Planutí kulturních válek lze v budoucnu očekávat i v našich končinách
Poslední dobou většina obyvatel české kotliny při pohledu západním směrem asi jen nevěřícně zírá – na mohutnou vlnu demonstrací proti rasismu, vyvolanou násilnou smrtí George Floyda, i na nebývalý „sochopád“. Na jižanských generálech z americké občanské války česká prozápadní identita nestojí, avšak hněv se zdaleka neomezuje pouze na ně. Výčet soch (osobností), jež jsou fakticky vyřazovány z civilizace, dokonce zahrnuje i u nás dosud nezpochybnitelného hrdinu Winstona Churchilla.
„V Anglii dnes sochy Churchilla, který Británii i Evropu zachránil před Hitlerem, musí bránit před nájezdy levičáckých hord fotbaloví fanoušci. Boris Johnson na to nemá koule. Kam se to ten Západ dostává? V Americe vadí Kolumbus a brzy bude vadit i George Washington. Ano, i on měl otroky. Přejmenují kvůli tomu hlavní město?“ zahořekoval na Facebooku místopředseda ODS Alexandr Vondra. Jeho otázku „Kam se to ten Západ dostává?“ si však v posledních letech u nás klade rostoucí počet lidí.
Smazané filmy či ostrakizace určitých osob kvůli jejich nedostatečně pokrokovým názorům nejsou žádnou novinkou přítomných dní. Současná vlna všeobecného rozhořčení však příznačně ošplouchla i spisovatelku Joanne Rowlingovou, zcela staromódně soudící, že menstruující bytost je prostě žena. Generačně mladší filmoví představitelé hrdinů ze školy v Bradavicích svou „stvořitelku“ pěkně „vyškolili“ – prý urazila transsexuální osoby. Patrně si myslí, že tetu Joanne musel políbit mozkomor.
Stíny kolonialismu
Koloniální minulost mnoha západních zemí se u nás dosud vnímala zcela bezproblémově, víceméně v optice, kterou kolonialismus sebe sama propagoval, tedy jako civilizační mise, jež zaostalým divochům přinesla vodovod, žárovku a kartáček na zuby. Jeho stíny zde nikoho nevzrušovaly, poukazování na ně se pak dokonce mnohdy považovalo za projev levičáctví. Není divu, Rakousko-Uhersko ani Československo neměly mimoevropské kolonie, tedy pomineme-li svérázné mikroimpérium firmy Baťa, zahrnující například města (osady) Batatuba v Brazílii, Batanagar v Indii nebo Batapur v Pákistánu. Či naši omezenou participaci na sovětské koloniální říši, kam spadaly i země jako Angola, Kuba nebo Vietnam.
Evropa ovládala svět především díky technické (a tudíž i vojenské), nikoliv duchovní převaze. Ostatně, křesťanští misionáři si často stěžovali na kruté kořistnictví svých soukmenovců a řadu pokusů o christianizaci „divokých končin“ zadusila koloniální politika evropských mocností, orientovaná především na holé ovládání a hospodářskou exploataci. Západní techniku však okolní svět dávno převzal a dovede ji samostatně rozvíjet i dobývat globální trhy. V polovině dvacátého století obouval svět Baťa, dnes si skoro celé lidstvo vyšlapuje v čínských botách a telefonuje čínskými mobily. I pro nezápadní země nebo organizace se tak technika a ekonomika mohou stát – a stávají se – zdrojem růstu moci.
Česká společnost na uvedené skutečnosti nedokáže reagovat, poněvadž si je zatím ani pořádně neuvědomila. Mentálně stále žije v přesvědčení, že Evropa je spolu s Amerikou jedním ze dvou pupků a hlavních řídících center zeměkoule, k nimž ostatní národy obdivně vzhlížejí nebo jež zaostale nenávidí. I proto u nás stále funguje prozápadní identita či prozápadní orientace jako elementární vymezující znak: proti Číně, Rusku, Zemanovi i komunistům. Její zastánci, převážně voliči nyní opozičních stran, si však dosud odmítali přiznat, že se z ní jaksi vytrácí jakýkoliv jednotný obsah, pokud za něj neoznačíme kulturní válku.
„Jaký Západ vlastně myslíte?“ může znít zcela legitimní otázka na jejich adresu. Západ aktivistů svrhávajících sochy otrokářů a odmítajících používání výrazu žena? Nebo Západ jejich konzervativních odpůrců, u nás označovaných jako populisté, tedy, zhruba řečeno, Západ Donalda Trumpa?
Imunita vůči výstřelkům
Těžká hlava z kulturních či identitních konfliktů se ve střední Evropě již dávno promítla do výkladu, že právě země střední, popřípadě východní Evropy disponují díky historické zkušenosti s komunistickou totalitou zvláštní imunitou vůči progresivistickým výstřelkům nebo že se právě v tomto prostoru uchovaly tradiční (křesťanské) hodnoty. Západ tedy ve zmíněném pojetí vlastně emigroval směrem na východ – zde se konzervuje, aby mohla být zkažená západní civilizace jednou zachráněna.
Zkušenost s komunismem vedla logicky k idealizaci Západu a k přehlížení jeho rozporů, které se v posledních letech zostřovaly. A jsou hodně patrné i u nás, byť politická scéna se zatím primárně profilovala dle jiných os. Nicméně v budoucnu lze i zde očekávat planutí kulturních válek. Paradoxně právě proto, že jsme společností převážně západní. A pro lidi z věkové kategorie 40 minus představuje „východní komunismus“ spíše už jen jednu z kapitol v učebnici dějepisu, podobně jako třeba třicetiletá válka. Jeho negací si identitu neformují.
Autor je politolog
LN, 19.6.2020