Nejnovější česky vydaná kniha známého britského filozofa a konzervativce Rogera Scrutona je do jisté míry obdobou Smrti západu amerického paleokonzervativního myslitele Pata Buchanana a knihy Kam, kráčíš Ameriko? od amerického konzervativního politologa Samuela Huntingtona. Ve všech třech těchto knihách se pojednává o nebezpečí imigrace, multikulturalismu, podkopávání národního státu a o útoku nové levice na hodnoty západní civilizace. Na rozdíl od dvou zvýše jmenovaných knih se však Scruton mnohem více zabývá problematikou islámu a terorismu.

V prvních třech kapitolách Scruton rozebírá rozdílné pojetí vztahu státu a náboženství a vztahu občana ke státu v západních a muslimských společnostech. Zatímco západní křesťanská společnost zná oddělení státu a církve symbolizované v biblickém citátu „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ (Matouš, 22,21), tak požadavkem islámu je, aby náboženské právo vládlo státu, společnosti, rodinám i jednotlivcům ve veřejné i soukromé sféře. Osoby neislámského vyznání pak mají v takovém systému podřadné postavení. V islámu také neexistuje právnická osoba typu katolické církve, která se dokázala se státem dohodnout na určitém modu vivendi.

Scruton upozorňuje, že západní typ občanství se váže k určitému území, na kterém žijí příslušníci politického národa spojení určitou sekulární společenskou smlouvou, která jim dovoluje sledovat své osobní zájmy a vyznávat vlastní náboženství bez zasahování státu. Avšak Scruton správně připomíná, že vazby upevňující občanství a loajalitu k národu a národnímu státu sice nejsou tak silné jako u kmenových a náboženských vazeb, ale jsou silnější než u představy čistě klasicky liberálního a svým způsobem chladného a odtažitého státu. Existuje tu burkovské vědomí práv a povinností vůči předkům a potomkům, protože to, že tu funguje politické společenství, znamená vědomí nějakých společných a zděděných předpolitických zvyklostí a hodnot nabytých ve společné minulosti. Vlastenectví (či Scrutonovými slovy umírněná forma nacionalismu) a vědomí si těchto vazeb práv a povinností je nutné proto, že jinak by občan neměl v případě napadení státu vůli bránit jiného občana, který není jeho příbuzný a který ani třeba nesdílí jeho náboženství.

Ve státech s islámskou populací však koncepce občanství neexistuje. Lidé jsou vázáni příbuzensky a kmenově. Necítí loajalitu k území-vlasti, ale ke svému kmenu a náboženskému zákonu. Klasický politický národ a národní stát zde nevzniknul. Problémem potom je, když se imigranté z muslimských zemí přistěhují na Západ. Odnáší si své zvyklosti, stěhují se svými příbuznými a příslušníky rodu. Necítí loajalitu ke své nové vlasti, ale pouze ke svým soukmenovcům a k náboženskému právu. K úpadku loajality k legitimnímu národnímu státu na jedné straně přispívají nadnárodní instituce typu Evropské unie a na druhé straně politika multikulturalismu, která podporuje to, aby si nově příchozí imigranté ponechali své staré zvyklosti a loajality a nestali se příslušníky národa a národního státu, do kterého se přistěhovali.

Zatímco přistěhovalci si své zvyklosti a tradice brání, tak hodnoty, na kterých stojí stabilita západních společností, jako jsou rodina a vlastenectví, jsou rozleptávány ideologiemi nové levice prosazujícími feminismus, homosexualismus a politickou korektnost. Politická korektnost podporuje pouze myšlenky nové levice a hodnoty cizích přistěhovalců, ale na druhé straně kriminalizuje tradiční hodnoty původních evropských obyvatel. Scruton si také všímá odlišností křesťanství a islámu. Křesťanské náboženské texty hlásaly milosrdenství, zatímco v Koránu je podporována vojenská expanze a oslavována porážka nevěřících. Scruton netvrdí, že se islám rovná islamismu, ale agresivní prvky islámu bychom neměli podceňovat, protože nauka islámu dělí svět na dar al islám, území „míru“, kde vládne islám, a dar al harb, území války, které musí být islámu jednou podrobeno.

Čtvrtá kapitola se zaobírá vlivem globalizace na přiostřování konfliktu mezi západními a islámskými společnostmi. Muslimové považují masovou postmoderní kulturu Západu, která se šíří i do muslimských zemí, za nemravnou a úpadkovou. Globální instituce pomáhají podkopávat suverenitu a legitimitu národního státu jako nejvhodnějšího prostoru pro zastupitelskou formu vlády ve prospěch nadnárodních nevolených byrokratických institucí. Nejtypičtější příklad vidí Scruton v Evropské unii, která se navíc snaží národní stát fragmentovat na umělé regiony, které mají být přímo pod kontrolou Bruselu. Muslimský přistěhovalec ani necítí potřebu stát se příslušníkem nového národa, když vidí, jak je tato tradiční instituce západního politického systému pošlapávána samotnými lidmi ze Západu. Svou loajalitu potom cítí ke svému kmenu a ke globálnímu společenství muslimských věřících, jež se nazývá umma.

Českému překladu knihy lze snad vytknout, že používá pojmu „cizinec“ pro spoluobčany, kteří nejsou v příbuzenském svazku a jsou si tedy „cizí“. Po našem soudu by však mělo být slovo „cizinec“ vyhrazeno osobám s jiným státním občanstvím. Pro překlad se mělo použít spíše výrazu „cizí osoba“. Používání slova „cizinec“ pro své spoluobčany může být pak v knize dosti zavádějící.

Scrutonova kniha je ale jinak cenným příspěvkem k diskusi o palčivých problémech dneška a je zdviženým prstem v čase za pět minut dvanáct. Západní liberální demokracie fungující v národním státě není samozřejmostí a stojí na určitých hodnotách. Pokud tyto hodnoty nebudeme bránit, za několik let zde již nemusí být ani liberální demokracie, ani západní civilizace. Dějiny totiž neskončily.

Vyšlo v Newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku leden 2008

Autor je politolog