Německo politikou ústupků, způsobila druhou světovou válku. USA po jejím ukončení svou tragickou geopolitickou chybu již neopakovaly. Z Evropy se nestáhly, a tak se zde naopak staly hlavním geopolitickým činitelem při zajišťování existence, a nakonec v r. 1989 vítězné převahy demokratické civilizace ve střetu s komunistickou totalitní diktaturou sovětského Ruska. Její porážka ve studené válce a následný rozpad byly, jak jsem již uvedl, bezprostředním důsledkem osvobození a zdemokratizování států na území mezi Německem a Ruskem. Tato jeho radikální proměna, jež znamenala vítězství demokratického světa ve studené válce, byla úspěšně dosaženým primárním strategickým cílem americké zahraniční politiky prezidenta Ronalda Reagana. Tak se svým způsobem podruhé v dějinách uskutečnily základní představy o nové demokratické Evropě, původně dohodnuté mezi prezidentem W. Wilsonem a T. G. Masarykem koncem první světové války ve Washingtonu.

Ohrožení takto vzniklé reprízy nové svobodné demokratické reality geopolitického jádra střední Evropy se závažným dopadem na Evropu jako celek na sebe ani tentokrát nedalo dlouho čekat. Jak to v dějinách bývá, dostavilo se ve staronové podobě. Tentokrát postupně třemi způsoby a ze tří stran.

Nejprve ze strany Evropské unie, orientované na postupnou likvidaci státní svrchovanosti a svobody svých demokratických členských států ve prospěch demokraticky neodpovědných nadstátních institucí a je fakticky stále zjevněji ovládajícího Německa. Odpor proti takto uskutečňované ztrátě čerstvě obnovené státní svobody se proto charakteristicky projevil právě v pásmu mezi Německem a Ruskem, zejména v České republice a Polsku. A na druhé straně v nejtradičněji demokratickém členském státě EU, tedy ve Velké Británii, jež se letos v červnovém referendu rozhodla z Evropské unie vystoupit.

Další vyvstalou hrozbou pro svobodu a demokracii geopoliticky klíčového evropského pásma mezi Německem a Ruskem se stalo vojensky posílené a znovu výbojné Rusko. Jeho přímou i zástupnou agresi proti samostatné a demokratické Ukrajině doprovází již zmíněná intenzivní hybridní válka proti pásmu dalších demokracií mezi Německem a Ruskem, do r. 1989 ovládaných totalitním Sovětským svazem. Vzhledem k faktu, že se tyto země na obranu své demokratické státnosti a společnosti začlenily do Severoatlantické aliance, stala se v obnoveném konfliktu o jejich osud spolu s nimi protivníkem agresivní ruské diktatury většina Evropy s USA a Kanadou.

Třetím souběžným ohrožením demokratické civilizační povahy geopolitického centrálního pásma střední Evropy je převážně islámský migrační příliv do Evropy. Prozatímní zastavení jeho proudu, bezprostředně ohrožujícího strategicky klíčovou zónu Evropy mezi Německem a Ruskem, se uskutečnilo proti vůli Německa a Evropské unie samostatným společným rozhodnutím tzv. Visegrádské skupiny, tedy centrálních států geopolitického pásma mezi Německem a Ruskem. Visegrádské uskupení tak zároveň předvedlo, jak mohou evropské státy vytvořit účinný celek, pokud mají skutečný zájem na řešení společných témat a problémů. Ukázalo, že Evropská unie má reálnou alternativu. Odtud pramení silná nevraživost unijních představitelů a Německa k jeho existenci.

Tradiční zastánce a spojenec pásu nových postkomunistických demokracií mezi Německem a Ruskem, tedy USA, již začíná chápat a akceptovat holý fakt, že Evropská unie nemá perspektivní budoucnost. To také výslovně potvrzuje závažná geopolitická úvaha Jakuba Grygiela „Návrat evropských národních států“ z posledního čísla prestižního amerického politického dvouměsíčníku Foreign Affairs. Její autor dospívá po důkladné analýze k závěru, že „Spojené státy pro sebe v Evropě potřebují lepšího partnera než Evropskou unii. Až se unie rozpadne, funkce NATO udržovat stabilitu a odstrašovat vnější hrozby vzroste - posílí se tím úloha Washingtonu na kontinentu. Bez EU bude pravděpodobně mnoho evropských zemí ohrožovaných Ruskem a zaplavovaných masovou migrací investovat mnohem více do NATO, jediné bezpečnostní aliance zajišťované silou, a proto schopné ochránit své členy. Pro vůdce USA a evropskou politickou třídu nastal čas uznat, že návrat k národním státům v Evropě nemusí skončit tragédií. Naopak, Evropa bude schopna zvládnout své nejnaléhavější bezpečnostní výzvy jedině tehdy, opustí-li fantazii kontinentální jednoty a s nadšením přijme svůj geopolitický pluralismus.“

Autor je filosof