Stamiliony lidí od Afriky po české příhraničí dávají přednost mobilu a internetu před tekoucí vodou a splachovacím záchodem.

Kamarádka se vrátila k tradici letního bytu a sehnala si na následující dva měsíce chaloupku v Bílých Karpatech. Vodu bude brát ze studny a na záchod chodit sto metrů za barák. Protože budce chybí dvířka, užije si kamarádka výhled až za slovenskou hranici. Nějaký chlapík tam takhle žije celý rok, jen na léto odjíždí na brigádu do světa.

"Máš půlroční děcko," připomněl jsem ji nesměle. "To jde?"

"Co by nešlo. Hlavně je tam internet."

Dlužno dodat, že pracuje na volné noze a bez připojení by jí na dva měsíce vypadly příjmy. A že skvěle vychovala už dvě děti, takže když říká, že to problém není, tak asi není.

Píšu o ní, protože jsem nechtěl začít zprávami zdaleka. Česká média zjara přehlédla varování náměstka šéfa OSN Jana Eliassona, že počet lidí s mobilem přerostl počet těch, kteří mají přístup k záchodu nebo alespoň latríně. Telefonovat může šest z celkových sedmi miliard pozemšťanů, civilizovaně kálet jen čtyři a půl miliardy. Miliarda a sto milionů musí dokonce pokládat kabel veřejně.

Eliasson tedy na Světový den vody vyzval vlády, nevládní organizace i firmy "k akci". Nemůžeme popřít to, že na mnoha místech planety kvůli zoufalým hygienickým podmínkám zbytečně umírají lidé a že je práce na zlepšení poměrně spolehlivou cestou ke svatozáři. OSN si ale vybrala špatné srovnání. Pro stovky milionů lidí totiž jsou telefony a potažmo připojení k internetu důležitější než záchody.

Kevin Kelly v eseji o „postproduktivní ekonomice“ píše o čínských vesnicích, kde do domů nevedou vodovodní trubky, ale zato přípojky ze solárních panelů na střechách:

Farmáři na čínském venkově dali přednost mobilům a Twitteru před toaletami a tekoucí vodou. Není to hypotetická volba, ale volba zcela reálná, a shodlo se jich na ní spousty. Desítky milionů, možná stovky milionů, a jestli ne miliardy, když počítáte i Asii, Afriku a Jižní Ameriku. Přesvědčte se na vlastní oči v pomalu jakékoliv africké vesnici. A není to proto, že by jim na stavbu záchodu chyběly peníze. V provincii Jün-nan zjistíte, že by si farmáři mohli postavit aspoň kadibudky, kdyby jim to za to stály. (Vím, že je nemají, protože jsem tam v mnoha domech přespal.) Místo toho zjistili, že jsou pro ně nehmatatelné výhody internetového připojení cennější než hmatatelné pohodlí tekoucí vody."

Kelly to možná zbytečně zplošťuje na sjíždění sociálních sítí. Robert Neuwirth v pozoruhodné knize o šmelině ukazuje, jak v rozvíjejících se ekonomikách pomáhají telefony byznysu:

Stačil mu jen mobilní telefon a příslib peněz od strýce – a David Obi zvládl to, s čím nigerijská vláda narážela po desítky let. Elektrifikoval nejlidnatější africkou zemi.

Neuwirth tomu říká Systém D, což je velice příznačná zkratka z démerder, doslova vyhrabat se z – francouzštináři už vědí z čeho. Dokládá, jak podobní obchodníčci, vybavení jen mobilem a mopedem, distribuují v "padlých státech" věci, které v Evropě považujeme za naprostou samozřejmost. Třeba pitnou vodu.

Proč to píšu: v posledních týdnech tu vyšly recenze několika pozoruhodných knih kritizujících digitální technologie. Evgeny Morozov, Jaron Lanier i Václav Klaus na to každý jdou z jiného konce, všichni by se ale nejspíš shodli na jednom. Že výkřiky posledních let, jako jsou mobily nebo Facebook, nejsou zásadní společenskou nebo ekonomickou revolucí, že jde často spíš o volnočasové hračky.

V lecčems mají pravdu, ale záchodový argument mi přijde jako nejlepší, čím jim oponovat: stamiliony lidí, obvykle velmi chudých, dávají těmhle údajným hračkám z různých důvodů přednost před něčím, co bylo po generace nezpochybnitelným měřítkem rozvinutosti země a bohatství domácnosti. Před splachovacími záchody. Někteří možná z marnotratnosti – miliony ale proto, že jim mobil přináší bohatší, a tedy v důsledku i zdravější život než porcelánová mísa. A nemusíte hned po vzoru Kevina Kellyho cestovat do čínského Jün-nanu ani do Afriky: stačí sednout na autobus do Bílých Karpat.