6.10.2022 | Svátek má Hanuš


SVĚT: Západ potřebuje nového Churchilla

4.3.2022

Když minulý týden napadlo Rusko Ukrajinu, prohlásila jsem, že odvahu k agresi mu dodalo i to, že „západ“ pozbyl odstrašující sílu. A taky jsem vyjádřila obavu, že Ukrajina bude obětována. V tom druhém jsem se naštěstí mýlila.

Opustit symbolická, ale prázdná gesta a přejít ke skutečné pomoci dotlačila politiky „západu“ svými protesty jednak veřejnost, a především samotní Ukrajinci, kteří se s Rusy rvou opravdu statečně. A také ukazují, co to znamená „vlastenectví“. Což je slovo, které bylo v poslední době považované (nejen) u nás málem za sprosté.

Sankce se však nerodily snadno. A některé bohužel podle hesla „aby se vlk nažral a koza zůstala celá“. Takovým příkladem je odpojení ruských bank od transakčního systému SWIFT. Hodně napovídalo už lavírování Německa. Nejdříve se k tomuto záměru stavělo odmítavě, pak si vzalo „čas na vyhodnocení dopadů“. Ve skutečnosti jej však podle mne potřebovalo na hledání řešení–neřešení. Jak jinak lze totiž nazvat zablokování SWIFT pouze pro některé ruské banky, přičemž Sberbank jako největší z nich a dceřiná banka společnosti Gazprom mezi ně nepatří (zde).

Naopak správným a velmi účinným krokem je dodávání zbraní Ukrajincům. Ono je sice hezké vyjadřovat podporu, ale přiznejme si, že vyvěšování ukrajinských vlajek a nasvícení budov modrožlutými barvami Rusy zpět nezažene.

Velmi bolestivou ranou Rusku by se mohlo stát zmrazení rezerv její centrální banky. Ty, na které „západ“ dosáhne, tvoří totiž zhruba dvě třetiny jejich celkového objemu. Ekonom Lukáš Kovanda to označil za stisknutí „finančního jaderného tlačítka“ (zde). Tento krok však nebude mít účinek „ničivé tlakové vlny“, která sfoukne ruskou ekonomiku jako svíčku, ale spíše „jaderného zamoření“, které ji bude nahlodávat postupně. Na jeho dopady si tak budeme muset ještě počkat. Scénářů dalšího vývoje je přitom hned několik.

Optimisté předpokládají, že ruská ekonomika zkolabuje a nespokojení Rusové se následně Vladimíra Putina zbaví. Nezapomínejme však, že jde o národ, kterému po staletí štípali dříví na zádech carové, pak po dlouhá desetiletí komunisté a ti lidé vydrželi horší věci než to, že mají najednou prázdné kapsy a v obchodech koukají na regály bez zboží. A tak se vše může naopak vyvíjet podle pesimistického scénáře, při kterém zmrazení rezerv a potíže z toho plynoucí použije vládce Kremlu jako důkaz toho, že „celý svět chce jejich zemi zničit“, a Rusy se mu podaří sjednotit „proti všem“.

Jenomže krajní scénáře se obvykle nenaplní a stane se „něco mezi“. Například že postupné uvadání ruské ekonomiky povede k tomu, že nebude z čeho válku financovat a Vladimír Putin svoje vojska z Ukrajiny stáhne. Prezidentem sice zůstane, ale Rusko bude natolik oslabené, že si na další výboje bude muset nechat zajít chuť.

Velkou neznámou je však to, co všechno si ruský prezident domluvil na své schůzce se svým čínským protějškem při zahájení olympiády v Pekingu. Nepochybně se snažil zajistit si jeho podporu. Vedle té politické především finanční a materiální. Jenomže zmrazení části rezerv Ruska dopadne i na Čínu. Moskva se totiž bude muset zbavovat těch, které má uložené v čínských jüanech. Bude to dělat pod tlakem, a tedy za levný peníz. Což však povede ke znehodnocení právě jüanu. A je otázkou, jak na to bude Čína reagovat.

Možná se tím nabídne „západu“ možnost po vzoru Winstona Churchilla uzavřít dočasné spojenectví se svým „nepřítelem č. 2“, pokud by to mohlo vést k porážce „nepřítele č. 1“. I když je to asi fikce. Ono tenkrát teklo Britům do bot stejně jako „nepříteli č. 2“, takže byla se Stalinem rozumnější řeč. Nějaký pokles jüanu se s tím však nedá vůbec srovnávat. Leda by přišlo Číňanům vhod, kdyby Rusko padlo. Mohli by ho totiž za babku skoupit...

V každém případě by se nám dnes podle mne hodila ona pragmatičnost a schopnost určit správně priority, kterou tenkrát prokázal právě Winston Churchill. Ono se totiž ukazuje, že svět se netočí podle toho, jak si „západ“ představuje, a že jsou důležitější témata než to, jaká práva ještě komu přiznat, jestli si nezačít raději onikat, abychom někoho neurazili, komu všemu se omlouvat za minulost, jestli názvy potravin nebo malůvky na jejich obalech někoho neurážejí nebo jak poručit klimatu dělat to, co chtějí lidé.

Občas slyším, že právě zabývání se těmito záležitostmi dělá „západ“ silným a je to tak jeho „zbraní“ v boji proti těm režimům, které jej zrovna dvakrát nemusí. Jako je třeba právě Rusko nebo Čína. Problém je však v tom, že aby to tak fungovalo, museli by to za „zbraň“ považovat i ti, proti kterým má být namířena. Jinak to totiž nemůže dopadnout jinak, než jako když se ve filmu Na kometě snažili francouzští vojáci zahnat na útěk šejkovo vojsko mlácením pokličkami a třískáním do prázdných hrnců.

Takovou zásadní změnu priorit však podle mne nemohou realizovat stejní politici, kteří preferovali témata dosavadní. Důvěra v ně i vlivem posledních událostí výrazně poklesla a nic na tom podle mne nezmění ani to, že se najednou probudili a začali konat. Jak špatný mají u lidí kredit, ostatně dokládá v posledních dnech v různých obměnách citované srovnání s prezidentem Ukrajiny (třeba v diskuzi zde):

Volodymyr Zelenskyj se stal z komika politikem, zatímco ze západních politiků se stali komici.

Celé to v mnohém připomíná prozření západních mocností v roce 1939, když zjistily, že obětováním Československa válku nejenže neodvrátily, ale Hitlera ještě pořádně namlsaly. A že s politiky, kteří v tom mají prsty, válku nevyhrají. Z britského premiérského křesla se tedy poroučel Neville Chamberlain a nahradil ho Winston Churchill. A Hitler vzápětí poprvé poznal, co to znamená dostat na frak...

Právě politika jako byl Winston Churchill potřebuje podle mne „západ“ i dnes. Aby se stal znovu Západem. Je to nutné. Vedle Ruska na něj totiž cení zuby také Čína. I v jejím případě dělá „západ“ stejnou sebevražednou politiku tím, jak se na ní stává více a více závislý. Dostat se z této pasti nebude jednoduché, a i když to nebude vyžadovat doslova „krev, pot a slzy“, bude třeba řady hodně odvážných rozhodnutí. „Západ“, který hodně zpohodlněl a zchoulostivěl, to zkrátka bude pořádně bolet...

Nového Winstona Churchilla však není zatím nikde nevidět. Zato Chamberlainů je všude spousta. Ale nepropadejme beznaději. I ten původní se totiž objevil až ve chvíli, kdy jej bylo nejvíce třeba...

Převzato z blogu se souhlasem autorky