Z Prahy rovnou do Mekky. Stačilo k tomu jedno přepnutí dálkového ovladače. Z kanálu ČT 24 na CNN. Po skončení přenosu z kongresu ODS jsem sledoval závěr relace o muslimské pouti zvané hadž.

Reportérka Isha Sesayová – nikoli jediná černoška ve zpravodajském týmu CNN – hovořila v Mekce, zřejmě při loňské pouti (ta letošní začíná příští týden), s jedním z jejích účastníků. Tématem byl význam, smysl, postřehy a zajímavosti týkajících se této náboženské aktivity.

Nevím, jestli je Isha pravověrná muslimka. Osobně si myslím, že nikoli. Vycházím z toho, jaký tato britská občanka původem ze Sierry Leone používá při své televizní práci oděv. Zjednodušeně řečeno západní. Žádný šátek, žádné zahalení.

Přesto v Mekce během natáčení vystupovala nikoli v západním, ale muslimském rouchu. Na hlavě šátek a také šaty byly na první pohled takové, aby délkou i střihem vyhovovaly přísným saúdskoarabským oděvním pravidlům. Dlouhé až na zem, z Ishina půvabného těla byl vidět pouze obličej a dlaně s prsty.

Tato zkušenost televizního diváka mě přiměla k zamyšlení. Nikoli nad poutí do Mekky, ale nad nevyvážeností, kterou nejlépe charakterizuje následující vtip z poloviny 80. let:

Stojí Američan a Rus.

Američan říká: „U nás, kdy se postavím před Bílý dům a řeknu, že prezident Reagan je vůl, nic se mi nestane.“

„A co má být?“ opáčí Rus. „U nás, když půjdu ke Kremlu a řeknu, že Reagan je vůl, tak se mi taky nic nestane.“

Převeďme poselství tohoto fóru na případ zahalené reportérky CNN. Přijede-li televizní zpravodajka televize z libovolné muslimské natáčet do USA (EU či jiné nemuslimské části světa), má v principu na výběr, co bude mít na sobě. (Myšleno z hlediska pravidel fungujících v dané zemi, nikoli z hlediska jejího vztahu k islámu.) Chce-li mít na hlavě šátek, nikdo jí v tom nebude bránit; chce-li vystupovat jako její kolegyně v hostitelské zemi, platí totéž.

Má svobodu volby.

Stejné pravidlo bohužel nefunguje obráceně. Už řadu let sleduji v pořadech CNN, že kdykoliv pracují její reportérky v rigidních muslimských režimech (Rijád, Teherán aj.), musejí se podřídit tamní ústrojní kázni. Což znamená – přinejmenším - zahalit si vlasy šátkem. A to bez ohledu na to, zda dotyčná reportérka je či není muslimského vyznání.

Tak si totiž mnohé muslimské elity představují vzájemné soužití: my na Západě budeme tolerovat šátky, případně další zahalení na hlavách muslimských žen, oni ale v žádném případě západní módu našich žen jako jejich hostů. Netýká se to samozřejmě celého muslimského světa, možná jeho menší části – ale není to tak, že právě tam, kde nejsou ochotni tolerovat prostovlasost západních návštěvnic, dochází k nejděsivějšímu porušování lidských práv?

Muslimská netolerance začíná zdánlivou maličkostí: povinností žen ze Západu nosit v islámských zemích šátek. Končí ale něčím pro občany civilizovaného světa absolutně nepřijatelným, děsivě barbarským: kamenováním živých bytostí – třeba za nevěru či rozmanité podoby nemanželského pohlavního styku.

Stejskal.estranky.cz