V jedné z Conan Doylových povídek dostává Sherlock Holmes za úkol najít dopis ukradený z domu britského ministra zahraničí. Psaníčko, dle slov nedbalého nešťastníka, má tak brisantní obsah, že „do týdne po jeho zveřejnění bude naše země vtažena do velké války“. Sir Arthur měl bujnou fantazii, ale pramalé zkušenosti v mezinárodní politice. Evropští panovníci ve své čilé korespondenci nezřídka používali velmi peprných výrazů na adresu třetích korunovaných osob, avšak praxe diplomatických vztahů nezná případ, kdy by to zavdalo důvod k válce. To se jen naivní dobrodruh Julian Assange může vážně domnívat, že zveřejnění amerických diplomatických depeší obrátí svět naruby. Drzý únik informací neobsahuje v podstatě žádné novinky. Američtí diplomaté nedělali nic jiného než to, co mají vyslanci v popisu práce. Co je tak senzačního na výroku ministra obrany Boba Gatese: „Demokracie v Rusku skončila, u moci je tam nyní oligarchie řízená bezpečnostními službami.“ Cožpak jsme neslyšeli z úst odborníků, že arabské země se bojí nukleárního Íránu jako čert kříže, nevěděli, že Muammar Kaddáfí je vrtošivý samovládce, jenž trpí agorafobií a nerad přespává v horních patrech hotelů? Opravdu jsme netušili, že erotoman Berlusconi dělá kšefty s Vladimírem Putinem, a ten že je zase vůdcem vlčí smečky ruských mafiánů, vedle něhož Medveděv hraje roli poskoka jako Robin vedle Batmana?

Julian Assange celý svůj život bojuje s vládou. Nejraději s americkou, ale nepohrdne i jinými. Svůj boj započal v útlém věku deseti let. Tehdy se mohlo zdát, že o jeho zdravý úsudek usiluje náboženská sekta, jejíž členkou byla Julianova máti. Později to však pochopil tak, že za sektou stál krvavý australský režim. V osmnácti letech se začal živit drobným vykrádáním počítačových informací a vláda se mu pomstila tím, že při rozvodu přiřkla jeho syna bývalé manželce. Švédská prokuratura, která ho minulý týden dostihla prostřednictvím britské policie, využívá za tímto účelem žaloby potrhlé levicové feministky Anny Ardinové. Právě tato bojovnice proti mužskému spiknutí pozvala Assange do Švédska, kde mu nabídla úkryt a své lože. Obvinění ze znásilnění vznesla poté, co zjistila, že ji Julian střídal s její nejlepší kamarádkou a přitom při styku nepoužíval kondom, čímž demonstroval svou domnělou mužskou nadřazenost. Oba dva trpí stihomamem – on reformuje zbloudilý svět, ona napravuje pokřivené genderové vztahy.

Před nějakou dobou server WikiLeaks zveřejnil elektronickou poštu vědců-stoupenců teorie globálního oteplování, což vstoupilo do obecného povědomí pod názvem Climategate. Ve svém zasvěceném kruhu angažovaní odborníci uznávali, že „podnebí je dnes stejné, jako bylo před tisíci lety“, leč shodovali se v tom, že popírači pokrokového učení musejí být exemplárně potrestáni. Srovnáme-li důvěrnou poštu globálních alarmistů a amerických diplomatů, nemůžeme nedospět k názoru, že ti druzí mají morálně navrch. Angažovaní vědci jsou ochotni vědomě lhát, neboť vycházejí ze zásady, že žádná lež není příliš velká, jen když zvítězí pravda. Zatímco Američané ve svých svodkách dávají k dobru jen to, co si doopravdy myslí, a podle toho se i chovají. Ano, na veřejnosti to nevytrubují a mluví uhlazeně, anebo jak to chodí v tomto cechu, sedmkrát si rozmyslí, než jednou pomlčí. To je toho! Také já v družném hovoru s přáteli používám ve sporu o této události zcela jiné a méně vybroušené výrazivo než v tomto článku. Tomu neříkám skandální pokrytectví. Skandální pokrytectví by bylo, kdyby američtí diplomaté telegrafovali do Bílého domu, že Putin nebo Kaddáfí jsou ve skutečnosti hotoví světci, leč budeme je muset osočit z nekalostí, jelikož se odmítají podrobit naší zločinné nadvládě.

A v tom je základní problém Assangeho a jeho spolubojovníků. Bude to brzy stovka let, co nepřetržitě a usilovně odhalují zlotřilý americký režim, a čím více odhalují, tím více se ukazuje, že je uvnitř úplně stejný jako navenek. Sleduje stejné cíle a používá stejné metody, jaké deklaruje. Assange vydoloval tři čtvrtě milionu přísně tajných dokumentů a nenalezl mezi nimi žádný, který by potvrzoval úmysl USA přisvojit si iráckou ropu, ani žádný rozkaz o vyvražďování mírového obyvatelstva Afghánistánu, žádný návrh uskutečnit rukama Gruzínců genocidu osetinského lidu. Prostě zhola nic, co by aspoň nepřímo potvrdilo zkazky o dobyvačnosti Spojených států, které šíří levičáci, islamisté, afričtí lidoužrouti, latinoameričtí diktátoři a putinský dorost od jezera Seliger. Paranoidní blud může nabývat různých podob, ale zůstává to pořád stejná duševní porucha.

Týdeník EURO 50/2010

Autor je publicista