30.3.2020 | Svátek má Arnošt


SVĚT: Zajímavé souostroví Samoa

20.2.2020

Tam jsme ve světě čistokrevných Polynézanů: velcí snědí tlouštíci, vlasy rovné, nekudrnaté, řeč s přemírou samohlásek, s muzikou příjemně melodickou – to, čemu vzdálení suchozemští Češi říkají havaj.

V hledání civilizací nedotčeného ráje se tam v roce 1926 vydala Američanka Margaret Meadová, studentka antropologie na Kolumbijské univerzitě, posléze světoznámá autorka, publicistka, aktivistka, feministka, bojovnice proti mnohým a mnohému. Nikterak buržoazní netýkavka, i tetovat se nechala. Zpovídala mládež, zejména děvčata, a z jejího devítiměsíčního úsilí se zrodila kniha Coming of Age in Samoa (1928), první bestseller v oboru, novodobá bible. Velebila tamější svět jako nádheru, nedotčenou naší hanebnou civilizací. Popsaní domorodci prý žili bezstarostně, bez konfliktů, bez tyranie jakýchkoliv autorit. Spousta předmanželského milování s mnoha partnery, pro radost a bez závazků.

Světoznámou badatelku posléze důkladně vědecky rozdrtil Novozélanďan Derek Freeman v knize Margaret Mead and Samoa: The Making and Unmaking of an Anthropological Myth (Harvard University Press, 1983). Když mu bylo 23 roků – přesně tolik jako tehdy Meadové – dorazil na ony ostrovy. Jenže nesetrval jen pár měsíců, ale řadu let jako učitel. Dokonale se naučil obtížný místní jazyk na rozdíl od své americké předchůdkyně, která o něm neměla ponětí.

Meadové báchorky, jakkoliv nevědecky, vyvrátil můj český kamarád Vladimír. V Praze vystudoval geologii a na naší univerzitě v New Yorku si doktorát zopakoval. Získal pak stipendium na univerzitě v Austrálii a při té příležitosti též odjížděl dolovat zlato na Nové Guineji. Z kutacího centra Bulolo mi posílal náramné informace, též o počínání papuánských dívenek. Posléze na člunu den a noc se oceánem plavil na ostrov Lord Howe a po návratu do Ameriky mi referoval o zkušenostech v onom údajně bezuzdém erotickém ráji Samoanů a Samoanek. Vůbec to totiž nebylo jak být mělo. Dívenky byly nenabalitelné i na neviňoučké rande. Dřív než do lesa a na mech – tedy, přesněji, pod palmy a na písek – tak vyžadovaly napřed zájemce představit rodině. Tam na něj čekalo čtyřicet příbuzných (ona tzv. extended family), okouknout a prodebatovat podrobnosti předpokládaného matrimoniálního ujařmení.

(Za hříchy se musí jinam. Oprávněné pověsti karnálního pohostinství se těší ostrovy Trobriand v Melanésii. Tam když se dostaví host, náčelník prý dá nastoupit kandidátkám dorostenkám, aby si tu kterou či které vybral k nočnímu cvičení. A upejpat se nesluší.)

Nezávislí jsou jen z poloviny, té své západní: WESTERN SAMOA neboli MALO SA’OLOTO TUTO ATASI O SAMOA I SISIFO. Už v roce 1962, jako zcela první v Jižním Pacifiku, získali svobodu, suverenitu, a teď se tedy potýkají se sysifovským údělem vybudovat prosperující stát. Dva úrodné sopečné ostrovy, s hlavním městečkem jménem Apia.

Bývala to německá kolonie, po první světové válce ji do mandátní správy dostal Nový Zéland. Vznikla kombinace britského parlamentního stylu a domorodé tradice. Náčelníci volí krále s pěkně se rýmujícím titulem O Le Ao O Le Malo. Při výběru vládců kardinální váhu má korupce, jíž se ohleduplně říká „nutná výměna darů“. Tato konstituční monarchie je též plnoprávným členem OSN. Před svým prvním proslovem k světovému foru (v samoánštině či samojštině) delegát se švihl přes rameno dvě století starým instrumentem zvaným fly whisk, z lidských vlasů, jímž se odhánějí mouchy.

Východně ležící Americká Samoa se dostala do vlastnictví Washingtonu smlouvou v devatenáctém století a dosud tam vlaje vlajka s pruhy a hvězdami. Je to oblast menší, jen 200 čtverečních kilometrů a obyvatel něco málo přes 60 tisíc. Hlavní ostrov se jmenuje Tutuila, s přístavem Pago Pago, pokládaným za patrně ten nejlepší v celém Pacifiku. S parádní též scenérií, jak jsem si ověřil. Zbylý půltucet sopečných ostrovů je roztroušen dost v dáli. Necelá stovka permanentních usedlíků na Swains Island, privátně vlastněném potomky velrybářského kapitána Jenningse, se občas rozroste o brigádníky setřásající kokosy. Nepotkal jsem se s člověkem, který by tam kdy byl zavítal.

Autokratické zvyky na těchto ostrovech rozmělnil vliv americké demokracie. Hlavou tam je guvernér. V minulosti tuto funkci vykonávali zejména politici, které pro jejich mimořádnou neschopnost bylo třeba uklidit stranou někam hodně daleko. „Doma by nemohli zastávat ani roli antouška,“ ohodnotil znalec z Washingtonu.

Federální fondy se tam rozhazují s dychtivostí mně známou z Mikronésie. Třeba utratit milion dolarů na výstavbu cesty vedoucí do kopce k televizní vysílačce. Cesta vydržela jeden týden, smetly, smyly ji deště. Spousta peněz se utrácí na výchovu žactva a kvalita výuky je taková, že získané diplomy neuznává ani jeden z padesáti států Unie. Amerických Samoanů žije víc v Honolulu a Los Angeles, než v domácím štědrém ráji.

„Dá se tady přežít? Ale dá,“ ujistil mě kibic u příliš teplého piva. „Nesmíte se na to tady dívat očima vás ze západu. Vy jste individualisté, tvrdě mezi sebou soutěžíte a když se vám to nelíbí, odstěhujete se někam jinam. Ale tady u nás máme málo místa, my spolu musíme umět vyjít. Proto skupina, rodina, společnost přijdou první a jedinec až potom.“

Možná ano, možná ne. Připomněl jsem si ty stovky ostrovů, kde nežije ani noha – tam bych se přece mohl velmi individualisticky vyřádit. Jenže tam ale nebývá voda.

- - -

V Aucklandu za tlouštíky v saku a sukni zvané talavala lezu do letadla Air New Zealand na cestě do Pago Pago. Letadlo brumlalo, sousedky brebentily domorodě. Přistávalo se o půlnoci, nejen ve tmě, ale i v tropické bouři. Surově lomcováni jsme se posléze vypotáceli do předtajfunové smrště.

Taxikář mě dovezl do motelu. Cestou tvrdil, že bývalý prezident Lyndon B. Johnson se narodil v Egyptě.

Oponoval jsem se svými profesorskými znalostmi.

„Tak možná že on ne – ale jeho rodiče určitě,“ slevoval. Slyšel to na radiu, v souvislosti s analýzou, jak že to bylo se zastřelením prezidenta Kennedyho.

„Kolik máte dětí?“ přešel jsem k nekonfliktní tématice.

Že prý osm. Čtyři s manželkou, čtyři s kamarádkou.

Ráno spěchám zpět na letiště k odskoku do Apie. Pět letů denně, za půl hodiny bych tam byl. Jenže vše vyprodáno na řadu dní, nezbyde tedy než Západní Samou tentokrát oželet a smířit se s tou Americkou.

Většina domečků dělala dojem, že vlastník se poněkud stará. Nikoli sice pruské pedantství, ale rovněž ne ono depresivní lajdáctví, známé mi z Mikronésie. V mělkých vodách podél pobřeží setrvávalo několik polopotopených lodí – ne pozůstatek z druhé světové války, ale výsledek málo zdatné navigace v mírových podmínkách.

„Co takhle nezávislost, nebažíte?“ zeptal jsem se tří tlouštíků, před nimi již třicet plechovek jimi zkonzumovaného piva.

Aniž by namítali mému záměru si je s tímhle výsledkem vyfotografovat, mávli rukou, že prý nejsou takoví idealisté. Ať prý se pořádně podívám kolem dokola, jak se jim vede. A jak že by se jim vedlo za nezávislosti, s níž se musejí potýkat chudáci bratři a bratranci.

Pravda, mnoho pracovního úsilí jsem nepostřehl. Konzervárna, tam pracovali gastarbajtři z Koreje. Postavili si i Korea House v tradičním svém stylu, dost pěst na tamější polynéské oko.

Dočetl jsem se, že v sobotu v některých vesnicích ženy se starají o rodinné nebožtíky. Natřou jejich kosti kokosovým olejem a vynesou na sluníčko pěkně provětrat.

SAMOA NEWS jsou noviny dvoujazyčné, politiky v nich pramálo. Marně jsem se soustředil na dešifrování samojštiny. „Oni se mi smějou,“ stěžoval si Korejec. Vedle v sloupci to vypadalo takto: „E latou te toe mai ia te a’u.“ Zejména mě mátla přemíra předpony FAA: faalapotoga, faapapalagi, faalavelave – takovéto.

„Děkuji“ se řekne „Fa’afetai“ a „Sbohem“ je „Tofa“.

Toto souostroví, ať už pod jakoukoliv vlajkou, postihují občasná povětrnostní neštěstí. Například v předvečer výročí japonského úroku na Pearl Harbor tam zaútočil cyklon rychlostí 150 mil za hodinu a touto výslednou devastací: Americká Samoa – zničeno 60 procent obydlí. Západní Samoa dopadla ještě hůř – 80 procent zničeno na ostrově Upolu a 95 procent na sousedním Savali.

K O N E C



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.